„Proč? Protože jsem to řekla!“ a další rodičovské věty, které už nechcete předávat dál

Výchova
Barbora Šťastná
| 16. 7. 2021 | 19 komentářů | 7 396
„Proč? Protože jsem to řekla!“ a další rodičovské věty, které už nechcete předávat dál
Zdroj: Shutterstock

Zraňující výroky našich rodičů nám někdy znějí v uších až do dospělosti. Stále si pamatujeme, jak jsme se kvůli nim cítili ukřivděni a nepochopeni. I přesto je ale přes svoje děti někdy posíláme dál.

„Tobě tady nepatří ani klika od dveří!“ Když se mi můj kamarád T. svěřil, že tímto výkřikem ho v době puberty častovala jeho matka, nemohla jsem tomu uvěřit. Znala jsem jeho maminku, byla to laskavá a decentní dáma, neuměla jsem si představit, jak na svého syna křičí slova hodná zlé pohádkové macechy. Pak jsem si ale vzpomněla na věty, které jsem slýchala od své vlastní matky.

Jedna se mi opravdu zaryla pod kůži: „Počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“ Ani moje máma nebyla šílená matka z Kingova hororu Carrie, právě naopak, sama by potřebovala ochraňovat. Moje kamarádka V. pro změnu vzpomíná, že na prahu puberty, když velmi úzkostlivě řešila svůj vzhled, ji máma tu a tam setřela: „Moc se před tím zrcadlem nenatřásej.“ 

Až po mnoha letech, když jsem sama měla děti, jsem pochopila, odkud podobné výroky pramení: ne ze zloby, ale z vlastní úzkosti a bezradnosti, ze strachu o dítě, z pocitu, že to vůbec nezvládám. Maminka kamaráda T. byla samoživitelka se dvěma puberťáky a na konci měsíce často neměla ani na jídlo. Matka kamarádky V. se nejspíš nechala vést dobře míněným úmyslem vnuknout své dceři i jiné hodnoty než atraktivní zevnějšek. A moje máma? Asi se o mě ve skutečnosti bála. Ona sama kamarádek moc neměla, její druhý manžel ji od nich spolehlivě odříznul.

Tabu těhotenství

Foto: Shutterstock

Těhotenské hormony dokáží krutě zaútočit na psychickou i fyzickou stránku ženy. Mluvit o „požehnaném stavu“ negativně je přitom společensky jen špatně obhajitelné. Místo toho, aby ženy v křehkém období našly oporu u blízkých, raději se z obavy před společenským odsouzením obrací se svými strastmi samy do sebe. 

„Jsi těhotná a nejsi šťastná? Ale jdi!“ Těhotenství nemusí být nejkrásnějším obdobím pro každého.

Rodič je taky člověk, často selhávající a bezradný. Jen u vlastních rodičů si toho většinou všimneme, až když jsme sami dospělí. To ale neznamená, že tahle slova, vyřčená bez skutečného úmyslu zranit, nezanechávají celoživotní stopy. Moje kamarádka V. má dnes, ve svých čtyřiceti, doma jediné zrcadlo, maličkou plochu na dvířkách skříňky v koupelně. A skoro nikdy se do něj nedívá, ani při čištění zubů. A já se dodnes ohlížím přes rameno v obavách, že mě blízcí lidé „prokouknou“, zjistí, jaká jsem „doopravdy“ a s hrůzou nebo znechuceně se ode mě odvrátí. Ať těmi slovy máma tenkrát myslela cokoli, spolehlivě zasáhla cíl, který nejspíš vůbec zasáhnout nechtěla. 

Nebreč, nebo ti přidám!

Říkám těmhle větám „kletby“. Mají nad námi moc jako nějaké zlé kouzlo. Když je zaslechneme v dětství nebo v pubertě, dokážou vyčarovat celoživotní mindrák nebo pocit jakéhosi úkolu, který se znovu a znovu marně snažíme splnit. Když moje dcery dorůstaly, byla jsem pevně rozhodnutá neposlat žádnou takovou kletbu do další generace. Nikdy jsem jim neřekla „jsi taková a taková“, nikdy jsem jim neřekla „jen počkej, až…“. Nemůžu ovšem vyloučit, že jsem - při nejlepší vůli to nedělat - neuložila do podvědomí svých dětí nějaké jiné prokletí. 

Jsou i menší kletby, které vypadají neškodně a omíláním po generace se zdají tak  vyprázdněné, že už nevnímáme jejich skutečný smysl. I ty zasahují a zraňují. Jedna z nejčastějších je: „Proč? Protože jsem to řekla!“ Umím si velmi dobře představit situaci, ve které věta zazní. Je to chvíle plná napětí, kdy se jako rodič snažíte splnit pět povinností naráz. Už desetkrát předtím jste dítku vysvětlili, proč je třeba v tuhle chvíli vypnout počítač nebo začít uklízet hračky. Moc dobře víte, že svým „ale proč?“ jenom odsouvá činnost, do které se mu nechce, a že další diskuse by nevedla k žádnému smysluplnému výsledku.

Jenže odpověď „protože jsem to řekla!“ nastoluje mentalitu absolutní autority. „Nemá smysl přemýšlet vlastní hlavou,“ říkáme tím dítěti. „Já jsem ten, kdo poroučí, a ty můžeš jenom poslouchat. Můžu ti přikázat sebevětší nesmysl a ty to uděláš. Tvůj názor nikoho nezajímá.“

Tahle silácká slova jsou většinou výsledkem bezradnosti a nedostatku jiných argumentů. To ale malé dítě neví. Slyší, co slyší.

Z podobného soudku jsou hlášky, které bagatelizují názor dítěte a zkušenosti jeho vrstevníků označují za bezvýznamné: 

„Kdybys poslechl, nic by se ti nestalo.“

„Mě nezajímá, jakou známku dostali ostatní.“

„Kdyby ti řekli, ať skočíš z okna, tak skočíš?“ 

V těch všech případech se rodič pasuje do role jediného arbitra, nad jehož příkazy se nediskutuje. Dokonce ani nemá smysl nad nimi přemýšlet, důležité je jenom poslechnout. Málokterý rodič touží po tom, být ve své rodině obávaným totalitním vládcem, tahle silácká slova jsou většinou výsledkem bezradnosti a nedostatku jiných argumentů. To ale malé dítě neví. Slyší, co slyší. 

Používáte někdy stejné hlášky, jakými vás štvali vaši rodiče?

Za úplně nejhorší považuji ty hlášky, které dítěti nějakou formou zakazují projevovat emoce. 

„Nebreč, nebo ti ještě přidám!“

„Co brečíš? Mám tě plácnout, abys měl důvod?“

„Než se vdáš, tak se to zahojí.“

Umím si představit, že ve skutečnosti jsou tyhle drsňácké hrozby a šťouchance jenom dalším výrazem bezmoci, dospělý těžko snáší, že jeho dítě pláče, bolí ho to a chce to nějak zastavit. Jenže dítě slyší něco jiného: „Jenom já rozhoduju o tom, jaké pocity smíš dávat najevo. Tvůj brek všechny jenom obtěžuje. Za svou bolest si můžeš sám, takže smíš být akorát zticha.“

Avada kedavra! 

To samozřejmě neznamená, že rodiče se na své děti nesmějí za žádných okolností zlobit a mají se snažit navenek vypadat „sluníčkově“, i když s nimi uvnitř cloumá vztek. Taková snaha vede jen k tomu, že rodič působí neautenticky a nakonec mu přes veškerou snahu v kritickém okamžiku vyletí z pusy zlá zraňující slova. „Svou nevoli a nesouhlas musíme dětem srozumitelně sdělit – třeba jasným ne či zamračeným obličejem. Rozhodně bychom se neměli snažit usmívat a tvářit se přívětivě, když to tak necítíme,“ doporučuje psycholožka Pavla Koucká na webu Psychologie.cz. „Jedinou dlouhodobě udržitelnou cestou je stavět se k problémům čelem: přiznávat je a řešit, a své negativní emoce přitom dávat pokud možno kultivovaně najevo. A právě tomu své děti učíme. Vlastním příkladem i tím, co od nich očekáváme a vyžadujeme.“ 

Nejde tedy o to svůj vztek schovat a popřít, ale dát mu průchod způsobem, který dítěti neublíží. Třeba tak, že prostě pojmenujeme, co se v nás v tu chvíli děje: „Jsem hrozně naštvaná!“ „Teď se na tebe fakt zlobím!“ Dlouhodobě může pomoci (nejen při konfliktech s dětmi) třeba metoda mindfulness, která nás učí většímu uvědomění vlastních pocitů v daném okamžiku, takže se nenecháme smést tornádem vlastního vzteku. 

Rodiče se mohou zlobit na své děti a děti se mohou zlobit na rodiče. Hlášky, které nás zraňují, nejsou tak hrozné jen zdánlivě. Jsou stejně neprominutelné jako kletby z Harryho Pottera – „cruciatus“ nebo „avada kedavra“ – a narozdíl od nich skutečně fungují. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 19 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lucie | 16. 7. 2021 8:44

Nedavno na hřišti chtěla o něco starší holčička ukázat mému batoleti, jak pořádně rozhoupat koníčka - "nepředváděj se, nikdo na tebe není zvědavej...", z desítky let staré věty vyřčené její babičkou se mi až zatmělo před očima. Souhlas, jsou to kletby.

+15
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Petr | 16. 7. 2021 10:21

Kolik má autorka dětí?

-13
Reagovat