Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Od outsiderů ke géniům. Co si počít s výjimečně nadanými dětmi?

Jakub Yellen | 7. 4. 2021 | 3 komentáře | Vzdělávání | 3 553

Zdroj: Shutterstock

Pozice talentovaného dítěte je mnohdy stejně složitá jako pozice učebně slabšího žáka, který potřebuje asistenci. O překvapivých zákrutách ve vyhledávání a péči o budoucí lídry mnoha oborů vypráví koordinátor programu Talnet Vojtěch Tutr z Národního pedagogického institutu České republiky a metodička implementace školních systémů podpory nadání Kateřina Emer Venclová.

O kom vlastně mluvíme, když se řekne „nadané dítě“?

KATEŘINA: Podle vyhlášky by to měly být děti, které v něčem podávají skvělé výkony. Ale realita je jiná – nadané děti, se kterými pracuji já, sice mají obrovský potenciál, neuvěřitelně jim to pálí, mají velikou vnitřní potřebu se rozvíjet, ale bývají také citlivé, emotivní a křehké a ve stresové situaci mnohdy výkon nepodají. Mívají zesílené všechny funkce mozku, včetně třeba nechuti k tomu, co jim nedává smysl. To, jestli podávají nějaké výkony, by nemělo rozhodovat o tom, jestli mají právo na adekvátní podporu.

Tvrdíte, že nadané děti jsou v podobné pozici jako děti, které potřebují pomoc asistentky. Tomu se tak úplně nechce věřit…

VOJTĚCH: V určitém smyslu to tak je. Při péči o nadané narážíme na to, že je to velice rozrůzněná skupina. Od těch, na kterých to vidíte na první pohled, všechno jim jde, jsou to prostě „geniální děti“, až po ty, u kterých nevíte, co v nich je, protože někde sedí v koutku a jsou totálně asociální. Když se ale dostanou do vhodného prostředí a dostanou svoji šanci, která se potká s jejich skrytým talentem, pak i tito outsideři dokážou úžasné věci. Často slyšíme mýtus, že nadané dítě nepotřebuje péči, protože je chytré a postará se o sebe samo. Ale když to vezmeme v celé šíři toho spektra, tak je tam spousta dětí, které potřebují naši asistenci stejně jako ti výukově slabší.

KATEŘINA: Asistent musí nadaného nejdřív vytrhnout z jeho světa, z jeho soustředěných experimentů a bádání, a pak jej musí skoro násilím držet u školní práce, protože od nezajímavých věcí dítě těká, jako by mělo poruchu pozornosti. Ale jinak je samozřejmě asistence nadanému hodně odlišný úkol než asistence učebně oslabenému dítěti. Málokdy zvládne asistent pedagoga pomáhat pedagogovi s handicapovanými stejně jako s nadanými. Ten člověk musí mít hodně jiné kompetence, aby byl schopen pečovat o citlivost nadaných a zároveň zdravě rozvíjet jejich talenty.

Ing. Mgr. VOJTĚCH TUTR

Vedoucí koordinátor projektu Talnet. Vystudoval management, marketing a logistiku na Dopravní fakultě Univerzity Pardubice, dále Psychosociální studia a religionistiku na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v dobrovolnickém centru, Středočeské turistické a informační agentuře, organizaci Děti Země. Věnuje se neformálnímu vzdělávání mládeže. 

Ing. KATEŘINA EMER VENCLOVÁ

Krajská koordinátorka podpory nadání v Královéhradeckém a Pardubickém kraji, metodička implementace školních systémů podpory nadání NPI ČR, předsedkyně Asociace freelancerů ve školství, lektorka, poradkyně. Zajímá se o folklór severovýchodních Čech (zpěv, tanec, kontr, zvyky, nářečí, vaření, hospodaření, šití krojů), geopsychologii, pořádání naučných a zážitkových akcí pro děti i dospělé.

 

Jak se talent vlastně pozná? Umím si představit mimořádně talentované dítě, ale vedle něj třeba sedí dítě, které má „jen“ o nějakou věc obrovský zájem. Jaký je v tom rozdíl? A je tam vůbec?

VOJTĚCH: To jste udeřil hřebíček na hlavičku. V začátcích jsme přemýšleli, jak pole působnosti vymezíme, ale pak jsme došli k tomu, že na definici nezáleží, že spíš budeme dávat příležitosti a na každém bude, kam až dojde. Definic talentu je totiž celá řada... A zájem, jako jeden z aspektů, do těchto definic rozhodně patří. 

KATEŘINA: Pro mě je ten zájem a zápal součástí nadání. Projevují ho děti, které jsou od přírody výrazně přemýšlivé, zvídavé, citlivé a emotivní, a když už je něco chytne, tak pořádně. Kdežto talent je předpoklad pro nějakou společensky uznávanou činnost. Nadání je rys osobnosti, ale talent je „na něco“. Můžete mít talent normální (že jste schopni se to naučit) nebo superiorní (že v tom máte nějakou výhodu nad ostatními). Většinu talentů máme latentních, protože je nerozvíjíme, a jenom výjimečně natrefíme na nějaký, ke kterému zaujmeme ten motivovaný postoj a hledáme příležitosti, jak ho rozvinout. Talenty mají všichni. Ale když se do něčeho pustí nadaní, tak to bývá mnohem větší jízda – právě díky té vrozené silné vnitřní motivaci.

Objevitelem talentu by ve škole měl být v první řadě učitel. Jak dnešní učitelé v této roli fungují?

VOJTĚCH: To je leckdy těžké. Ale vidíme v tom veliký potenciál, protože kdybychom dokázali plošně ve všech třídách, co jich po republice máme, najít mimořádné talenty, byla by to polovina úspěchu. Pak už bychom pro ně dokázali najít řešení, jak jejich talent uchopit. Já si vůbec nechci stěžovat na učitele, protože znám podmínky, ve kterých pracují. Často se ale setkáváme s tím, že najdeme ředitele, který je vyhledávání talentovaných dětí nakloněný, a když tam přijdeme se seminářem pro učitele, první, co nám řeknou, je, že tam žádné nadané děti nejsou a že jsme přijeli zbytečně. Je potřeba ale říci, že známe naopak řadu učitelů, kteří dělají mnoho pro rozvoj talentů svých žáků často i ve svém volném čase, a někdy i navzdory skepsi, která na jejich škole vzhledem k podpoře talentů převládá.

KATEŘINA: Já ty semináře ve sborovnách vedu a nevidím to až tak černě. Myslím, že když se nadchne vedení, tak je obrovská šance, že se situace na škole výrazně zlepší. Ale na druhou stranu na druhých stupních běžných základek bývá první přijetí dost vlažné, to je pravda. Učitelé si tam často neberou péči o osobnost a zdravý rozvoj dětí tak moc za svou, snaží se hlavně všechny děti naučit základy svého předmětu. Hledání výjimečných talentů je pro ně práce navíc, za kterou nejsou placeni. O osobnostním rozvoji každého žáka ani nemluvě.

Co s tím?

VOJTĚCH: Uvítali bychom, kdyby se na nás školy obracely s tím, že mají vytipované děti, z nichž by mohlo něco být, ale že na ně třeba nemají čas. My už jim pak dokážeme najít třeba asistenta, neziskovku nebo online program... Je řada možností, kam děti nasměřovat, aby se mohly rozvíjet.

KATEŘINA: I když to bude znít idealisticky, přála bych si, aby byl nějaký základ péče o děti se superioritami povinnou součástí vzdělávací strategie každé školy. Aby každý učitel věděl, že je jeho povinností si jich všímat. A že jim má pomoci nebo aspoň najít někoho, kdo jim ke zdravému rozvoji pomůže. Aby se tam netrápily, nezůstaly na to samy. Ony si pak paradoxně myslí, že jsou divné, že jsou rozbité.

Zájem o rozvoj dětí by měli mít i jejich rodiče. Pracujete v tomhle ohledu i s nimi?

VOJTĚCH: Samozřejmě. Kupodivu je spousta rodičů, kteří si nemyslí, že mají nadané dítě, a dokonce se té myšlence urputně brání. Měli jsme jednu holku, která když napsala svoji první seminární práci, instruktor si myslel, že to někde opsala. Když se zjistilo, že ne, začalo se s ní víc pracovat a její maminka to viděla nerada a říkala: „Hlavně ať jde na ekonomku, aby mohla dělat sekretářku, to je to, co chceme, aby z holky bylo.“ A přitom ona měla na to, aby studovala jadernou fyziku, což maminku uvádělo do mdlob. Nakonec se s tím postupem času smířila.

KATEŘINA: Je to tak. Mnohem častěji musíme rodiče opatrně smiřovat s tím, že jejich dítě je mimořádné, než že bychom jim museli srážet ambiciózní hřebínek, že doma nemají takového génia, jak si mysleli. Když se rodiče přijdou poradit, tak začínají slovy: „Já vlastně nevím, jestli je to moje dítě nějak nadané nebo talentované, ale…“ Načež popíšou dítě tak, že si můžu v duchu odškrtat celý seznam charakteristik nadaného dítěte, a často dobře vystihnou i jeho talenty. Rodiče znají své děti nejlíp, jen nemají to srovnání s vrstevníky. Většina rodičů považuje projevy mimořádného nadání a talentů za normální, protože je v dětství měli taky nebo je to v rodině časté. „On je divnej po mně a já přece nadanej nejsem, to bych o tom musel něco vědět, ne?“

Napadá mě, jestli jsou součástí vašeho týmu lidé, kteří si sami prošli zkušeností talentovaných dětí a teď se zasazují o to, aby další generace měly lepší podmínky.

VOJTĚCH: Není to můj případ, ale skutečně máme v Talnetu i takové lidi. Nedávno jsme si dělali brainstorming o tom, kdo vlastně jsou naši instruktoři, a jeden z nich nám přímo napsal, že to jsou ti, kterým Talnet chyběl, když byli malí.

KATEŘINA: Existuje dokonce otázka, jestli o tyhle děti může úspěšně pečovat někdo, kdo to v sobě sám nemá. Spolu s některými provokativnějšími zahraničními autory si dovoluji tvrdit, že bez toho to nejde. O tom, zda bude člověk dobrý v zapalování mladých nadějí, rozhoduje to, zda sám tím mimořádným plamenem hoří. I v případě, že sám třeba ve vědě objevu nedosáhl, ale upřímně ji miluje. Nebo to prostě od začátku chce učit. Já osobně v tomhle oboru dělám právě proto, že i mezi kolegy převažují „krásně divní lidé“. Jinde bych mohla chytrou hlavou vydělat velké peníze, ale tady jsem mezi sobě podobnými a pomáhám sobě podobným. A to mi přijde pro kvalitní život důležitější. Kdo chce vydělat, jde po pár měsících jinam. Zůstanou u toho jen lidi, co to dělají z nadšení a přesvědčení. Jako poslání. V tom je výhoda i prokletí péče o pozitivně podivné děti.

Co je TALNET?

Talnet je projekt pro zvídavou a nadanou mládež se zájmem o přírodní a technické vědy. a také pro jejich učitele. Talnet nabízí vzdělávací, badatelské a komunikační aktivity z různých oborů - fyziky, matematiky, chemie, biologie, geografie, antropologie a technických disciplín.

Hlavními typy aktivit v Talnetu jsou online kurzy, práce na vlastních projektech, exkurze na odborná pracoviště, projektově badatelské expedice, společná soustředění, mezinárodní aktivity a strukturované hry.

 

 

Mohli byste popsat, co se s podchyceným talentem děje, jaké jsou možnosti?

VOJTĚCH: Ideální je, když může dítěti pomoct škola samotná. Jednou z cest je takzvané obohacování učiva. Jedna pražská škola například učí matematiku ne podle ročníků, ale podle pokročilosti. Takže matematicky talentované dítě může defakto přeskočit ročníky. Druhou možností jsou skupinky, kdy se nadanější děti v rámci ročníku spojí a pracují společně. Škola pak dále může žáka přihlašovat do různých soutěží, a to nejen vědomostních. Existují skvělé možnosti pro středoškoláky, kdy pracují na nějakém projektu, mají k dispozici konzultanty z firem a dělají opravdu výborné věci. Pro hudebně talentované děti se jedné nadaci třeba podařilo zajistit opravdu špičkové hudebníky, kteří jim po dobu tří měsíců intenzivně pomáhají rozvinout to, v čem jsou dobří. Možností je opravdu hodně a dají se různě variovat.

KATEŘINA: Ve standardní škole obvykle dítě nejdřív pošlou do pedagogicko-psychologické poradny. Tam se o skladbě a míře talentů bohužel nedozvíte skoro nic. Když je odvážný učitel nebo trenér, tak napíše, že podle jeho expertního posudku dítě mimořádné je a poradna má jen nastavit opatření. Někdy to znamená přidat různé aktivity do výuky i mimo ni. Ale často je potřeba taky něco ubrat – nejčastěji omezit opakování u věcí, které si dítě osvojilo na první dobrou, a uvolněný čas věnovat rozvoji talentu a osobnosti žáka.

Funguje v tomhle případě nějaké propojení i mezi základními a středními školami, respektive mezi středními a vysokými?

VOJTĚCH: To už se někde celkem běžně děje. U jedné takové spolupráce jsme stáli i my. V Olomouci umožňují středoškolákům absolvovat vysokoškolské semináře a ve chvíli, kdy se pak na tu vysokou dostanou, absolvované semináře se jim započítávají jako hotové. Je to logická win-win strategie, kdy si vysoké školy „tahají“ talentované středoškoláky, kteří mají možnost dopředu poznat prostředí školy a především kantory. Tím velice rychle vzniká důležitá a silná vazba.

KATEŘINA: Na druhé straně ale předávání informací o talentech a nadání žáků ze základní školy na střední nefunguje skoro vůbec. Momentálně se snažíme, aby byl včas varován učitel základní školy, jemuž se do třídy blíží dítě s nějakými velkými extrémy. Ale středoškolští kantoři to často ani nechtějí slyšet. Ani třeba že má žák nějaké specifické potřeby, bez jejichž naplnění nedokáže fungovat.

Když se ještě vrátíme k začátku našeho rozhovoru, nepřemýšlíte o talentovaných dětech také jako o potenciálních pomocnících pro pomalejší děti, nebo pro ty, kdo doma nemají ideální podmínky? Není různorodost talentu ve třídách užitečná?

VOJTĚCH: Já mám taky trochu děs ze tříd, kde se vyzobou ti nejlepší, udělá se pro ně skleník a tam si je pěstujete jako kaktusy. Ideál je asi v tom, když dítě chodí do třídy, která je podle různých os heterodoxní, ale zároveň má dítě pro svůj zájem prostředí, kde může excelovat. Ať už je to na té škole, nebo jinde. Ono vás nikdy tak nemotivuje průměrné prostředí jako to, kde se porovnáváte s těmi nejlepšími. Podle mého názoru je ale pro celkový osobnostní rozvoj dítěte dobré, když vidí různost a musí se s ní vyrovnávat. Pokud bychom uvažovali o tom, zda by mohli nadaní pomáhat ostatním, tak ono to možná někde funguje, ale nemyslím, že by to pro nadané bylo vždy nějak motivující. Je potřeba dobře vážit celkový kontext, ve kterém se to odehrává.

KATEŘINA: Moje zkušenost je opačná. Primárně se děti potřebují naučit fungovat v kolektivu, který je pro ně přirozeně souladný. Kde jsou spolužáci i učitel na podobné vlně, mluví stejným jazykem. Tedy přinejmenším v mateřské škole a na prvním stupni by měly být pro velmi extrémní děti k dispozici studijní skupiny, v nichž tráví velkou část školního času. Od všech, co to kdy zkoušeli, víme, že to nejsou žádné stejnodruhové skleníky. Je to pořádná divočina, kde se naučíte, že rozdíly mezi lidmi jsou i tak obrovské a člověk se často musí přizpůsobovat. Že všechno není zadarmo jen proto, že jste chytrej, a pro úspěch se musí zamakat. Jako pěti nebo šestileté dítě ale nejste připravený na to, aby vás někdo vhodil mezi lidi s ostrými lokty, kteří veškeré vaše chování dezinterpretují, preventivně vás nemají rádi, protože jste „divnej“ a každému vašemu zájmu se vysmějí. Takhle pojatá inkluze je jako hodit všechny děti do vody a koukat se, jak se ty divné topí. I když jsou pozitivně odlišné, bez pochopení a pomoci se utopí úplně stejně, jak ty učebně slabší.

Takže motivovat talentované dítě tím, že může pomoci ostatním, nefunguje?

VOJTĚCH: Jak jsem říkal na začátku, nadaní jsou velmi různí. Pro některé může být motivující příležitost „ukázat se“ před svými spolužáky, ale jsou mezi nimi i tací, kteří si prostě se zbytkem třídy nerozumí, nejsou bráni v kolektivu, jako ti, od kterých by se spolužáci měli něco naučit, nebo takoví, kteří nejraději pracují sami. Myslím, že lépe funguje, když ti, kteří třeba prošli nějakými specificky zaměřenými programy či kurzy, pak působí jako mentoři pro své následovníky. Takových příkladů známe řadu i z Talnetu.

KATEŘINA: Primárně se musí naučit fungovat mezi svými, získat sebejistotu, zdravý sebeobraz, přátele, naučit se učit a mít rádo svět i školu. Až potom je připraveno se seznamovat s větší a větší různorodostí. S lidmi velmi prostými i různě handicapovanými. Tam je pak prostor na vyzkoušení vedoucí i asistentské role. Ta zapálená děcka mají velkou potřebu být užitečná i na prvním stupni a často se do takové dyády žáka-asistenta dotlačit nechají, i když jim to reálně nedělá dobře. I v Chartě práv nadaných dětí se píše, že „nadané dítě má právo být vzděláváno, a ne být využíváno jako tutor nebo učitelův asistent během většiny školního dne“.

Dalo by se z vaší jedenáctileté praxe říct, v jakém oboru se teď v Česku rodí nejvíc talentovaných dětí, k čemu inklinují?

VOJTĚCH: To je těžká otázka. Mám pocit, že vidíme jen malý vzorek, který je ještě omezený tím, co my jim nabízíme. Ze začátku jsme byli od státu finančně podporovaní k tomu, abychom vyhledávali hlavně děti v technických a přírodovědných oborech. Dnes už máme podporu i v humanitních oborech, nebo v hybridních, jako je antropologie, kde se mísí medicína, historie, sociologie... Dá se říct, že z výseku, který vidíme my, je to hodně zaměřené na elektroniku, na hardware i software. Česko je programovací velmoc a technika obecně u nás má tradici, což se propisuje i do těch talentů. Hodně absolventů jde také do oborů, jako je genetika, bioinformatika a tak podobně.

KATEŘINA: To, které talenty rozvíjíme, je dáno hlavně společenskou poptávkou. To není tak, že by se teď rodily děti talentované na programování víc než kdy dřív. Je to spíš tak, že děti, které na to mají, se v programování mohou nyní dostat hodně daleko. A z toho nakonec plynou ty velké počty talentů. Kdyby byla poptávka po lidech, co budou řešit třeba etiku ve zdravotnictví, vyprofilují se ty děti jinak. Dobře je to vidět ve Finsku, kde záměrně nastavili poptávku tak, že kdo by byl dobrý učitel, má jít učit. Zabralo to – a tak tam učí lidi, co to mají „shůry dáno“. Zatímco u nás jsou pořád pedagogické školy „záložní variantou“ a děcka, co jsou skvělá v práci s lidmi, směrujeme na práva nebo do managementu.

Vybavíte si nějaký konkrétní příběh talentovaného dítěte, které na začátku sedělo asociálně v koutku, a dnes je z něj uznávaná kapacita?

VOJTĚCH: Vybavuji si jich samozřejmě celou řadu. Jedna slečna chodila do regionální školy, kde se jí moc nedařilo, měla dost složité rodinné zázemí a se spolužáky si zásadně nerozuměla. Byla výborná na fyziku, a protože Talnet byl tehdy hodně na fyziku orientovaný, její talent se podařilo záhy podchytit, ona pak vystudovala Matfyz a poté ještě univerzitu v Drážďanech, kde zůstala i po škole ve výzkumu. Z třídního outsidera se stala mladá žena se stipendiem na univerzitě v Německu, a nakonec i skvělým zaměstnáním.

KATEŘINA: Musím skepticky podotknout, že ta práce ale většinou takhle nevypadá. Snažíme se o nějaký ten stupeň posunout životní dráhu těch lidí od osamělého a nepochopeného života, kde se z odlišností posléze stanou psychiatrické diagnózy, ke kvalitnímu naplněnému žití, kde je jejich odlišnost vnímána jako konkurenční výhoda. Cílem není dělat z nich uznávané kapacity, ale spokojené lidi smířené se sebou samými. Klidně třeba „jen“ oblíbeného učitele chemie a programování na základce.

Kam vaše činnost teď směřuje? Přece jenom doba se mění, lidé se mění...

VOJTĚCH: Nedávno jsme měli plánovací sezení a řekli jsme si, že chceme, aby se do designování aktivit vtáhly i děti samotné. Aby to nebylo tak, že my vymýšlíme, co je pro tebe dobré, ale aby si sama cílová skupina řekla, jak chtějí pracovat na svém vlastním rozvoji.

KATEŘINA: Děcka jsou pořád stejně prima. Pořád vymýšlejí, co by šlo udělat líp, a to je dobře. Zatím nevnímám žádnou generační propast, ani že by nám sociálními sítěmi děti hlouply. Na systémové úrovni je to ale jiné – v krajských sítích podpory nadání je hodně znát, že klasická školení a semináře přestávají stačit. Musíme jako odborníci víc interagovat. Nejlíp přímo ve školách a v rodinách. Díky Nadaci RSJ (nadace Finanční skupiny 21. století – pozn. red.), která nyní do tématu přemýšlivých dětí hodně investuje, můžeme s Asociací freelancerů ve školství rozjet zajímavý projekt jménem Synapse. Chceme vyškolit mentory, kteří by chodili do škol a pomáhali nastavovat systémy podpory nadání přímo na míru každé škole. Dostat do škol takovou zdravější podobu inkluze, která nebude ubíjet učitele ani handicapované a nadané a talentované děti.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • FILOZOFKA ANNA HOGENOVÁ Hluboký rozhovor o signálech, které nechceme slyšet. O tom, že nejdůležitější životní momenty přicházejí nenápadně a potichu. O smrti nejbližších, ale i o kolektivní katastrofě, kterou teď jako lidstvo možná prožíváme. Kam nás mohou mezní situace zavést a co si díky nim můžeme uvědomit?
  • KULT MLÁDÍ KONEČNĚ STÁRNE Protože stárne i česká populace. Přesto stále není zvykem mít na obálce lifestylového časopisu ženu ve zralém věku nebo mluvit o problémech starších generací, o jejich životech, přáních nebo potřebách. Co seniorům opravdu chybí? A jak se jich dotýká současná pandemie? Reportáž Jany Patočkové doprovázejí výmluvné fotografie Jany Plavec.
  • POJĎME MLUVIT O KLITORISU O anatomii orgánu, který není žádným malým knoflíčkem nad poševním vchodem, ale ptákem rozpínajícím svá křídla po stranách vulvy. Lucie Jarkovská vysvětluje, na co všechno má vliv (znovu)objevení klitorisu a jak je důležité uvědomit si, že lidské tělo neznamená mužské tělo.
  • SUSTAINABLE MÓDNÍ PŘÍLOHA Jak vypadají textilní materiály budoucnosti? Technologie inspirované přírodou jsou na vzestupu. Představujeme módní značky, které chtějí to nejlepší pro své zákazníky i pro planetu. Udržitelnost je pro ně klíčová. A stejně tak je pro ně důležité, aby to na ně někdo neušil.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 7. 4. 2021 20:50

Njn. Nejvíc si lidi škodí sami. Chtějí pomoc od společnosti, aby za ně řešil věci stát, ale pak dělají všechno pro to, aby z jejich chytré dcery byla obyčejná sekretářka. Ale tohle za ně nikdo nevyřeší, to se musí změnit v rodinách, ne v legislativě. Systémový problém to už není, socani zase nejsou tak silní aby zakázali soukromé školy, které tenhle problém (aspoň pro chytré děti chytrých rodičů) řeší.

-1
Reagovat
Naše tipy