Multitasking není volba. Problém nastává ve chvíli, kdy organismus zátěž nezvládá regulovat

Dlouhodobé statistiky ukazují, že ženy vyhledávají psychologickou či psychoterapeutickou pomoc častěji než muži. Je to dáno větší emoční otevřeností a ochotou nechat si pomoci, nebo spíš vyšší mírou psychické nepohody?

Roli hraje více faktorů. Dle prevalenčních dat ženy opravdu trpí úzkostnými a depresivními poruchami v průměru 1,5krát až dvakrát více než muži. Současně je pravda, že bývají sdílnější. Svůj podíl na tom má výchova, která ženy vede k tomu, aby byly otevřenější a pečující. Vyjádření emocí je pro ně přirozenější, čímž netvrdím, že muži nejsou ochotni o svých potížích mluvit.

Přestože se ženské a mužské role proměňují, ženy dlouhodobě čelí přetížení a mentální zátěži. Jak to?

Za mental load neboli mentální zátěží se skrývá neviditelná práce spojená s organizací domácnosti a péčí o členy rodiny. Zahrnuje neustálé pamatování si úkolů, termínů a potřeb všech členů rodiny tak, aby domácnost fungovala a rodina prospívala. Jde vlastně o jakýsi projektový management – nejen plánování a případné delegování úkolů, ale často i nesení odpovědnosti za to, že budou splněny.

V reálu to může vypadat tak, že má manžel odvést děti na tábor, což také učiní, ale vy už mezitím přemýšlíte, jestli dorazili včas, mají s sebou všechny potřebné věci nebo zda nebude dítě smutné. Právě tyto neustálé myšlenky a starosti hlavu dlouhodobě zatěžují.

Míra mentální zátěže samozřejmě závisí i na osobním nastavení – jak dokážete zodpovědnost předat a do jaké míry máte potřebu věci kontrolovat. Zároveň je důležité dodat, že mentální zátěž nezažívají výhradně ženy; existuje mnoho mužů, kteří ji prožívají velmi podobně.

Jak poznáte, když k vám dorazí přetížená žena?

Mnohdy je to vidět na první pohled, přestože klientka říká, že vše zvládá. Tělo je unavené, napjaté, chybí lehkost, energie. Objevují se somatické příznaky jako chronická bolest, únava, zažívací potíže nebo bušení srdce.

Co za těmito projevy obvykle stojí?

Záleží na tom, v jakém životním období se nacházíte. Každá etapa s sebou nese specifická témata a tlaky. Mladé ženy (i muži) se potýkají se sebepojetím, sebevědomím a potřebou zapadnout do kolektivu. Zároveň řeší otázky spojené se studiem, pracovním uplatněním nebo mateřstvím – zda mít děti, případně kdy. Do toho vstupují socioekonomické okolnosti, jako je finanční stabilita nebo dostupnost bydlení. Pak tu je třeba sendvičová generace, která se současně stará o odrůstající děti a své seniorní rodiče, což je dost vyčerpávající.

Napříč věkovými kategoriemi a nezávisle na pohlaví se bavíme o partnerských vztazích. Ty se v průběhu života proměňují: jinak vypadají v mládí, jinak v období rodičovství, kdy často dochází k partnerskému odcizení. Další zlom může nastat kolem čtyřicátého či padesátého roku života, kdy se někteří lidé rozvádí, zůstávají sami a přemýšlejí, jakým směrem se jejich život bude ubírat.

Faktem zůstává, že se duševní prožívání v současnosti zhoršuje a není se čemu divit. Žijeme ve světě plném nejistoty, kterou umocňují digitální technologie a sociální sítě. Přestože se náš nervový systém nemění, množství podnětů i tempo změn se výrazně zvyšují a my se s nimi musíme neustále vyrovnávat.

Ačkoliv je multitasking přímou cestou k chronickému přetížení, mnohdy se vnímá jako přirozená ženská dovednost. Je to skutečně schopnost, nebo spíš nutnost?

Nedá se říct, že by ženy či muži zvládali dělat více věcí najednou líp či hůř. Můj osobní názor je, že jsou ženy do multitaskingu zkrátka nuceny častěji.

Představme si běžnou situaci: kolem nohou se vám motají dvě děti, jedno má hlad, druhé vám ukazuje obrázek, do toho přijde partner s informací, že dnes nebude doma. Vzápětí zazvoní telefon a vám hlavou proběhne myšlenka, zda si babička vzala své léky. V takové chvíli na člověka působí obrovské množství podnětů. Přestože mozek dokáže vědomě zpracovat jen jejich zlomek, všechny ostatní informace přijímá a snaží se je nějak roztřídit. Multitasking se pak stává spíše nutností než volbou.

Problém nastává ve chvíli, kdy organismus zátěž nezvládá regulovat. Člověk „vybouchne“ a odpoví způsobem, který mu zpětně nemusí být vlastní ani příjemný. Ideálním stavem je pohybovat se v takzvaném okně tolerance, tedy reagovat přiměřeně situaci, aniž bychom ubližovali sobě nebo svému okolí.

Dá se akutnímu výbuchu vůbec nějak zabránit?

Dobrou pomůckou je vlastní tělo. Stresová reakce s sebou nese fyzické projevy, jako je zrychlení tepu, dechu, zvýšení napětí, zúžení zornic i pozornosti. Pokud se vám tento kratičký moment podaří zachytit, máte možnost s tím něco udělat. Jen je nutné reagovat hned.

Nejjednodušší řešení je odejít z prostoru, otevřít okno, nadechnout se nebo se opřít o zeď a zavřít oči. Zredukovat podněty. Chvíli počkat a soustředit se na dech. Tělo stáhne napětí, vy se dostanete do kontaktu sami se sebou a jste obvykle schopni se vrátit.

Co když jste na schůzce a odejít nelze?

V podobných situacích pomůžou naše smysly a ukotvení. Začněte si uvědomovat, jak se nohy dotýkají podlahy, tělo židle, oblečení pokožky. Uvědomte si dotyk. Soustřeďte pozornost k dechu, vnímejte nádech, výdech. Můžete se zaměřit na zvuky, na to, co vidíte. V tu chvíli tělo vracíte zpátky k sobě.

Co dělat, pokud nestihnete včas reagovat a pohltí vás temno?

Hlavně si to nevyčítat, protože je to přirozená regulační reakce. Nervové napětí je silné a systém si s ním potřebuje poradit. Proto zakřičíte nebo třísknete s dveřmi. Ulevíte si tím.

V rámci blízkých vztahů je pak důležité přijít a říct promiň, jsem unavená, bylo toho na mě moc. O to víc u dítěte, které lépe pak porozumí tomu, co se stalo a do budoucna se spíš naučí převzít odpovědnost za své emoce.

Dá se emoční regulace natrénovat?

Určitě, jedním ze způsobů je sebekontrola. Během dne se několikrát zastavte, zeptejte se sami sebe, jak vám je, co se děje v těle, jestli nepotřebujete třeba na záchod a podobně. Když to budete dělat pravidelně, zvyšuje se šance, že si dříve uvědomíte, jakmile se něco začne dít.

Téma duševního zdraví už dávno není tabu. Přesto se najde spousta lidí, kteří s pomocí otálejí. Proč?

Povědomí o duševním zdraví se postupně zvyšuje a je pozitivní, že se tématu věnují i politici. Přesto ale stále vidíme, že ochota vyhledat odbornou pomoc zůstává relativně nízká. Podle dat WHO až 70 % lidí s duševními obtížemi pomoc nevyhledá.

Faktorů je více – odlišný pohled na péči o duševní zdraví, skepse vůči terapii, zlehčování vlastních potíží, ale také nedostatečná kapacita odborníků.

Současný systém je nastaven tak, že dokáže zachytit především ty, jejichž potíže už výrazně zasahují do jejich každodenního fungování. Období, které tomuto stavu předchází, však může být velmi dlouhé. Zároveň víme, že čím dříve se začínající obtíže podchytí, tím menší je riziko chronifikace, kratší proces zotavení a větší ochota člověka na léčbě spolupracovat.

Kdy si říct o pomoc?

V momentě, kdy jste dva až tři týdny bez konkrétního důvodu unavení, sklíčení, napjatí, bez energie, vše vám trvá delší dobu než obvykle.

Kromě soukromé praxe spolupracujete s Mindwell. O co jde?

Digitální terapeutické programy Mindwell vycházejí z kognitivně-behaviorální terapie a zaměřují se na zvládání mírných až středně závažných psychických potíží. Skládají se z několika systematických částí a jsou postaveny na třech pilířích: psychoedukaci, osvojení technik kognitivně behaviorální terapie a písemné zpětné vazbě od terapeuta.

Program vede pacienty k lepšímu porozumění vlastních myšlenek, emocí a reakcí v náročných i běžných životních situacích. Umožňuje pracovat na psychické rovnováze z pohodlí a soukromí domova, bez nutnosti dojíždění či čekání na volný termín. Výhodou je, že si můžete tempo i rozsah práce zvolit sami, jednotlivé části programu rozdělit do menších kroků a postupně je začleňovat do běžného dne podle svých aktuálních možností.

S myšlenkou digitálních terapeutických programů přišel psychiatr a psychoterapeut profesor Ján Praško a Jelena Holomány, zakladatelka Mindwell. Ve světě nejsou žádnou novinkou, ale v Česku předtím neexistovaly.

Jak s programem začít?

Do programu je možné vstoupit dvěma způsoby. První možností je obrátit se na svého praktického lékaře nebo psychiatra, který posoudí míru obtíží, vyhodnotí vhodnost digitálních terapeutických programů pro váš stav a může vystavit žádanku do programu Úzkost, Deprese nebo OCD. V tomto případě získáte úhradu ze zdravotního pojištění.

Druhou variantou je začít program Mindwell jako samoplátce. Když víte, co prožíváte, nechcete úhradu ze zdravotního pojištění, nebo máte zájem o program, který není hrazen, zvolíte si program a zaplatíte.

K dispozici máte Screeningový asistent Mindwell (SAM)*, který vám může pomoci lépe pochopit, co prožíváte, poskytne orientační přehled o stavu vaší duševní pohody a doporučí programy, které vám pomohou na cestě ke zdraví. SAM neslouží ke stanovení diagnózy, jde pouze o informativní přehled pro lepší orientaci. V každém případě, doporučujeme obrátit se na praktického lékaře nebo psychiatra, který váš zdravotní stav zná a dokáže nejlépe posoudit.

Co je cílem?

Cílem Mindwell je nabídnout dostupnou a včasnou podporu, která odpovídá současným potížím člověka, ať už je to ranní fáze psychických potíží nebo jako doplnění k jiné léčbě. Hlavní myšlenkou je doplnit „mezery“ v současném systému péče o duševní zdraví. Jde o princip takzvané krokové péče. Na jejím začátku stojí psychoedukace, fáze, kdy si člověk sám vyhledává informace na internetu a základní podporu má od rodiny. Pokud to nestačí a obtíže přetrvávají, přichází další krok v podobě návštěvy praktického lékaře, který po zhodnocení stavu může doporučit intervenci pro aktuální stav, a to buď digitální terapeutický program Mindwell, osobní psychoterapií nebo návštěvu psychiatra.