Film Její tělo se porna neštítí, na tabu ale spíš jen opatrně nahlíží
Dá se o pornu točit věcně, bez odsouzení a příkras? Takovou otázku si možná kladla režisérka filmu Její tělo Natálie Císařovská. Dlouho očekávaný debut o české skokance do vody, která po zranění našla úspěch v byznysu s vizuální erotikou, na ni ve výsledku dokázal obstojně odpovědět. Jako celek ale vypadá bezkrevně. Příběh olympioničky Andrey Absolonové přitom klidně mohl být snímkem, který nás nechá nahlédnout do hlavy pornohereček a pornoherců, pro něž je tělo nástrojem obživy. Na tabu ale Její tělo spíš opatrně nahlíží, než aby je prozkoumávalo, či dokonce bořilo.
Dramatický osud české olympioničky Andrey Absolonové jako by si přímo říkal o filmové zpracování. Skutečný příběh ženy, která se vlivem zranění přeměnila z úspěšné skokanky do vody na jednu z hvězd českého porno průmyslu (aby následně tragicky zemřela v pouhých sedmadvaceti letech) v sobě ale při převedení na plátno zároveň nese riziko sklouznutí k tisíckrát ohraným stereotypům. Skýtá ho samozřejmě svět sportovní, ještě nebezpečnější je ale v tomto ohledu zmiňované porno. To je totiž už tradičně oblastí, o níž ve společnosti stále panuje nespočet předsudků. Zároveň tato sféra nejrůznější (nejen) genderové předsudky na oplátku sama často ochotně replikuje.
Režisérka Natálie Císařovská si život Absolonové zvolila za volnou inspiraci pro svůj první celovečerní film s názvem Její tělo (2023). Snímek plný předsudků očividně točit nechtěla. Jenže navzdory odvaze a preciznosti, s jakou k druhé kariéře sportovkyně přistoupila, nakonec z Jejího těla vzniklo dílo skoro tak sterilní jako erotické pomůcky na place pornofilmu.
Anděl z týmu snů
Andrea Absolonová kariéru pornoherečky naplno zahájila v roce 1999 snímkem Face Dance Obssesion chicagského režiséra Johna Stagliana. O tři roky dříve si na kvalifikačním závodě na olympiádu v Atlantě zlomila meziobratlový článek páteře, čímž se z profesionálního sportu nadobro vyřadila.
