Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Nejsme superhrdinové. Dětská psycholožka radí, jak se s úzkostí mohou vyrovnat děti i rodiče

Lucie Kotková | 5. 11. 2020 | 1 komentář | No stress | 7 807

Zdroj: Shutterstock

Letošek se nese ve znamení nejistoty. Dospělí – stejně jako děti – se to snaží „vydržet“, ale dochází jim síly i nápady, jak se ze soustavného stresu vymanit. Psycholožka Lucie Kotková připomíná, že je úlevné věnovat se hlavně tomu, co máme možnost ovlivnit, a s dětmi o tom komunikovat otevřeně a pravdivě.

Podzimní vlna pandemie je unavující. Už si neděláme iluze, že situaci rychle zvládneme, když zůstaneme doma, našijeme roušky, budeme si zpívat se Svěrákem a Uhlířem v televizi, na balkonech zatleskáme zdravotníkům a covid se lekne naší pospolitosti a síly v jednotě a pokorně zmizí. Teď už si připouštíme, že to může trvat dlouho, nemáme před sebou perspektivu teplých letních dní, kdy si odpočineme od práce i od starostí.

Podobně unavené už jsou i děti. Na jaře to bylo především dobrodružství. Kdo z nás v dětství nesnil o dvou letech prázdnin, kdy nebude muset brzy vstávat, bude mít čas si hrát, běhat venku, číst si, pařit na počítači (i když já mohla v dětství pařit leda tak sovětskou elektronickou hru Nu pogodi!). Senzační oznámení, že se zavírají školy, velká většina dětí na jaře vítala. S očima navrch hlavy mi to líčili malí klienti i vlastní děti. Bylo to nezvyklé, nové, do jisté míry vzrušující.

Podzimní zavření škol znamenalo mnohem menší senzaci. Daleko častěji jsem od dětí slyšela slova jako „opruz“, „pruda“ a spoustu dalších, která jsou nepublikovatelná. Distanční výuka přináší výzvy, na které děti nejsou zvyklé. Kolísající připojení, rozdělení domácí elektroniky mezi členy rodiny, všechny ty zoomy, meety, teamsy. Odpoledne pak úkoly, dodělávky, které se často protáhnou až večera. Pokud dítě samo o sobě není systematik, stává se, že mu to začne přerůstat přes hlavu. I pro rodiče je tenhle systém výuky nepřehledný a stává se, že ani podpůrný rodič neodhalí včas situaci, kdy dítě nedokončené úkoly hrne před sebou. V lepším případě si takové dítě řekne o pomoc. V tom horším případě doufá, že to nějak projde. Neprojde, a dřív nebo později to může být průšvih. 

Nejsme superhrdinové

Pokud jsou rodiny „funkční“, členové rodiny mají navzájem hezké vztahy a chovají se k sobě podle toho, situace je pro dítě mnohonásobně lepší než naopak. Tam, kde se dítě cítí z nějakého důvodu ohroženo (např. nefunkčním vztahem mezi rodiči, jejich hádkami, napětím, které je trvalé), bývá situace o to náročnější, že si dítě nemůže jít od takové atmosféry „odpočinout“ mezi kamarády do školy nebo do kroužku. Paradoxně dobře zvládají karanténu děti ve střídavé péči, protože změna prostředí bývá v tomto období spíše vítaná. Ovšem jen za předpokladu, že rodiče zaujímají přibližně stejný názor ohledně nařízených opatření. Pokud jeden rodič situaci zlehčuje a tvrdí, že koronavirus si vymyslela média, zatímco druhý v hrůze sedí doma, sleduje od rána do večera zprávy s počtem nakažených a má strach jít otevřít i pošťákovi, dítě je zmatené a velmi těžko se pak v situaci orientuje, což mu ke klidu rozhodně nepřidá.

Smutek, strach, vztek, bezmoc, úzkost… Jsou přirozenou odpovědí na prožívanou situaci. Nepotlačujte je, nesnažte se je hned přepnout.

A co my dospělí? Nemáme se o moc líp. Pereme se s vlastním strachem, existenční nejistotou, často na děti nemáme fyzickou ani psychickou kapacitu. Potřebovali bychom, aby to už skončilo a život se vrátil do normálních kolejí. To ale hned tak nepřijde. Skupinou, která je podle odborníků nyní ohrožená zvýšenou mírou stresu v tomto období, jsou rodiče dětí do osmnácti let. Nejen proto, že mají hodně práce s péčí o děti a pomáháním s učením, ale zejména z toho důvodu, že se potkávají se svou bezmocí děti ochránit. Čím menší dítě, tím víc vnímá rodiče jako superhrdinu, který má odpověď na všechny otázky a poradí si s každou situací. A s tímhle si poradit neumíme a zažíváme bezmoc. Nevíme, jak to dopadne. Nemůžeme s jistotou tvrdit, že v naší rodině koronavirus nikoho neohrozí.

U sebe i u dětí bychom si v první řadě měli dovolit uvědomit a prožít emoce, které přicházejí. Včetně těch, které jsou považovány za negativní. Smutek, strach, vztek, bezmoc, úzkost… Jsou přirozenou odpovědí na prožívanou situaci. Patří k nám, i když je nechceme. Zkuste nepotlačovat je, nesnažit se je hned „přepnout“. Uvědomit si je, pojmenovat je, prožít je – to je klíč k zdravému prožívání. „Nemám strach“ a „ano, mám strach, ale věřím, že to zvládnu“ je rozdíl. Děti se učí především nápodobou a zejména v tomhle období je potřeba naučit je, že emoce k životu patří. Pokud se jim budeme vyhýbat, doběhnou nás později v neadekvátní situaci (a většinou i neadekvátním způsobem). Je až s podivem, kolik se toho české děti v rámci svého vzdělávání dozvědí o členovcích nebo Mezopotámii a jak málo se s nimi hovoří o emocích. Pokud jsme to dosud nedělali, teď je ta pravá chvíle začít.

Nutné minimum

Stres je podivný fenomén. Nedá se objektivně změřit a to, co jednoho člověka stresuje, druhý ani nezaregistruje. Ano, většinu lidí v současné situaci stresuje nejistota a obavy z budoucnosti. Nicméně velkou část stresu si vytváříme ve svých představách. Schválně si zkuste napsat na papír, co v tuhle chvíli stresuje vás. Všechno, co vám v poslední době dělá starosti, horší vám spaní, vzbuzuje nejistotu. A pak zkuste napsané rozdělit na dvě části. Co z toho můžu sám ovlivnit a co z toho v mých silách není, protože to závisí na druhých lidech, epidemiologické situaci, globálním oteplování, kurzu koruny vůči euru a bůhvíčem všem dalším.

Minulost a budoucnost jsou součástí mé kontinuity, ale pozornost by měla patřit mé přítomnosti.

Pak se zkuste podívat na tu část, kterou jste označili jako vámi ovlivnitelnou, a opět ji rozdělte na dvě části. To, co zvládnu a mám řešit teď, a to, co musí počkat, protože se to týká budoucnosti. Tak třeba Vánoce. Stresují vás už teď? Určitě neovlivníte, jestli bude sníh, jestli budou otevřené obchody a jestli budou mít děti ve škole vánoční besídku. Ovlivníte, jestli děti dostanou dárky a jestli upečete cukroví. Co můžete udělat teď? Třeba dětem naznačit, že už můžou psát Ježíškovi. Uklízet ani péct naopak smysl teď nemá, můžete si ale promyslet itinerář příprav nebo najít recepty. Tímhle způsobem snížíte míru toho, co vás stresuje, na nutné minimum. 

Tady a teď

Technika, kterou u klientů používám po obzvlášť náročných sezeních, je: „Teď mi řekni tři věci, na které se těšíš.“ Poslední dobou to zkouším i na sobě, když ráno vstávám s pocitem, že tenhle den bude (zase) náročný. Na co se dneska těším? Až přijdu z práce a dám si dobrou kávu? Na další díl rozkoukaného seriálu? Na čtení dceři před spaním? Mohou to být drobnosti, ale jsou důležité, protože už ráno si uvědomím, že mám i v náročném období prostor pro radost.

Děti víc než my žijí přítomností. Čím jsou menší, tím víc to pro ně platí. Možná bychom se to od nich v této době měli naučit. V moderní psychologii se dnes často hovoří o všímavosti (mindfulness). Všímat si toho, co právě dělám, prožívám, pociťuji. Zrovna teď, v téhle chvíli. Nezaobírat se minulostí, kterou už nemám možnost změnit, ani budoucností, kterou zatím nemám šanci ovlivnit. Žiji tady a teď, jen tahle konkrétní chvíle je mi k dispozici a je nesmysl nechat si ji proklouznout mezi prsty zbytečným vzpomínáním nebo předčasným plánováním. Minulost a budoucnost jsou součástí mé kontinuity, ale pozornost by měla patřit mé přítomnosti.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • FILOZOFKA ANNA HOGENOVÁ Hluboký rozhovor o signálech, které nechceme slyšet. O tom, že nejdůležitější životní momenty přicházejí nenápadně a potichu. O smrti nejbližších, ale i o kolektivní katastrofě, kterou teď jako lidstvo možná prožíváme. Kam nás mohou mezní situace zavést a co si díky nim můžeme uvědomit?
  • KULT MLÁDÍ KONEČNĚ STÁRNE Protože stárne i česká populace. Přesto stále není zvykem mít na obálce lifestylového časopisu ženu ve zralém věku nebo mluvit o problémech starších generací, o jejich životech, přáních nebo potřebách. Co seniorům opravdu chybí? A jak se jich dotýká současná pandemie? Reportáž Jany Patočkové doprovázejí výmluvné fotografie Jany Plavec.
  • POJĎME MLUVIT O KLITORISU O anatomii orgánu, který není žádným malým knoflíčkem nad poševním vchodem, ale ptákem rozpínajícím svá křídla po stranách vulvy. Lucie Jarkovská vysvětluje, na co všechno má vliv (znovu)objevení klitorisu a jak je důležité uvědomit si, že lidské tělo neznamená mužské tělo.
  • SUSTAINABLE MÓDNÍ PŘÍLOHA Jak vypadají textilní materiály budoucnosti? Technologie inspirované přírodou jsou na vzestupu. Představujeme módní značky, které chtějí to nejlepší pro své zákazníky i pro planetu. Udržitelnost je pro ně klíčová. A stejně tak je pro ně důležité, aby to na ně někdo neušil.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lucie | 5. 11. 2020 10:34

Krasne napsano, dekuji za povzbuzeni a skvely text.

+6
Reagovat
Naše tipy