Jaké budou mít děti vysvědčení, by nám teď mělo být jedno, říká terapeutka

Mám ve svém okolí řadu teenagerů, kteří během lockdownu měli značné psychické potíže – sebepoškozování, uzavírání se do sebe, smutek. Znám i případ chlapce, který spáchal sebevraždu. Jak dospívající děti lockdown zasáhl?

Mám velmi podobné zkušenosti jako vy. Nebála bych se říct, že náctileté děti byly v lockdownu jednou z nejohroženějších skupin.  

Proč právě teenageři?

Má to více důvodů. Jednak už jsou tyto děti obvykle nasměrované ven z rodiny, takže situace, kdy byly zavřené doma s rodiči pro ně byla nepřirozená. Samy by si to tak určitě nevybraly. Děti v tomto věku potřebují být v daleko větším kontaktu se svými vrstevníky, svoji hodnotu si častěji potvrzují třeba v rámci kroužků, ve škole, v kontaktu se širším okolím. Vývojově pro ně bylo dost ničivé zůstat zavřené doma. 

A zároveň měli jejich rodiče tendenci je brát jako skoro dospělé, tedy jako někoho, kdo nepotřebuje zvýšenou péči a podporu. Tyto děti jsou přitom v náročném období, kdy se jim mění celá nervová soustava, je to období velké nestability, kdy potřebují vnější oporu.

Jak tedy pandemie život dospívajících v rodinách zasáhla?

V uplynulém období jsme se potýkali s případy, kdy v rodinách hodně začala vzrůstat spotřeba alkoholu, eskalovalo násilí a náctiletí byli ti, kteří chtěli tu situaci sami řešit a obrátili se na LOCIKU. Ať už formou chatu, telefonu nebo prostě přišli. 

Společně jsme pak hledali řešení, které by jim umožnilo zůstat doma a zároveň být v bezpečí. Český právní řád nám k tomu dává možnosti – umožňuje v rámci zákona o zvláštních řízeních soudních vykázat v zájmu dítěte násilnou osobu z domácnosti v rámci preventivního opatření.

Co konkrétně se v rodinách dělo?

Všechny případy, které se mi teď vybavují, jsou velmi těžké. Máme v péči děti ohrožené rozvojem posttraumatické stresové poruchy. I pro ně byla hůře dostupná odborná zdravotnická pomoc. Zažili jsme několik výjezdů rychlé záchranné služby s následnou hospitalizací, zažili jsme případy, kdy v rodinách docházelo k závažnému násilí a bylo velmi obtížné najít v lockdownu státní autoritu, která uměla ohroženému dítěti citlivě pomoci. Přestože ta situace byla jasná a docházelo tam například ze strany otčíma k závažnému násilí vůči matce i dětem. Jako by se tolerance vůči násilí v době pandemie zvyšovala. Zažili jsme i případy rodin, kde došlo z důvodu násilí k rozpadu a děti byly umístěny mimo rodinu. 

S čím nyní děti ještě bojují?

Hlavně s nároky škol. Tím, že mohou do školy, se jim ulevilo, ale jsou zároveň vystavené vysokému stresu, co se týče třeba přijímaček, nebo nároků stávajících škol a závěrečných písemek. Řadě dětí hrozí propadnutí, komplikovaně znovu navazují přetrhané vztahy s vrstevníky. Bohužel naše zkušenost je taková, že školy se často snaží dohnat ten ztracený rok, tváří se, že se vlastně nic nestalo. Na teenagery to klade zvýšené nároky, řada dětí to bohužel řeší pokusy o sebevraždu nebo sebepoškozováním či ztrácí motivaci k učení.

Kvůli škole?

Ano. Kombinace toho, že děti v depresi získaly s jarem trochu více energie, a zároveň jsou ze strany škol pod daleko větším tlakem, může vést k tomu, že si ty děti mohou skutečně vážně ublížit. Řada závažných psychických potíží přichází až v momentě, kdy náročnou situaci zvládneme. Proto právě v této době se my v Locice i mnoho dalších odborníků domníváme, že je zvýšené riziko, že si děti ublíží.

Je takto patrný i nárůst případů domácího násilí?

Závažnost případů domácího násilí během pandemie výrazně vzrostla. Pracuji v oboru přes 20 let a nepamatuji tak závažné případy, jaké aktuálně řešíme. Nyní je hodně vidět, že systém sociálně právní ochrany dětí má mezery a selhává. Ty děti potřebují nejen psychologickou a psychiatrickou pomoc, ale často i ochranu vlastních životů a zdraví. Dětské psychiatrie momentálně hlásí stop stav, nejsou schopné přijímat další klienty, mluví o závažnosti případů, co se týče jejich četnosti i hloubky obtíží. Jsme opravdu v bezprecedentní situaci, která je pro děti nebezpečná.

Co s tím?

Je na místě zvýšená pozornost rodičů a učitelů k tomu, jak se aktuálně děti mají, větší důraz na duševní hygienu a sdílení. Bohužel teď máme nad dětmi sníženou kontrolu, i my dospělí máme v práci co dohánět, takže se jim daleko méně věnujeme. To, co se nabízí jako nyní nejdůležitější, je prevence.

Chválit a podpořit

Je nutné zejména snížení nároků na výkon ve škole i doma. Teď by nám mělo být všem jedno, jaké budou mít děti známky na vysvědčení – jak učitelům, tak rodičům. Děti by to měly velmi jasně slyšet, protože řada z nich si vytváří velké vnitřní nároky na to, aby to dopadlo dobře. Jenže většina dětí prostě nebyla rok ve škole a jejich životní situace není stejná jako předtím, byť bychom si to všichni přáli.

Jak můžeme dětem pomoci?

Dospívající děti teď velmi potřebují od rodičů, učitelů a od širšího okolí potvrdit svoji hodnotu, pochválit. Děti znovu řeší své vztahy, změněnou životní perspektivu a to, aby pro ně svět byl znovu předvídatelný. Protože pro mnoho dětí bylo velkým zdrojem úzkosti to, že dospělí nevěděli, co se bude dít. A jako dospělí v tomto máme vůči dětem velký dluh. Musíme se naučit být jim znovu oporou, pomoci jim reflektovat uplynulé období, ať v potvrzení jejich hodnoty nebo v obnovení smysluplnosti a důvěryhodnosti toho světa.

Lze dopady pandemie už nyní vyčíslit, nebo je ještě příliš brzy?

Ta situace je zvláštní tím, že jsme jí sami hodně zasaženi. K tomu, abychom ji mohli reflektovat zodpovědně, bude potřeba mnoho výzkumů. Asi se shodneme na tom, že všichni zažívali zvýšený stres v rodinách, a to je patrné i na psychickém stavu dětí. Jaký dlouhodobý dopad měl rok v lockdownu, uvidíme určitě až s delším časovým odstupem.  

Myslíte, že se situace uklidní?

Ta situace je bezprecedentní, moje důvěra v dětské sebezáchovné mechanismy je nicméně veliká. Teď záleží na tom, abychom dětem uměli vystavět bezpečné prostředí. Myslím si, že pokud budou děti podporovány a nebudou vystavované nadměrnému stresu, tak mají šanci se vrátit zpátky k normálnímu životu. Pevně v to věřím.