Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Moje tělo, naše volby. Proč bychom se neměli rozhodovat mezi svobodou a životem

Olga Sládková | 23. 2. 2021 | 10 komentářů | Polemika | 4 745

Zdroj: Shutterstock

Polský zákon o interrupcích ukázal, jak děsivé můžou být důsledky úplného omezení reprodukčních práv žen. Můžeme ale odsoudit všechny argumenty a postoje těch, které se kloní k pro-life? Diskuse kolem interrupcí je složitá a vzbuzuje emoce. V čem je liberální pohled na absolutní svobodu nad tělem limitovaný a kde naopak selhává optika radikální odpovědnosti za vznikající život?

Pokud čekáte, že to teď celé rozseknu a postavím se na jednu nebo druhou stranu, zklamu vás. Podle mě je život zázračné tajemství a je třeba ho chránit. Na druhou stranu, každý by měl mít možnost na vlastní odpovědnost rozhodovat o svém těle. V dokonalém světě by k indukovaným potratům prakticky nedocházelo. Tenhle text je věnován mému pohledu na to, co takový dokonalý svět musí splňovat – a jestli je to vůbec možné.

Milujte se a množte se

Snaha nějakým způsobem společensky limitovat způsob, jakým se rodí děti, se s námi táhne nejpozději od prvních městských států a klínového písma. Lidé jsou zdroj – stejně jako půda. Můžete po nich chtít placení daní, můžete je nechat položit život ve válce. Dokud s nimi nemáte náklady, anebo jsou tyto náklady nižší než výnosy, hodí se, aby lidí bylo co nejvíc a byli v dobré kondici. Jak to udělat? Tak, že z žen uděláte stroje na děti. Zákony jim prakticky znemožníte život mimo manželství, věk pro vstup do manželství snížíte, co to jde. Tím se vám podaří plně využít jejich potenciál. Taková patnáctiletá nevěsta v dobré fyzické kondici porodí za život klidně až 18 dětí…

Dá rozum, že pokud potřebujete, aby žena plodila jako jabloň, musíte znemožnit jakoukoliv antikoncepci. Odstranit z dosahu všechny informace o přirozených metodách bránění početí. Znemožnit a kriminalizovat metody ukončení života plodu – efektivně rovnou trest smrti za potrat i zabití novorozence. Protože váš majetek vám žádná ženská ničit nebude. A takhle to – více či méně, otevřeně či skrytě – chodilo tisíce let. Na hlavu to postavil až skok ve vývoji medicíny a v objevení očkování, které radikálně snížilo dětskou úmrtnost. Od snahy mít co nejvíc dětí, aby se zajistilo pokračování rodu a populační přírustek, jsme najednou mohli zvednout hlavu a začít si vybírat i jiné, individuálnější cesty.

Rumunská výstraha

V roce 1957 byly v Rumunsku legalizovány interrupce. Na žádost ženy se mohly provádět do 12 týdnů od početí. Jejich legalizace nebyla doprovázena možností užívání spolehlivější antikoncepce, a proto se indukovaný potrat stal kromě tradičních metod (přerušovaná soulož, metoda neplodných dnů) běžným prostředkem k zabránění nechtěnému těhotenství. Kvůli obrovskému nárůstu počtu interrupcí a poklesu porodnosti pak došlo k omezení dostupnosti umělého přerušení těhotenství v roce 1966 byly prakticky zakázány. Přístup k moderní antikoncepci dál nebyl umožněn.

Rumunský příklad v tragických obrysech ukázal, co se stane, když jsou ženě odebrána reprodukční práva. Ženy se začaly uchylovat k pokoutním interrupcím, které mnohé z nich zaplatily životem nebo trvalými zdravotními následky. Počty těch, které zemřely kvůli komplikacím při pokusu o nelegální potrat, se dostaly na desetinásobek evropského průměru. Podle odhadů tak během dvou desetiletí do pádu režimu v roce 1989 zemřelo přes 10 tisíc Rumunek.

Fotograf Mike Abrahams v raných devadesátých letech publikoval v magazínu Independent sérii fotografií z rumunských sirotčinců. Záznam otřesných podmínek, ve kterých živořily statisíce dětí, tehdy vzburcoval západní svět a ukázal další skrývaný důsledek Ceauşescovy propopulační politiky.

Odpovědnost volby

Zásadním pro-choice argumentem je právo rozhodovat o svém vlastním těle. Právo rozhodnout se svobodně a kdykoli, za jakýchkoliv okolností o tom, jestli budu těhotná, stanu se matkou. Něco takového může v lidech budit hrůzu. Představují si zástupy mladých dívek, které „na to“ bezhlavě skočí s kdekým a pak ejhle, nejsou ochotné přijmout následky svých činů. Představují si „kariéristky“, které se v průběhu těhotenství rozhodnou, že se jim dítě už nehodí do krámu. Představují si ženy, které tak podvádí svého manžela – protože na rozdíl od něj chtějí jen jedináčka. Představují si individualistku, která na interrupci chodí jako na dentální hygienu.

Zřejmě i takové ženy jsou. Osobně znám ženu, která má za sebou 15 interrupcí, protože si dítětem nechce zkazit život. Velmi blízce znám ženu, která šla na potrat, aby ublížila svému manželovi. Jenže kolik takových žen je? Při dostupnosti a rozšířenosti antikoncepce a sexuální výchově dominantně postavené na prevenci nechtěného početí budou statisticky mnohem častější případy, kdy je žena k interrupci dotlačena vážnými vnějšími důvody – a indukovaný potrat rozhodně nepodstupuje jen tak z plezíru. Právo rozhodnout se o obsahu své vlastní dělohy neznamená sexuální nezodpovědnost a lehkovážnost. Kamarádka, která interrupci absolvovala těsně před maturitou, přesně ví, kolik by dnes jejímu dítěti bylo let. Jiná žena si zážitek detailně pamatuje i po 50 letech od zákroku. Více než 70 % žen, které absolvují UPT, už jsou matkami.

Zároveň se do statistik interrupcí propisuje jednoznačná korelace – nejvyšší míry umělé potratovosti mají ženy s nejnižším vzděláním, naopak čím vyšší vzdělání, tím vyšší pravděpodobnost, že si žena dítě „nechá“. Ta korelace se v širším smyslu dá vztáhnout i na příjmové skupiny. Jsou skupiny žen, pro které je těhotenství, porod či mateřství existenční problém – a neumí ho vyřešit „předem“. Možná chybí finance na antikoncepci, možná jsou oběťmi sexuálního násilí, možná nejsou schopny domyslet… Měli bychom je navíc ještě trestat tím, že nechtěné dítě musí donosit?

Nejen život, ale i jeho kvalita

Oblíbeným argumentem strany „pro-life“ je sugestivní otázka: „A kdyby před tebe dali brokovnici a to narozené dítě, to ho zabiješ taky?“ Jak by se asi divili, kdyby dotyčná odpověděla ano? Přestože máme interrupce, babyboxy i možnost adopce, nechtěné děti stejně umírají rukama svých matek. Jsou zanedbávány, týrány. Zavřené v ústavech. A ani ty, které nakonec najdou milující pěstouny, z toho často nevychází skvěle. Cítit nenávist vlastní mámy, být odložen… To prostě není nic, co by dítě nepoznamenalo. Pokud je tak důležité, aby se i nechtěné děti rodily, dokážeme jim zajistit život, jaký si zaslouží?

Zastánci pro-life za každou cenu nutí matku, která dítě nechce, být s ním devět měsíců v intenzivním kontaktu. Ano, hormony jsou mocné. O to silnější pak ale může být vnitřní rozpor. Jak se z toho nezbláznit? A jak nezešílet v šestinedělí, ať už s dítětem, nebo bez něj, pokud ho předám k adopci? A jak žít celé měsíce s bolestí a nevyhnutelností, že je mé dítě příliš nemocné, aby žilo, ale já ho musím jako živoucí schránka přivést na svět a přihlížet tomu, jak umírá?

Pro-life hnutí má tendence vnímat život černobíle. Život buď je, nebo není. Nepominutelná je ale přece i otázka kvality toho života. Pokud jste proti kastraci koček a nechcete topit slepá koťata, řešením není mladé kočičáky vypouštět do ulic. Vy si nad nimi umyjete ruce, nic „zlého“ jste neudělali. Ale mláďata stejně postupně zemřou hlady, na nemoci nebo pod koly aut. Vy už u toho nejste. Ale je to dobro?

Zázrak života

Česká republika má jedny z nejnižších novorozeneckých a kojeneckých úmrtností na světě. Podle české neonatologické společnosti byla v roce 2018 novorozenecká úmrtnost 2,7 promile – a to včetně dětí předčasně narozených. Vypadá to dobře, že? Problém je, že o vyspělosti neonatologie a zdravotnictví celkově to vypovídá jen z části. Co se děje?

Míry novorozenecké a kojenecké úmrtnosti jsou demografickým ukazatelem vyspělosti společnosti. A komunistické Československo chtělo být vyspělou zemí. A to navzdory tomu, že existuje cosi jako přirozená míra úmrtnosti. Ve škole jsme se učili, že u přirozené reprodukce mají 4 promile novorozenců vývojové vady neslučitelné se životem. Jsme pod touto hranicí. A není to tím, že bychom byli výjimečně geneticky úžasný národ. V rámci boje za nízká čísla byly zavedeny prenatální screeningy – a něco, co bych nazvala tichoučkou eugenikou.

Svět bez interrupcí je světem, kde postižené děti i jejich rodiče mohou vést plnohodnotný život. Je světem, kde gynekolog přímo spolupracuje s psychoterapeutem. Je i světem, kde se „rodinná sleva“ vztahuje na libovolný počet dětí a nikoliv jen dvě.

Když jsem odmítla detailní screening ve 20. týdnu, v ordinaci argumentovali tím, že kdyby se „to“ nepovedlo, ještě se s „tím“ dá něco dělat. „To vám nepřijde nezodpovědné rodit a neinformovat porodnici předem třeba o srdeční vadě?“. Známé zase nabízeli „redukci toho slabšího (dvojčete)“. Namísto „možností řešení nepovedeného pokusu“, který vypadává z žádoucích tabulek, by se lékař měl přece soustředit na to, jak postupovat, aby měl plod co nejvyšší šance a nejhezčí život.

Trneme před screeningem ve 13. týdnu a do té doby raději těhotenství neoznamujeme, co by kdyby. Máme opravdu takový strach z přirozeného potratu, anebo spíše cítíme, že pokud by u našeho dítěte zjistili postižení, očekává se od nás automaticky, že bychom to měli vyřešit? Opravdu je dítě něco jako televize, a pokud se ukáže, že má vadu, prostě to vrátím a pořídím jinou?

Ze strany pro-choice vnímám jako významně nefér kritizovat matky, které rané screeningy plodu odmítají. Rozhodnutí donosit a porodit plod s pravděpodobnými vývojovými vadami či jiným postižením by nikdy nemělo být něčím, co se musí udělat z donucení, ale není namístě kritizovat ty, které se pro to svobodně rozhodnou. Taková žena je spíš hrdinka než nezodpovědná zátěž pro zdravotnický systém, jak jsou někdy označovány.

Ke studánce

Celá oblast reprodukce je pro mě místem, kde se děje magie. Chtěla bych věřit jedné staré legendě o tom, že duše se slétají ke studánkám, kde čekají na ženy a dívky jdoucí pro vodu. Tam si vybírají svoje mámy, do kterých vklouznou spolu s dechem. A pak, schoulené pod srdcem, čekají. Čekají, až přijde ten vhodný čas, až se najde vhodný táta. Až přijde na řadu vhodné vajíčko. Až se objeví vhodná spermie a celá energie sexu zažehne velký třesk vzniku nového vesmíru. Věřím, že mé starší dítě takhle čekalo celé roky. Pro to mladší jsem se ke studánce brodila sněhem a klouzala po ledu.

V mém ideálním světě by indukované potraty téměř neprobíhaly, přestože by byly plně povolené – ale nikdo by se k nim nemusel uchylovat. Je světem, ve kterém mají postižené děti i jejich rodiče takovou podporu, že žijí plnohodnotný život. Je světem, kde gynekolog přímo spolupracuje s psychoterapeutem. Je světem, kde jsou běžně dostupná auta na tři dětské sedačky a „rodinná sleva“ se vztahuje na libovolný počet dětí, ne jen na kombinaci 2 x rodič, 2x dítě.

Je světem, kde je sexuální výchova už na prvním stupni a o potřebě se chránit jsou edukováni především chlapci. Je světem, kde mají muži plnou odpovědnost za své sexuální chování a z péče o potomky se nemohou vyvléknout. Je světem, kde je antikoncepce pro nízkopříjmové dívky dotovaná, takže si ji mohou dovolit všechny, které chtějí. Je světem, kde se s ženami bez ohledu na věk a inteligenci komunikuje namísto vydírání a strašení. Je světem bez kojeneckých ústavů. Světem, ve kterém mají matky plnou podporu veřejnosti, ať už se rozhodnou pro mateřství, kariéru – a jakékoliv kombinace mezi tím.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Česko potřebuje prezidentku Danuše Nerudová, Lenka Bradáčová, Miroslava Němcová – ženy, o kterých se v souvislosti s kandidaturou mluví nejčastěji. Rut Kolínská, kterou na prezidentský post doporučoval Václav Havel. Adéla Šípová, která převálcovala své soupeře v boji o senátorské křeslo. Která z nich by se vám na Hradě líbila nejvíc? Vyzpovídali jsme pětici „prezidentek“ z titulní strany.
  • Feministická knihovnička Spolu s autorkami z knihovny Gender Studies jsme připravili přehled titulů, které formovaly ženské hnutí v jeho jednotlivých fázích. Od Vlastního pokoje přes Druhé pohlaví až po Ovoce poznání. Které knihy k nám stále živě promlouvají?
  • A pokud neumřela, pracuje dodnes „Čím víc pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego. A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život,“ píše Michelle Losekoot v článku, ve kterém se každý workoholik zděšeně pozná. Jak se zbavit závislosti na práci ve společnosti, která výkon tak adoruje? A jak zjistíte, že máte problém?
  • Metafory našich životů Vyjasněme si pojmy, které zaznívají v diskusi o genderové nerovnosti. Skleněný strop, děravé potrubí, neviditelná práce… Pokud si nebudeme rozumět, těžko se na něčem můžeme dohodnout.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 10 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lucie | 23. 2. 2021 11:41

Poslední dva odstavce mi naprosto mluví z duše. Jsem věřící katolička, a zároveň jsem důrazně proti omezování práva na interrupci. Naopak jsem z celé duše pro důkladnou sexuální osvětu, dostupnou antikoncepci, podporu mateřství a rodičovství a veškerou podporu pro rodiče postižených dětí. Proč? Protože to je cesta k tomu, aby se potraty neděly. Téměř žádná žena na potrat dobrovolně nechce, o tom jsem přesvědčená. Děti v dělohách se přestanou zabíjet, až to nebude potřeba. To je jediná cesta, žádné zákazy.

+16
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Otec Školastik | 23. 2. 2021 17:56

Zabiješ a budeš zabit. Takový je zákon.

-9
Reagovat
Naše tipy