Narodila se v osadě na Slovensku, pracovala v mlékárně. První knihu Podhradská vydala v padesáti a hned uspěla
Čtyřiašedesátiletá Květoslava Podhradská už jako malá slýchala, že má talent pro vyprávění příběhů. Tehdy ještě žila s rodinou v romské osadě na východním Slovensku. Svou první povídku ale napsala až po padesátce, když dálkově studovala střední školu. Za svůj literání debut – knihu pro děti – získala hned několik ocenění. Dnes pracuje na další knize, která zpracovává téma queer identity v romském prostředí. Rozhovor vychází v rámci seriálu věnovanému romským spisovatelkám.
Kde jste vyrůstala?
Jsem z rodu Duždů, který žije kolem Prešova – například v Ostrovanech nebo Jarovnici. V osmašedesátém roce jsme se s rodiči odstěhovali do Ostravy. Dnes bydlím u Boskovic nedaleko Brna, kam jsem se provdala. V Ostravě jsem vyrostla, vychodila školu, a tenkrát to bylo tak, že žena následovala manžela. Cítím ale pořád, že patřím na Slovensko. Mám tam své kořeny a dodnes část rodiny. I když jsem tam byla jen šest let, mé srdce vždy plesá, když tam jedu.
Jaký byl život na Slovensku, než jste z něj odešli?
Můj otec byl muž činu. Měl dvě práce. Dělal ve velkém stavebním podniku v Prešově. Nebydleli jsme v chatrčích, měli jsme v osadě v Ostrovanech svůj dům, blízko studny a uprostřed vesnice. Mám na dětství tam spoustu vzpomínek. Naše maminka například pomáhala učiteli na základní škole. A když napadlo hodně sněhu a my děti jsme nemohly jít do školy, přišel pan učitel a učil nás u nás v kuchyni. Maminka byla vzhledem k prostředí, kde žila, docela sečtělá. Táta byl negramotný, ale zase uměl jiné věci. Pro mě byl na Slovensku život šťastný a bezstarostný. Změnilo se to po přestěhování do Ostravy, kde to pro mě bylo trochu děsivé.
