Kojení je přirozený stav. Vídat jej ve veřejném prostoru by mělo být normální, říká Tereza Mynářová

Kojení
Mateřství
RodinaRozhovor
Ilona Kleníková
| 31. 8. 2021 | 88 komentářů | 8 036
Kojení je přirozený stav. Vídat jej ve veřejném prostoru by mělo být normální, říká Tereza Mynářová
Foto: Shutterstock

Kojit dítě ve veřejném prostoru často znamená být terčem kritických poznámek nebo nesouhlasných pohledů. Pro mnoho lidí je pohled na kojící ženu odpudivý, přirovnávají kojení k intimním aktivitám, jako je sex nebo močení, které bychom měli vykonávat v soukromí. Jak souvisí odpor veřejnosti ke kojení s vnímáním potřeb dítěte a podpory kojení jako nejpřirozenější součásti péče o dítě, vysvětluje Tereza Mynářová, autorka knihy Naše cesta ke kojení.

Kojení mimo domov často vzbuzuje velké vášně. U někoho odpor a tendenci kojící ženy z veřejného prostoru vykazovat. U jiných zase potřebu kojení hájit. Proč myslíte, že to tak je? 

Předpokládám, že primárně proto, že kojení ve druhé půlce 20. století zmizelo z našeho každodenního života. Nevídáme jej ani ve veřejném prostoru, ani v našich rodinách. Z ankety, kterou jsem letos na jaře dělala u necelé tisícovky matek, vyplynulo, že před narozením jejich prvního dítěte vídalo kojení doma jen 41 procent z nich.

A to má pak řadu důsledků. Kromě toho, že je řada žen po porodu zaskočena, že kojení nejde automaticky, jsme si na něj jako společnost odvykli. Nebereme ho jako něco samozřejmého, ale jako něco, o čem je potřeba psát články a upozorňovat na to.

Proč navrhujete místo „kojení na veřejnosti“ používat spíš termín „kojení mimo domov“?

S tímto termínem pracujeme v Mamile (občanské sdružení, které poskytuje poradenství v oblasti kojení - pozn. red.) proto, že lépe odráží to, k čemu doopravdy dochází. Kojení není jen synonymum pro jídlo a pití, ale kompletní péče o miminko. A ta se odehrává průběžně. Stejně jako je potřeba miminko občas přebalit nebo uspat, ať už jsme zrovna doma, venku, v parku nebo v restauraci, tak jej občas i kojíme.

A slovo „veřejnost“ je v tomto označení úplně zbytečné. Implikuje, že se matky někde cíleně vystavují. Ony ale nechodí nikam kvůli veřejnosti. Ani veřejnosti navzdory. Kojí bez ohledu na to, kde jsou, protože tak zkrátka pečují o dítě.

Měly by se děti kojit jen v soukromí?

Jak to bylo dřív? Kdy se z kojení stalo takové polarizující téma? 

Pokud jde o kojení mimo domov, zhruba do druhé světové války bylo bráno jako normální součást života. Řada žen už od starověku využívala kojné, ani ty se ale nikde plošně nezavíraly, aby je náhodou někdo nespatřil. Vycházím ze studií, které zkoumají historii kojení, a hlavně z toho, jak bylo kojení zobrazováno v umění nebo literatuře.

A jak zde tedy bylo v minulosti zachycené?

Renesanční Madony s Ježíškem na prsu zná asi každý, například od Leonarda da Vinciho nebo Andrea Solaria. Malíři ale zvěčnili i to, jak kojí mimo domov obyčejné ženy. Na pikniku, na pláži, na rodinných oslavách, v kostele... Jednalo se o naprosto běžný motiv. Kojící ženy bývají na těchto malbách obklopené i jinými lidmi a kojení tu často ani není středem dění. 

Můj oblíbený je třeba portrét květinářky „The Flower Girl“ od Jamese Shannona z roku 1900. „Malířova dcera si vybavuje, že její otec ženě řekl, ať dorazí přesně tak, jako chodí obvykle. Tedy s miminkem, košíkem květin a v oblečení, které nosí do práce,“ stojí v popisku na webu britského muzea Tate Modern, kde je obraz vystaven.

Stejně tak se mluví o kojení jako o něčem normálním v literatuře včetně beletrie. Kojení je zmíněné třeba v Anně Karenině, Romeu a Julii nebo v Šikmém kostelu od Karin Lednické.

Jak se proměňoval přístup společnosti ke kojení během 20. a 21. století?

Velký vliv měla už průmyslová revoluce. Během 19. století začaly ženy více pracovat mimo domov, v mnoha případech na dvanácti až čtrnáctihodinové směny. Byly tedy odloučeny od dítěte, což se s kojením úplně neslučovalo. V podobné době se zároveň na trhu objevily první umělé náhrady mateřského mléka, které se začaly využívat místo kojení.

Přímo u nás sehrálo roli i to, jak tu vypadalo porodnictví a péče o novorozence od 50. let 20. století. Řada miminek byla separovaná a často rovnou krmena umělou výživou. Podpora kojení minimální, a pokud neměla matka okolo sebe další ženy, které by jí s kojením pomohly, nebylo se v podstatě kam obrátit.

Co přístup ke kojení ovlivňuje?

Z mé zkušenosti hlavně prostředí, ve kterém žijeme. Ráda cituji dlouholetého experta Světové zdravotnické organizace Jamese Akreho, podle kterého nekojí žena, ale celá společnost. Důležitý je tedy vztah našeho okolí ke kojení. Zda ho vnímá jako samozřejmé, nebo trousí poznámky typu, že „už má matka zase dítě u prsa“, „do kdy se ještě bude kojit“ a „jestli nebude rozmazlené“.

Velkou roli hraje, zda kojení před narozením miminka vídáme. V rodině, u kamarádek, kdekoliv venku. Kromě toho nás samozřejmě ovlivňuje reklama a tu má v současnosti dle mého názoru spíše nekojení.

Proč si to myslíte?

V polovině srpna jsem byla na návštěvě u dvoudenního miminka v jedné z pražských porodnic. Přímo nad postelí matky na oddělení šestinedělí visela velká reklama výrobce lahviček. V čekárně našeho pediatra zase najdeme obří plakát na umělé mléko. Loga výrobců umělé výživy jsou na dárkových balíčcích, které si ženy odnášejí z porodnice, i na letáčcích u praktických lékařů. A to vše postupně vede k tomu, že řada lidí vnímá krmení umělým mlékem jako plnohodnotnou alternativu kojení. Přestože tomu tak není.

Odpůrci kojení mimo domov často používají argument nevhodného odhalování. Pobuřují je odhalená ženská ňadra. Přitom poprsí se ukazuje v reklamách, ve výlohách, ve filmech velmi často a málokdo je pobouřen. Co si o tom myslíte? 

To souvisí s novodobou sexualizací ženských ňader, která začala být stále více chápána jako erotický symbol. Což opět nepochybně přispělo k tomu, že se kojení mimo domov vůbec začalo řešit jako něco neobvyklého – ať už pro ženu nebo její okolí. A to má samozřejmě vliv na kojení jako takové.

Jaký konkrétně?

Jestliže se žena někde necítí dobře, tak je pro ni složitější kojit podle potřeb dítěte. Kvůli tomu pak kojení často odkládá nebo omezuje, což se může projevit na spokojenosti miminka i na tvorbě mléka. A to může zkomplikovat kojení jako takové. Zároveň pak mohou ženy mít pocit, že si nemohou dovolit normálně žít. Ve skutečnosti je přitom omezuje hlavně nepodpora okolí.

Dá se podle vás nakojit nějak „diskrétně“? Máme se o to vůbec snažit? Zakrývat se, chodit kojit třeba na záchod, není-li například na úřadě nebo na nádraží místo pro kojení? 

Pokud se přímo žena a dítě cítí lépe v ústraní, je to jen jejich volba. V ostatních případech mi otázka nepřijde relevantní. Nu, a druhá věc je, zda to jde technicky. U měsíčního miminka možná, doporučila bych ale zkusit zakrýt půlroční nebo roční dítě. Nejspíš nám ten šátek brzy skončí v obličeji.

To, že někdo v souvislosti s kojením mluví o diskrétnosti, samo o sobě vypovídá o tom, že si kojení nespojuje s normální péčí o dítě, které si není potřeba nijak speciálně všímat.

Podobné návrhy podle mě pramení z neznalosti toho, jak kojení větších dětí vůbec probíhá. Ale i z nepochopení toho, jakou má kojení roli nebo jak funguje dětský mozek. Že někdo v souvislosti s kojením mluví o diskrétnosti, samo o sobě vypovídá o tom, že si kojení nespojuje s normální péčí o dítě, které si není potřeba nijak speciálně všímat.

Kojení se také v diskuzích přirovnává k sexuálním aktivitám nebo k močení na veřejnosti. Co si o tomto argumentu myslíte? Je to v něčem podobné? 

Jde o nepochopení toho, o co u kojení jde. Pro miminka i batolata je kojení základní péče, která jim naplňuje velmi širokou škálu potřeb. Pomáhá jim usnout, zpracovávat podněty, adaptovat se, překonat únavu nebo nevolnost, zároveň se při kojení dětem vytvářejí nové mozkové spoje. Miminka do půl roku by de facto kromě spánku, občasného převlečení a přebalení nepotřebovala téměř nic dalšího než být u prsu. Žádné barevné kartičky, houpátka, šumicí plyšáky, ale mateřskou náruč.

Je vůbec možné vyhovět požadavku odpůrců kojení ve veřejném prostoru? 

„Odpůrce kojení“ je potřeba vzdělávat a vysvětlovat jim význam kojení. Podle Světové zdravotnické organizace je jedním znakem toho, jak společnost kojení doopravdy podporuje, právě to, jak se stavíme ke kojení mimo domov. Protože na tom je vidět, zda kojení skutečně po všech stránkách vnímáme jaké důležité. 

Tereza Mynářová

Tereza Mynářová
Foto: Tereza Mynářová

Novinářka, laktační poradkyně MAMILA, o. z. a máma dvou dětí. Před narozením prvního miminka pracovala jako ekonomická redaktorka a analytička trhu práce. I díky tomu má zálibu ve statistikách, výpočtech a grafech. O kojení se začala více zajímat na mateřské dovolené. Aby v něm mohla ženy účinně podporovat, absolvovala kurz laktační poradkyně a následně několik navazujících kurzů a supervizí. Propagaci kojení se věnuje i na Instagramu, kde vede účet @najitsicestu, a každý čtvrtek pořádá v Praze podpůrnou skupinku pro kojící ženy. Je autorkou knihy Naše cesta ke kojení.

Jeden z dalších důvodů, proč to podle mě nejde, je to, že kojím tehdy, když to dítě potřebuje, nikoliv podle časového rozvrhu. Takže nejde naplánovat cestu ven tak, aby to vyšlo mezi kojením. Co vlastně znamená kojení na požádání?

Mamila používá spojení „kojení podle potřeb dítěte“, protože to lépe odráží, co zde probíhá. Na rozdíl od umělé výživy není kojení jen „dávka mléka“. Miminko vysílá signály zájmu o kojení, když potřebuje blízkost matky, když mu je teplo nebo zima, když se bojí, necítí se dobře, je unavené, když se něco nového učí, potřebuje zpracovat emoce.  A z toho vyplývá, že jakékoliv časování a odměřování postrádá smysl.

Proč je vůbec kojení takový „boj“, když to má být nejpřirozenější a nejzdravější způsob, jak nakrmit dítě?

Právě proto, že jej dlouhodobě nevídáme. Po narození vlastního miminka tak ženy často nemají úplně představu, co dělat. Netuší, proč miminko pláče, jestli se napilo dostatečně, jestli ho mohou znovu přisát, když se zrovna dokojilo.

Pokud znáte nějaké školkové dítě, možná vidíte, jak mu to jde s mobilem. Zkušeně do něj ťuká, svajpuje, jako by se s tím narodilo, umí fotit, i když jsme ho to pravděpodobně neučili. Protože už od mala vídá, jak telefon používáme my, a naprosto přirozeně to odkoukalo. A pokud by to náhodou nešlo, ví, že mu poradíme. Kolika z nás okolo třicítky ale případně poradí s kojením vlastní máma nebo babička tak, aby to něčemu opravdu pomohlo? 

Teď si k tomu přidejme, jak vypadá pomoc s kojením v porodnicích. Pracovala jsem s desítkami žen, které se doslechly, že „mají špatná prsa“, „nikdy kojit nebudou“, „jejich miminko je líné“, u sebe v posteli ho mít nesmí, kojit zásadně co tři hodiny a nanejvýš deset minut z jedné strany. Nemluvě o tom, že za poslední rok jsem u zhruba 150 klientek viděla správné přisátí miminka, což je naprosto klíčové pro to, jak dál kojení probíhá, nanejvýš pětkrát. Zbylým ženám to zkrátka buď nikdo neukázal nebo jim poradil špatně.

Kde se tato poškozující doporučení berou? Proč jim často věříme? 

Já to přičítám tomu, že se tu ohledně kojení systematicky nevzdělává. Takže záleží, co si kdo ke kojení nastuduje, jak moc ho sám podporuje, co se komu osvědčilo při kojení nebo nekojení vlastních dětí. Z toho pak vyplývá i známá skutečnost, že „co sestra v porodnici, to jiná rada“. A proč tomu věří ženy? Protože zdravotníkům člověk většinou věří, považuje je za autoritu. Zvláště po porodu je navíc matka zranitelná, o miminko se bojí a chce pro něj to nejlepší.

Česká postkomunistická společnost je k dětem velmi tvrdá a hlavně starší generace preferuje jejich „nerozmazlování“. Přičemž do rozmazlování se zahrnuje i blízkost matky nebo dlouhodobé kojení.

Když se mluví o podpoře kojení, většinou se v reakcích dříve či později objeví argument, který podporu kojení krotí s tím, že přece jsou matky, které kojit nemůžou, a ty se pak cítí nedostatečně, když se kojení tolik vychvaluje. Podle mě je to absurdní argument, ale co na něj říkáte vy? Může podpora kojení ubližovat matkám, které kojit nemohou? 

Ženy, které kojit chtěly a nepodařilo se to, jsou ve velmi náročné situaci. A je potřeba vědět, že si ji nezavinily samy. Bohužel neměly podmínky pro to, aby jim kojení fungovalo, a řada z nich nedostala adekvátní podporu. Ať už od zdravotníků, na které se obrátily, nebo od rodiny a kamarádek. Místo pomoci s tím, aby kojení nebolelo, mléka bylo víc, miminko lépe prospívalo a žena dostala občas prostor na odpočinek, slyšely poznámky na svoje prsa, někdo je odrazoval od kontaktu s dítětem nebo jim dal „užitečnou“ radu, ať tedy prostě nekojí.

Souvisí podle vás nelibost ke kojení mimo domov s tím, jak naše společnost celkově přistupuje k potřebám dětí, jejich projevům? 

Velmi hezky to shrnula novinářka Jana Ustohalová v doslovu k mé knížce Naše cesta ke kojení. Uvádí tam, že speciálně česká postkomunistická společnost je k dětem velmi tvrdá a hlavně starší generace preferuje jejich „nerozmazlování“. Přičemž do rozmazlování se typicky zahrnuje i blízkost matky nebo dlouhodobé kojení.

Jakou roli v kojení hrají muži, potažmo otcové?

Z poradenství, kterých se celkem běžně účastní i partneři, mám zkušenost jak s muži, kteří nechtějí příliš upouštět od režimu, co chvíli něco zpochybňují a společné spaní nebo nošení miminka odmítají, tak s velmi kontaktními otci, kteří se velmi zajímají, jak kojení funguje, a sami si zkoušejí navázat miminko do šátku. A často jsou pak pro ženu během různých složitějších situací naprosto úžasnou oporou.

Cesty ke kojení

Naše cesta ke kojení
Foto: Tereza Mynářová

Kniha Naše cesta ke kojení přináší 21 různých příběhů. Každý ukazuje, co nás může při kojení potkat, a ženy se v nich dělí o své zkušenosti, pochyby, pokusy i úspěchy. Kojit chce většina nastávajících matek. Proč kojení často nevyjde podle původních představ? Může to být i proto, že přestalo být zkušeností, kterou by si ženy jednoduše předávaly. Kterou by holčičky a dospívající dívky běžně vídaly. Kniha má pomoct k tomu, aby se kojení vrátilo do každodenního života.

Přijde mi ale důležité, aby se muži do podpory kojení zapojili více, protože třeba v politice nebo zdravotnictví ho v u nás v současnosti ovlivňují právě oni. Takže by určitě pomohlo, kdyby chápali kojení a podmínky pro to, aby mohlo fungovat. 

Jak řešíte kojení mimo domov vy osobně?

Kojím, když to dítě potřebuje. Na druhou stranu velmi často kojím v nosítku nebo v šátku, kde si toho kdokoliv jiný všimne jen v případě, že se mi vyloženě nakloní do výstřihu. Už se mnohokrát stalo, že se takto v tramvaji nebo na ulici někdo nad přisátým synem rozplýval, jak „krásně spinká“.

Když se do nepříjemné situace kvůli kojení mimo domov dostanou ženy, kterým s kojením pomáháte, co jim radíte?

Pokud se zeptají, jak zvládnout nějakou situaci, tak spolu probíráme různé možnosti. Vždy je přitom důležité, aby se v tom cítila dobře ta konkrétní žena, takže neexistuje žádná univerzální rada. Některá chce jít cestou asertivní konfrontace, některá je odhodlaná diskutovat a šířit osvětu, některé ženy se snaží naučit, jak podobné situace ignorovat a vytvořit si vlastní bublinu, některé jim chtějí předejít. S různými narážkami a poznámkami na kojení se přitom z mé zkušenosti setkávají nejčastěji u vlastní rodiny.

Vzpomínáte si na případ, kdy byla kojící žena vykázána z banky? Tehdy to vyvolalo reakci žen – „protestní“ veřejné kojení. Co si o tom myslíte? Jak byste to řešila vy?

Sama jsem tehdy ještě laktační poradkyně nebyla, ale o kojení jsem se zajímala a pro Deník N jsem napsala analýzu, proč je kojení důležité i u větších dětí. Jeden z argumentů v té kauze totiž zněl, že „kojit sice ano, ale jen malá miminka“, zatímco dítě v bance mělo okolo roku.

Jako laktační poradkyně jsem letos zažila, jak jedna populární zdravotnice zveřejnila na Instagramu fotku ženy, která kojí na dece na koupališti, s komentářem, že „toto už je moc“. Stejně jako další kolegyně jsem se proti podobné nepodpoře kojení ozvala. A ženám, které mě sledují, jsem nabídla, že mi mohou posílat své kojící fotky. Celý další den jsem je pak publikovala ve stories s heslem „kojení je norma“. Protože kojení je stejně přirozený stav jako to, že například nemáme teplotu.

Za ten jediný den mi kojících fotek přišly stovky. Několik dokonce s komentářem, že toto je poprvé, kdy se žena rozhodla něco podobného sdílet. Protože jim to v danou chvíli přišlo důležité. A mně toto zase přijde jako naděje, že přibývá lidí, pro které je kojení opět skutečně norma. Jako po staletí předtím.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 88 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Alena Šindelářová | 31. 8. 2021 13:04

Zajímalo by mě, nakolik je běžná a častá situace, kdy po restauraci chodí žena s oběma prsy odhalenymi mezi stoly, kojí dítě a vyzývavě kouká na lidi. Já to ještě nezažila. Za to jsem zažila spoustu nepříjemných řečí od úplně cizích lidí. A to většinou v situaci, kdy jsem kojila nekde v parku na lavičce a starší syn pobíhal po okolí. Takze nic kontroverzního. Jestli se nemůžu zakrýt aspoň nějakým šátkem - nemůžu a nechci, malý by se nenajedl. Jestli se aspoň nemůžu otočit stranou - nemůžu a nechci, neviděla bych na staršího. Jestli na to není moc velký - do toho opravdu nikomu cizímu nic není a ne, nebyl. Že je to nechutné. Že nejsem normální. Opravdu si myslím, že osvěta a diskuse je potřeba. A ano, kojit se někdy dítě potřebuje i v restauraci i v bance i v parlamentu (i když si myslím, že tam šlo právě především o to ukázat, že kojeni je normální běžná věc.

+31
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

babajaga | 31. 8. 2021 10:48

Kojení NA VEŘEJNOSTI (velká písmena, protože na tomto slovním spojení trvám kvůli jeho významu) není normální věc. Před X lety to možná bylo normální, ale dnes není. A návrat k němu takovým stylem, kdy například žena odmítne využít kabinku na kojení a prostře svému dítěmi hostinu u stolu mezi stovkou dalších lidí, kteří do restaurace NEPŘIŠLI ani kvůli jejímu řvoucímu děcku, ani kvůli tomu, aby se nechali omezovat ženskou, která sama sebe nijak omezovat nechce, NENÍ krok kupředu. Smiřte se s tím, feministky. Není důvod něco takového podporovat.

-58
Reagovat