Nechtěné těhotenství netrvá devět měsíců, ale celý život. Skutečné příběhy žen, které nechtěly být matkami

Sedm příběhů nešťastných a frustrovaných žen, které se v mateřství cítí jako v pasti, vypráví fotografka Diana Karklin. Umělkyně, která se narodila v Moskvě a v současnosti žije ve Španělsku, se zaměřuje na dokumentárně pojatá feministická témata. Výpovědi zoufalých a frustrovaných žen ubitých dennodenními povinnostmi, ale i tím, že jsou na výchovu dětí samy a bez pomoci rodiny nebo společnosti, vydala v knize nazvané Undo Motherhood. Přinášíme úryvky z knihy, kterou tvoří příběhy matek z Evropy, USA, Mexika, Singapuru nebo Izraele. 

Singapur: Vyčerpání

„Sliboval mi, že když budu souhlasit a pořídíme si jedno dítě, že zařídí, aby mi jeho matka a sestra s miminkem pomohly. Že bude zodpovědný otec a nikdy mě nepodvede. Tchán a tchyně na mě tlačili taky. Všichni mi říkali, že biologické hodiny jsou neúprosné, tak jsem po pár měsících naléhání řekla svému muži, že jedno dítě mít budu.

Jedna z mých chyb největších byla ta, že jsem uvěřila, že mi manžel bude oporou a že mi jeho rodiče s dítětem pomůžou, když to slíbili. Myslela jsem si, že nezůstanu trčet s dítětem doma a že se budu moct vrátit ke svému životu. Nikdy bych si nemyslela, že v mateřství budu tak izolovaná a osamělá.“

Německo: Vztek

„Vyrostla jsem v silně nábožensky založené komunitě, bylo tam hodně fanatismu. Od začátku mi říkali, že moje životní role je být matka a manželka, stejně jako byla moje matka. Lidi kolem mě měli běžně pět až šest dětí a považovalo se to za normální, tak by se dalo říct, že stát se matkou mi bylo dané. 

Počítám dny, které zbývají do té doby, než nejmladšímu dítěti bude osmnáct a odejde z domu a bude žít svůj vlastní život. Vím přesně, co udělám s jejich pokoji. Nemuset mluvit, moct se dobře vyspat – nespala jsem pořádně už třináct let. Nechci tu pořádat mejdany, chci jen mít možnost spát osm hodin v kuse. Ráno vstát a jít do práce odpočatá. Přijít v klidu domů a dělat obyčejné věci, jako třeba se dívat na televizi. Teď se u nás koukáme jenom na kreslené seriály.“

USA: Přijetí

„Louisiana je dodnes velice katolická společnost a je tu nábožensky udržovaná společenská mizogynie. Moje matka nedokončila střední školu, vdala se, když jí bylo sedmnáct, a než jí bylo jednadvacet, porodila tři děti. Neměla práci, neměla vzdělání, neměla žádnou kariéru. Znuděná k smrti se naučila drhat, vyšívat, šít, zavařovat, vyrábět bonbony… Takhle jsem já svůj život rozhodně žít nechtěla. Pro mě bylo důležitější mít kariéru, vzdělání a mít svou svobodu. Viděla jsem, co s ženami v naší rodině udělalo to, že měly děti. S tím jsem se já potýkat nechtěla.

Svoji dceru absolutně miluju a máme spolu úžasný vztah. Někdo se jí jednou zeptal, co si o mně myslí. A ona řekla, že jsem její nejlepší kamarádka. Překvapilo mě to, protože má báječné kamarády a vybrala mě. Že lituju mateřství, věděla ještě dřív, než jsem jí to řekla, ale myslí si, že jsem byla moc dobrá máma. Vyrůstala s tím, že je milovaná a chtěná. Je obrovský rozdíl v tom, jestli nenávidíte to, že jste matka a nesnášíte svoje dítě, nebo máte rodiče, který vás miluje, i když nesnáší tu práci, kterou být rodičem obnáší.“

Více o knize Undo Motherhood si přečtěte v rozhovoru s její autorkou Dianou Karklin.