Nahoře nebe, v dolině já. Film, který dává pocítit bezradnost dospívání v místě, které nedává šanci

S mladíky v obci Utekáč, jejíž název přinejmenším v češtině jako by komentoval stěžejní téma filmu, se Gramatová pustila do řeči a postupně vznikl nápad soustředit se na život mladých lidí v relativně chudém, zapomenutém místě. Výsledkem je slovensko-české sociální drama uvedené na filmových festivalech v Tokiu a v Karlových Varech. V něm si klade otázku, jak obec, která nabízí jen velmi málo příležitostí, formuje či spíše deformuje mezilidské vztahy a vyhlídky do budoucna. 

Pro české diváctvo by nemělo být těžké se do filmových postav vcítit už proto, že zmíněná vesnice svým vzhledem a nejspíš také sociální skladbou připomíná například údolí mezi Železným Brodem a Tanvaldem, kde odsun sudetských Němců a úpadek textilního a sklářského průmyslu způsobily, že celorepublikově stoupající HDP nebo životní úroveň se v těchto místech příliš neprojevují. Případně oblast Slavkovského lesa, kde se řada obcí po odsunu smrskla třeba z tisícovky obyvatel na několik desítek. Cynicky bychom mohli říct, že vesnice v Nahoře nebe, v dolině já má alespoň poštu, obchůdek a hospodu. Některé české obce jako Prameny nemají ani to. Zato obrovské dluhy.

V malebné pasti

Film působí jako autentické svědectví o místu, z něhož není úniku, nebo přinejmenším ne takového, za jaký by se člověk nemusel stydět. Každé fikční vyprávění může vytvořit přinejlepším iluzi autentického vhledu do života druhých – pořád jde o pokus zprostředkovat zkušenost na základě vybraných motivů a obrazů – nicméně mnohdy jde o jeden z nejlepších způsobů, jak se vcítit do životů, o nichž mnoho nevíme.

Jsme zavedeni do místa, které kromě pohledné přírody máloco nabízí, protože prostředky potřebné k sociálnímu, vzdělanostnímu a především ekonomickému vzepětí v něm nemá téměř nikdo. V této souvislosti lze vršit řadu literárních odkazů. Zmíním jediné dílo: novelu Ochsenfurtské kvarteto Leonharda Franka, situovanou do německého Würzburku zmítaného meziválečnou hospodářskou krizí. Autor v ní situaci města shrnuje lakonicky ve scéně návštěvy místní tržnice: ta téměř nefunguje, protože všichni mají věci, ale nikdo nemá peníze. Každý chce hotovost, nikdo šperky, zlato, starožitnosti nebo služby. A místo, kde nikdo nemá na nic, zamrzá v čase.