O Pavlovi: nesmlouvavý příběh o upozaďování žen a snaze zachránit druhého

Klára Vlasáková | 31. 12. 2020 | 5 komentářů | Literární událost | 17 546

Daňa Horáková a Pavel Juráček. Zdroj: Nakladatelství Torst

Filosofka, publicistka a spisovatelka Daňa Horáková letos v Torstu vydala knihu O Pavlovi, v níž píše o sobě a svém soužití s filmařem Pavlem Juráčkem. Tenhle nepřehlédnutelný literární počin letos zvítězil v anketě Lidových novin o knihu roku. Horáková je zároveň první vítěznou českou autorkou po dvaceti letech.

„Emancipace je nádherná, svůdná utopie jako kdysi komunismus se svou tezí o rovnosti a rovnoprávnosti všech. Zda je ve světe vezdejším uskutečnitelná, pochybuji. Už proto, že ti nejžádoucnější ze všech chlapů, oni princové, kteří holčičky rusalky zachrání před macechou, drakem a čarodějem, jsou bytostní čili ,nenapravitelní‘ mačové. A naše milované pohádky – Popelku, Krásku a zvíře, Sněhurku ani Šípkovou Růženku – už nikdo nepřepíše.“

Filosofka, novinářka a spisovatelka Daňa Horáková, která zároveň pracovala jako hamburská ministryně kultury, popisuje ve své vzpomínkové knize O Pavlovi pražská a mnichovská léta strávená s filmařem Pavlem Juráčkem, který natočil snímky Postava k podpírání a Případ pro začínajícího kata.

Juráček byl sice považován za jeden z největších talentů československé nové vlny, ale známý je dnes především svými Deníky – objemnými svazky, které fungují jednak jako líčení doby a vztahů mezi tehdejšími umělci, ale i jako záznam vnitřních pochyb a dlouhotrvajících zasmušilých stavů.

Ačkoli Juráček nenaplnil svůj talent a aspirace tak jako řada jeho úspěšnějších vrstevníků a přátel (Forman, Chytilová, Havel), právě jeho Deníky si vydobyly status nepříjemného, avšak strhujícího díla zachycujícího celoživotní boj umělce, který se odmítal přizpůsobit.

Muži mají šanci vytvořit něco výjimečného, ženy jsou tady od toho, aby jim pomáhaly.

Próza Dani Horákové ale vykresluje jiný obraz: Juráčka coby člověka závislého na alkoholu a metamfetaminu, který nebyl schopný kompromisů, liboval si v sebelítosti a svou družku psychicky i fyzicky týral. Horáková líčí svou snahu Juráčka „zachránit“ – vykřesat v něm kreativitu a chuť do práce, které by umělci jeho formátu pomohly prorazit na Západě a získat podle ní zasloužený věhlas.

O vlastních aspiracích či kariéře v prvních letech vůbec neuvažuje – Juráček je její „princ“, „černý myslivec“, kterému má pomáhat a doufat, že kus jeho génia dopadne i na ni. Své ambice a talent, které podporuje její okolí (filosof Milan Machovec ji nabádá, aby sama psala, a nazývá ji dokonce „ženou století“) je ochotna odložit, utlumit. Jediný důležitý je totiž „Jurajda“ – na ní samotné nezáleží.

Za feministku jsem se nepovažovala

Právě v tom, s jakou samozřejmostí Horáková předpokládá, že Juráček je v jejich vztahu ten skutečně nadaný, se ukazuje nakolik je společensky usazený a nerozporovaný obraz muže-geniálního umělce a ženy jako té, která je pilná, šikovná, a když už se náhodou dočká úspěchu, tak to zkrátka „dobře vyšlo“.

Setkáváme se s tím už ve školách (sama jsem před několika lety absolvovala FAMU a názory, že „holky neumí napsat pořádné drama, spíš jim jde scénáře dramaturgovat“, nebo že jim jdou „hlavně ty vztahovky“, nebyly nijak výjimečné) a tohle přesvědčení pokračuje dál do kariérních dospělých životů. Muži mají šanci vytvořit něco výjimečného, ženy jsou tady od toho, aby jim pomáhaly.

Je podstatné říct, že sama Horáková to nijak nerozporuje. Proti feminismu se vymezuje („Za feministku jsem se nepovažovala. Už proto, že se emancipované ženy, abatyše, vdovy-podnikatelky, manažerky odedávna obešly bez ,hnutí‘, spolků a politických stran.“), zároveň však uznává vliv socializace, která dívky a mladé ženy vychovává k přesvědčení, že pečovat o muže je jejich „úděl“.

Popis Horákové potvrzuje to, co popisují přeživší domácího násilí: naději, že se celý obludný kolotoč jednou zastaví.

V tom spočívá nejdráždivější rozpor knihy: autorka je na jednu stranu schopna tento „úděl“ zručně rozebrat a ukázat, že ho spoluvytvářejí pohádky, příběhy a společenská očekávání, a že tedy není daný či neměnný. Na stranu druhou se však nedomnívá, že by k němu existovala alternativa. Ostatně svou vlastní oslnivou kariéru, kdy psala pro deník Bild, létala po celém světě, dělala rozhovory se slavnými osobnostmi kultury i politiky a nakonec získala prestižní politický post, nastartovala až poté, co se Juráček vrátil z Mnichova zpátky do Československa.

Naděje, že se obludný kolotoč zastaví

Bylo by příliš zjednodušující číst vzpomínky Horákové jako pouhé doplnění či korektiv Juráčkových Deníků. Na to je text příliš dobrý, košatý, svébytný. V době, kdy se čím dál častěji a potřebněji ozývají hlasy upozorňující na odvrácenou stranu slavných ikon, které svou moc a slávu zneužívají k sexuálnímu nátlaku, obtěžování nebo přímo zneužití, je samozřejmě lákavé číst knihu coby pokus o podemletí obrazu známého filmaře. Jenže text Horákové jde dál – je osobitou výpovědí, kterou se autorka snaží porozumět nejen své době, okolí, partnerovi, ale především sama sobě.

Takové snahy jsou nejbolestnější v pasážích, kde popisuje domácí násilí: „Trpěla jsem? Nevím. Ale přestala jsem se ptát, jaký to všechno má smysl. Proč jsem v Mnichově, proč mě Pavlova existence děsí, proč nejsem schopna ho opustit. Prostě jsem to, co bylo, přijala jako ,nářez‘, který patřil k mým povinnostem, a brala vše, i jeho surovost a podlost, jako nezbytnost, ne trest, protože vše, co bylo, bylo předvídatelné, a já přece věděla, že to nebude jinak, ale nalhávala jsem si, že to zvládnu, že se změní, že ho změním – ergo: co bylo, byla moje vina, vina mé nadutosti, mé arogance, mé vůle a kázně.“

Popis Horákové potvrzuje to, co popisují přeživší násilí vůči ženám a domácího násilí: naději, že se celý obludný kolotoč jednou zastaví, a pomalu sílící přesvědčení, že je to celé také „jejich chyba“, protože násilníka „vyprovokovaly“. Citový i časový odstup poskytují Horákové perspektivu, kdy vzpomíná na svá přesvědčení a postoje, kterým dnes zcela nerozumí, ale snaží se k nim najít klíč: Proč Juráčka neopustila a dál snášela jeho měnící se nálady, sobectví, krutost? Patologický vztah líčí s pronikavostí humanitní vědkyně – a právě tenhle tón dodává násilným scénám obzvláštní mrazivost. Horáková věděla, že to, co se děje, je špatně a napravit se nedá, ale odejít ze vztahu nedokázala.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Pozoruhodné je i to, že autorka – na rozdíl od mnohých jiných, kteří se rozhodli sepsat své paměti – otevřeně uznává, že často kolísá mezi upřímností a studem a nevyhýbá se stylizovanosti. Svou pozici charakterizuje jako snahu rekonstruovat události tak, jak je zachytila, nastřádala a hýčká její paměť. Zatímco Juráček v Denících záměrně překrucoval skutečnost a řadu lidí pomlouval (s vědomím, že jeho zápisky budou číst i další generace), Horáková netvrdí, že ona se něčemu takovému dokázala vyhnout. Snaží se však tyto případné nepřesnosti zasadit do kontextu, kdy čtenářka ví, na čem je: tohle je autorčina paměť, autorčin výklad.

Kritická je pak k celé řadě osobností disentu či exilu, ale nejpřísnější a nejnesmlouvavější je nakonec vždy sama k sobě. V tom je dost výjimečná v porovnání s některými jinými reflexivními prózami, které se ubírají spíše směrem ukázat, jaký je (častěji) autor prima kluk.

Komplexní příběh z perspektivy ženy

Co si tedy počít s textem Dani Horákové? Co se týče Juráčka, o jeho odkaz nemusíme mít strach. Možná se mírně smáčkne, ale nakonec se zase vypne do podoby, která bude zrovna zapotřebí. Ostatně jak konstatuje autorka: „Mrtvý Pavel se stal přesně tím, oč prostřednictvím deníku usiloval: jak projekční plochou našich slabostí a špatností, tak mučedníkem režimu a patronem zatrpklých, ubíjejících se talentů. Jeho čtenáři s ním solidarizují a jednohlasně odsuzují všechny, kteří ho zakazovali, kteří odmítali jeho náměty, kteří mu nerozuměli, kteří ho fackovali atd. Čímž došlo k jakési pitoreskní win-win situaci: nám se ulevilo (náš mravní profil je přece neoddiskutovatelně pozitivnější než jeho), a Pavel má svůj pomník.“

Samotná próza je však skutečným zjevením – textem, se kterým čtenářka polemizuje, dohaduje se, často protagonistku nechápe. Přesto Horáková dělá to, co nejen česká literatura tak moc potřebuje: vypráví komplexní, hluboký příběh z perspektivy ženy. Ta perspektiva nemusí být příjemná pro řadu skupin: vyznavače pomníků a jednoznačných morálních profilů, nekritické obdivovatele disentu – a kvůli povznesenosti nad strukturálními nerovnostmi mezi muži a ženami, které by se bez feministického hnutí nehnuly v dějinách ani o píď, taky pro feministky. Přesto jde o příběh, který musel zaznít. Další snad budou následovat. Nejde totiž o to, aby ženy psaly „správně“ – ale aby prostě psaly. Muži si s tím nelámou hlavy celá staletí.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Miss Cool Cat Hvězdou naší titulní strany je Terézia Bělčáková aka Miss Cool Cat. „Cítila jsem se ve svém těle dobře, ale změnila jsem ho podle svého vkusu. Vnímám to jako fe¬ministický postoj – že si můžu se svým tělem dělat, co chci. A platí to třeba i v kontextu nahoty, svlékání je pro mě svoboda,“ říká burleskní performerka.
  • Ženy na okraji Reportáž fotografky Jany Plavec a dokumentaristky Apoleny Rychlíkové o ženách bez domova. V jejich každodenní realitě není moc prostoru pro lásku ani pro sny, podstatné je vyřešit kde přespí, co budou jíst, jak se zahřejí. Ženské bezdomovectví je nenápadné, ale celospolečenské genderové nerovnosti se na ulici ještě vyostřují, včetně ohrožení fyzickým násilím. Kde hledat pomoc?
  • Na chvíli to rozpustit Kolik z nás je na cestě k závislosti na alkoholu? Pravidelná „sebemedikace“ se týká stále většího množství Čechů a nucená izolace a karanténa nám situaci vskutku neulehčují. Marta Fenclová popisuje, proč není dobré rozpouštět úzkost, strach, nespokojenost nebo nudu ve víně. Co tedy pít? Petra Tajovský Pospěchová testovala nealkoholická vína, gin i vodku a přidává své tipy, jak se propít abstinencí. Taky držíte #suchejúnor?
  • Orgasmus není pokémon Průměrná soulož trvá 11–14 minut a cílem koitu je jeden ze tří druhů vyvrcholení. Vážně? Ve skutečnosti má až 40 % heterosexuálních žen problém orgasmu dosáhnout. Eva Marková se zamýšlí nad kulturně sdílenými představami, tabuizovanými slovy i stresem, který ženy zažívají, když se snaží dostát normám
  • Nevěra není jen problém vztahu …ale děje se tam, kde nerozumíme sami sobě,“ domnívá se párový terapeut a psycholog Paval Rataj. Anna Urbanová se ho ptala, proč je nevěra průvodním jevem naší doby, jestli může někdy zafungovat jako resuscitace vyhaslého vztahu, a především na to, jak vytvářet vztahy, ve kterých se nebudeme navzájem zraňovat.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Diskuze k článku

Celkem 5 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Martin B. | 31. 12. 2020 14:51

Paní Vlasáková to bude mít s uživením se jako autorka hodně těžké, protože patrně neumí ani přečíst poměrně jednoduchý text.

"Prostě jsem to, co bylo, přijala jako ,nářez‘, který patřil k mým povinnostem, a brala vše, i jeho surovost a podlost, jako nezbytnost, ne trest, protože vše, co bylo, bylo předvídatelné, a já přece věděla, že to nebude jinak, ale nalhávala jsem si, že to zvládnu, že se změní, že ho změním – ergo: co bylo, byla moje vina, vina mé nadutosti, mé arogance, mé vůle a kázně.“"

Tuto pasáž autorka článku interpretuje takto:

"Popis Horákové potvrzuje to, co popisují přeživší násilí vůči ženám a domácího násilí: naději, že se celý obludný kolotoč jednou zastaví, a pomalu sílící přesvědčení, že je to celé také „jejich chyba“, protože násilníka „vyprovokovaly“."

V textu Dani Horákové není ani slovo o naději, že se to skončí, nýbrž naopak o tom, že "to nebude jinak". A dále tam není slovo o tom, že by to byla její chyba, protože Juráčka-násilníka vyprovokovala. Nýbrž o tom, že si nalhávala, "že to zvládnu, že se změní, že ho změním". A teprve následně z toho vyvozuje, že to, co se jí dělo, byla tedy její vlastní vina, "vina mé nadutosti, mé arogance, mé vůle a kázně.“ Horáková si tedy klade za vinu nikoliv to, že by si Juráčkovo násilí "zasloužila" nějakou svou chybou, nýbrž si klade za vinu to, že se obelhávala a setrvávala v takto patologickém vztahu. Dodám jen, že její postoj považuju za postoj skutečně silné ženy, osobnosti, která nepotřebuje brečet, že za to, že zůstávala s násilníkem, může ten násilník. Ten násilník může za násilí, za další řádění a nepotrestání násilníka může ten, kdo ho nechá škodit.

Autorka článku tedy naprosto dezinterpretuje Horákovou, bůh suď jestli z ideologického zatemnění mysli, nebo zcela záměrně.

+5
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

LH | 2. 1. 2021 14:28

Interpretace Vlasákové je v pořádku, s souladu s tím, co Horáková píše. Obávám se, že Martin B. text nečetl pořádně nebo mu nerozumí.

-4
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu