Ada. Moc přírody se střetá s vůlí člověka v bizarní islandské filmové baladě

FilmFilmová recenze
Pavel Sladký
| 8. 10. 2021 | 2 551
Ada. Moc přírody se střetá s vůlí člověka v bizarní islandské filmové baladě
Foto: Artcam Films

Nový islandský film Ada je balada o hranicích přírody a člověka. Pozoruhodné herecké výkony v dramatu s bizarním ústředním motivem v něm nepodávají jen lidé, například známá herečka Noomi Rapace, ale také ovce.

V úvodním záběru islandského filmu Ada se kamera pomalu blíží zimní bouří ke stádu koní. Slyšíme zlověstné mručení a koně se plaší. Když utečou a zbude jen podupaný sníh, vidíme uprostřed bílé tmy v dálce světlo vycházející z malé farmy. Čí pohled kamera reprezentuje a kdo to mručí? To nám zůstane tajemstvím.

Islandská kinematografie je velmi plodná a mezinárodně úspěšná. Tamější filmy prosluly svéráznými figurami, zobrazením sil ostrovní přírody i svojským humorem. Stačí si vzpomenout na snímky Fridrika Thóra Fridrikssona (Andělé všehomíra), Benedikta Erlingssona (Žena na válečné stezce), Dagura Káriho (Albín jménem Noi) a řady dalších. V Adě, celovečerním debutu režiséra Valdimara Jóhanssona, jsou všechny tři zmíněné elementy – příroda, humor a lidský svéráz – zahrnuty také. Ale v nové podobě. Ada je totiž svérázným mixem různých žánrů: lidové balady, mysteriózního thrilleru a rodinného dramatu. Podobně jako nedávná bizarní trollí podívaná Tina a Vore (r. Ali Abbasi) tematizuje jinakost a pohybuje se záměrně na hranici festivalového uměleckého filmu a žánrové podívané.

Filmová galerie Artcam: Ženy za kamerou i před ní

Foto: Artcam Films. Westwood: Punk, Icon, Activist

Artcam Films buduje pestrou a pečlivě sestavenou sbírku, která rozšiřuje obzory a překračuje hranice. Filmy, které uvádí do kin, nově dělí do šesti tematických kategorií, labelů. Jedním z nich je Art-Female, který se zaměřuje na ženský pohled.

Ženy hrají v současné kinematografii nezastupitelnou roli. Ženský příspěvek k závažným tématům oslovuje široké publikum a probouzí v něm potřebu mluvit o problémech z nové perspektivy. Ale stejně tak jsou zde i filmy mužů, které zachycují ženu a její roli v současné společnosti. Art-Female – místo, které patří ženskému pohledu na kinematografii a současný svět. Ženy za kamerou i před ní. Perspektiva, která tu dekády chyběla.

Více o filmech: Art-Female | Artcam Films

Uprostřed přírody. Součástí přírody

Hlavním tématem pomalu se odvíjejícího filmu je vztah člověka a přírody. Manželský pár Maria (Noomi Rapace) a Ingvar (Hilmir Snær Guðnason) hospodaří na odlehlé farmě kdesi na severu Islandu. Uprostřed zimy brání svoje životy a na jaře pomáhají na svět jehňatům. Režie si dává záležet na tom, aby v expozici filmu beze spěchu zdůraznila manuální rozměr jejich každodenních činností opakovaných v koloběhu ročních období. Obklopeni štíty hor, pracují každý den s přírodou – berou do ruky seno, orají, rodí a značkují jehňata. Příroda prostupuje život člověka a je to patrné na každém kroku. Cyklický řád věcí je ostatně tradiční výbavou literárních balad. Obklopení člověka přírodou podtrhuje širokoúhlý obraz dávající prostor okolí postav i farmy.

Mezi oběma pracovitými manželi ale leží také něco traumatického, nevyřčeného. Stojí si věrně po boku, sdílejí spravedlivou měrou všechny povinnosti, ale takřka nikdy se neusmívají. Život na farmě býval kdysi jiný. Maria a Ingvar patrně v minulosti přišli o dítě, jak o tom mezi mnoha jinými odloženými věcmi svědčí uskladněná dětská postýlka.

To, co se na jaře narodí jedné z ovcí, je velkým překvapením. Režie nám to jen pomalu a postupně poodkrývá. Plíživé nájezdy kamery Eliho Arensona doplňuje tajemný sound design. O hudbu využívající elektroniku i tradiční nástroje se postaral Þórarinn Guðnason, mimochodem bratr dnes už slavné Hildur Guðnadóttir, skladatelky oceňované za práci na Jokerovi anebo seriálu Černobyl. Titulní Ada je mytickou bytostí na pomezí člověka a přírody. Ingvar a Maria ji přijmou za svou, jako dar, a dále o tom nediskutují.

Identita na pomezí

Temně baladický tón provázející dvojdomost nově nabytého potomka a odhodlání manželů, především Marie, režisér Jóhansson později mísí se smyslem pro transgresivní humor. Tenzi sahající až k folk hororu, dnes poměrně módnímu žánru, uvolňuje překvapivostí různých situací, které pracují se zvířecími rolemi u člověka a naopak. Anebo příchodem zadluženého Ingvarova bratra Pétura, který se na farmu dostává z nouze a nevěří svým očím. Na jeho jednoduše a zemitě položenou otázku „Co to do prdele je?“ zní Ingvarova prostá odpověď, nepřipouštějící další diskusi: „Štěstí.“ S bratrovým příchodem na farmu dorazí nepříliš vítaná nejistota spojená s pohledem zvenčí, otevírající i otázky toho, do jaké míry si svou identitu určujeme sami a do jaké míry jinakost podléhá sdíleným normám, stereotypům a podobně. Hlavní slovo má ale nakonec nikoli společnost, ale žánrově a myticky zosobněná síla přírody.

Ada je nejlepší tam, kde uniká snadné uchopitelnosti a načrtává skrze obrazy otázky nejisté identity, přijetí a rozhodující moci přírody, obklopující člověka jako polární den nebo noc.

Ada je baladou díky spolupráci režiséra Jóhanssona a scenáristy Sjóna. Jeho jméno znají čtenáři severské literatury díky několika románům přeloženým i do češtiny, posluchači kapely Sugarcubes, se kterou spolupracoval, a zpěvačky Björk, pro kterou psal texty, mimo jiné do slavného filmu Larse von Triera Tanec v temnotách. Sjón spolupracoval také s Baltasarem Kormákurem, dalším známým islandským filmařem (Everest, Hluboko ad.) a jeho další scénář natáčí Robert Eggers (Maják, Čarodějnice). Kromě vystižení baladických tradic je scénář filmu zajímavý především prací s očekáváními a nesnadnou zařaditelností filmu. Nerozhodnuté ohledně vystižení ústřední bytosti ostatně zůstávají i různé názvy filmu v mezinárodní distribuci. Islanské Dýrið znamená zvíře, anglické Lamb jehně a český distributor vsadil na vlastní jméno nové bytosti Ada.

Disco

Artcam Films

Věříš v Boha? V Česku je to provokativní otázka, na kterou se většině dotazujících dostane negativní odpovědi. Mezi mladými koncept víry příliš nerezonuje. A pro případné potenciální ovečky hledající cestu k víře nenabízí moc uspokojivé odpovědi ani norské drama Disco. „V českém prostředí má tento na první pohled subtilní a nenápadný film šanci rezonovat, i když je převážně ateistické. Nejen tématem zmatků dospívání, které tu přesvědčivě ztvárnila mladá norská herečka Josefine Frida, ale i jako doklad toho, v jak zdánlivě nevinném prostředí mohou číhat nebezpečí – nejen pro naše děti. Sektářské praktiky nejsou jen výsadou extrémních církevních organizací, nejsou spojené jen s vírou, ale zejména s osobnostmi vůdců, šéfů, vedoucích manažerů, kteří dané (nejen církevní) organizace řídí.“

Disco je cool. Je cool i víra v Boha? Odpověď hledá norské drama

 

Žena proti živlům osudu

Hlavním tahounem světa, ve kterém se Ada odehrává, je přísně působící Maria v podání Noomi Rapace. Herečka se proslavila jako hackerská rebelka Lisbeth Salander v sérii filmů natočených podle bessellerové knižní trilogie Stiega Larssona Millenium. Pak se pak objevila v americké akčních sci-fi 7 životů anebo ve filmu Ridleyho Scotta Prometheus. Její Maria je nejvíc zraněná minulostí, ale zároveň nejsilnější. Právě ona řídí farmu i domácnost. Dobře to vyjadřuje obraz, ve kterém Maria jede s traktorem a na pluhu za sebou veze Ingvara i jeho bratra, kteří do rozorané země sázejí brambory. Valdimar Jóhansson do Marie podle svých slov otiskl obraz své babičky, u které trávil na farmě v dětství prázdniny. Pihovatá Rapace s výraznými lícními kostmi a zálibou v drsných i bizarních hrdinkách je ve své roli dostatečně přesvědčivá.

Ada je nejlepší tam, kde je znepokojivá a zábavná zároveň. Tam, kde uniká snadné uchopitelnosti a načrtává skrze obrazy možné otázky nejisté identity, přijetí a rozhodující moci přírody, obklopující člověka jako polární den nebo polární noc. Na debut nového islandského režiséra to není málo. Snad brzy uvidíme, jestli za Jóhanssonovým filmem je trvalý zájem o tato témata, nebo spíš šlo jen o jednorázovou hru s nimi.

Film Ada je ke zhlédnutí v českých kinech od 8. října 2021. 

V aktuálním magazínu Heroine si přečtěte rozhovor s představitelkou hlavní role Noomi Rapace. Odpovídá třeba i na to, jaké pro ni bylo pomáhat porodit jehně. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze