Co si počít s Woody Allenem

31 111 | Klára Vlasáková | 25. 10. 2019 | 6 komentářů | Kauza

Allenovy filmy jsou důležitou součástí novodobé kulturní historie. Skandál s obviněním ze zneužití adoptivní dcery Dylan ale málem způsobil, že jeho poslední film nebyl uveden. Do kin mimo Ameriku však snímek nakonec vstoupil a Allen zůstává vlivnou postavou světové kinematografie. Pachuť nad nezodpovězenými otázkami ale trvá.

Na konci září vstoupil do českých kin nejnovější film amerického režiséra a scenáristy Woodyho Allena. Snímek s názvem Deštivý den v New Yorku měl nejistý osud, nějakou dobu nebylo jasné, jestli bude vůbec někde uveden. Důvodem byla díky hnutí #MeToo znovuobnovená debata o zneužití, kterého se měl Allen dopustit v roce 1992 na své tehdy sedmileté adoptivní dceři Dylan.

Uvedení filmu pak doprovázely i další výrazné události. Například herec Timothée Chalamet, který v romantické komedii ztvárnil ústřední roli, loni oznámil, že svůj honorář raději věnuje organizacím, které se věnují mimo jiné sexuálnímu násilí. „Postupně se učím, že k přijetí práce nestačí jen to, jestli je role dobrá,“ napsal v lednu 2018 na svém instagramovém profilu. „Chci stát bok po boku těch statečných umělců, kteří bojují za to, aby se se všemi lidmi zacházelo s respektem a úctou, které si zasluhují,“ dodal. Také představitelka hlavní ženské role, Elle Fanningová, se vyjádřila, že ji mrzí, pokud její účast v Allenově snímku někomu ublížila.

Woody Allen a Soon Yi v roce 2016 na festivalu v Cannes.

Navzdory těmto okolnostem je snímek v kinech. Příběh vypráví o studentovi a studentce, kteří spolu chodí a jejichž cesty se během jednoho dne stráveném v americkém velkoměstě rozdělí, což je donutí uvažovat, co od života vlastně chtějí. Reakce na film jsou smíšené – někteří ho chválí za přímočarost, jiní v něm spatřují jen matný odraz Allenovy dřívější komiky. Otázka, která se ovšem nad tím vším klene, není, co si počít s nejnovějším Allenovým filmem, ale co si počít se samotným Woodym Allenem.

Obvinění, otevřený dopis a #MeToo

Celá kauza je poměrně komplikovaná, proto je důležité shrnout si hlavní body. Jak už bylo řečeno, v roce 1992 se měl Allen dopustit zneužití své tehdy sedmileté adoptivní dcery Dylan. Tu vychovával se svou tehdejší partnerkou, herečkou Miou Farrowovou, s níž se rozešel krátce poté, co objevila, že Allen udržuje poměr s její adoptivní dcerou Soon-Yi (Farrowová ji adoptovala s jiným partnerem, André Previnem). Právě Soon-Yi se s Allenem o několik let později vzali a společně adoptovali dvě dcery. Tehdejší vyšetřování obvinění ze zneužití Dylan nicméně dospělo k závěru, že je Allen nevinný.

Ještě v březnu 2014 děkovala na Oskarech Cate Blanchettová Allenovi za skvělý scénář i za to, že si ji do projektu vybral. V roce 2017 ale zveřejnila Dylan Farrowová další text, v němž se ptá: „Proč byl Woody Allen v rámci hnutí #MeToo ušetřen?“

Dylan Farrowová ovšem v roce 2014 zveřejnila otevřený dopis, kde celou záležitost popisuje ze své perspektivy a píše, že Woody Allen je živoucím důkazem toho, nakolik společnost selhává ve svém přístupu k přeživším sexuálního násilí a zneužívání. Dopis tehdy neotisklo žádné velké médium – na svém blogu ho publikoval americký novinář Nicholas Kristof. Text nakonec sice vzbudil určitou pozornost, ta ale nebyla tak zásadní jako to, co přišlo o několik let později v souvislosti s hnutím #MeToo.

Ještě v březnu 2014 děkovala na Oskarech Cate Blanchettová, jež byla oceněna za svůj výkon v Jasmíniných slzách, Allenovi za skvělý scénář i za to, že si ji do projektu vybral. V roce 2017 ale zveřejnila Dylan Farrowová další text, v němž se ptá: „Proč byl Woody Allen v rámci hnutí #MeToo ušetřen?“ Popisuje, že se k ní Allen choval nevhodně a eroticky už nějakou dobu a že v době před samotným sexuálním zneužitím chodil na terapii, kde řešil právě své chování vůči adoptivní dceři. V závěru Farrowová píše, že vysoce postaveným mužům prochází jejich chování i proto, že to coby společnost dovolujeme – to, co procházelo Harveymu Weinsteinovi roky, prochází Woody Allenovi doteď.

Kdo s kým manipuluje

Záležitost eskalovala v otevřené distancování některých herců od Allena (patřili mezi ně třeba Greta Gerwigová, Colin Firth nebo Mira Sorvino) a problémy s uvedením právě Deštivého dne v New Yorku. Našla se však i řada hlasů, které se Allena zastávaly.

V květnu 2018 se ozvalo další adoptivní dítě Allena – tentokrát syn Moses. V jeho příspěvku k celé kauze je adoptivní matka Mia Farrowová vykreslena coby manipulativní osoba, která své děti často krutě trestala a nesnesla u nich neposlušnost a neloajalitu. Obvinění Allena ze strany Dylan je podle Mosese zorchestrováno Miou, která se tím bývalému partnerovi mstí především za vztah s její starší adoptivní dcerou Soon-Yi.

V září 2018 pak promluvila právě i Allenova současná manželka. V rozhovor pro New York Magazine popisuje Soon-Yi svou adoptivní matku Miu Farrowovou jako chladnou, nezúčastněnou, vypočítavou, občas násilnou a tvrdou, přičemž si na ni nedokáže vybavit žádnou milou vzpomínku. Na straně matky naopak stojí mediálně známý Ronan Farrow, syn Mii a Woodyho.

Tvrdit, že se kauzy tvůrců jejich děl vůbec netýkají, znamená pohybovat se jen v určitém výřezu světa, který se ve snaze nevidět to nepříjemné může časem ještě víc zužovat.

Ronan se coby novinář podílel na odhalení kauzy kolem Harveyho Weinsteina a dlouhodobě se zasazuje o zviditelňování příběhů těch, kteří zažili sexuální násilí. Ronan pak o Woodym Allenovi často mluví veřejně a na svém twitterovém účtu o něm dokonce vtipkuje. „Šťastný Den otců – nebo jak se říká u nás v rodině: šťastný Den švagrů,“ napsal třeba před pár lety.

Sám Woody Allen veškerá obvinění popírá. Loni si pro argentinský televizní program Periodismo Para Todos posteskl, že by v rámci hnutí #MeToo měl být právě on spíš pozitivním příkladem než někým, kdo je stavěn po bok sexuálních predátorů: „Pohybuju se ve filmové branži padesát let. Spolupracoval jsem se stovkami hereček a ani jedna z nich nikdy neřekla, že bych se dopustil něčeho nevhodného.“

Manhattan a Mariel Hemingwayová

Kauza kolem Dylan Farrowové a Allena nám vnucuje otázku, zda můžeme oddělit tvůrce od jeho díla. V rámci teoretické analýzy díla to možné jistě je – film stojí sám o sobě nehledě na životní osudy těch, kteří se na něm podíleli. Jenže nikdo z nás nežije v tak homogenních vrstvách. Ty se naopak prolínají, přelévají a vzájemně se ovlivňují. Tvrdit, že se kauzy tvůrců jejich děl vůbec netýkají, znamená pohybovat se jen v určitém výřezu světa, který se ve snaze nevidět to nepříjemné může časem ještě víc zužovat.

Když Woody Allen loni tvrdil, že proti němu žádná z hereček, s nimiž spolupracoval, nepozvedla hlas, nemluvil tak docela pravdu. V roce 1979 byl do kin uveden jeho snímek Manhattan. Ten vypráví příběh dvaačtyřicetiletého Isaaka, kterého hraje sám Allen a který chodí se sedmnáctiletou Tracy. Isaac se s Tracy rozejde, ale nakonec se k ní vrací, protože si oba potvrzují, že jde o skutečnou lásku, a ne pouze o krátkodobý úlet. Tracy ztvárnila herečka Mariel Hemingwayová, jíž bylo v době natáčení pouhých šestnáct let. Ve svých pamětech Slunce vyšlo píše herečka o tom, že se Allenovi líbila. Režisér dokonce navrhnul, aby ho doprovázela na výlet do Evropy. Rodiče Hemingwayové nebyli proti – v přízni slavného režiséra viděli šanci pro svou dceru, jak uspět, a tak musela nevhodnou nabídku odmítnout ona sama.

Woody Allen a Mariel Hemingwayová ve filmu Manhattan.

Sledovat právě Manhattan je vyloženě nepříjemné. Věkový rozdíl mezi mužem a ženou je tu – jako i v dalších Allenových filmech – výrazný a v některých scénách těžko snesitelný. Když Tracy přesvědčuje Isaaka, že by spolu měli zůstat, protože mají „skvělý sex“, působí taková věta od dětsky působící Hemingwayové pronesená ke stárnoucímu Allenovi znepokojivě. V Manhattanu se totiž obrací obvyklý narativ: tady to není stárnoucí muž toužící po mladé dívce, ale mladá dívka toužící neplatonicky, eroticky po stárnoucím muži. Na to se dá samozřejmě namítnout jednoduché: proč ne. Lidská sexualita je mnohovrstevnatá a každý máme různé preference. Jenže Manhattan coby celek působí především jako zfilmovaná fantazie muže ve středním věku utvrzujícího se o své žádoucnosti.

Sympatičtí lúzři

To, co může být na obvinění Woodyho Allena ze sexuálního zneužití tehdy sedmileté dívky Dylan pro diváky a divačky tak špatně stravitelné, je, že se Allen ve svých filmech často staví na stranu sympatických lúzrů, které ostatně taky sám často ztvárňoval. Hubený, malý, plešatící neurotik, který je vtipný, ale nedaří se mu tak, jak by mělo. „Nikdy bych nechtěl být členem klubu, který by mě přijal za člena,“ říká postava Alvyho v Annie Hallové a s málokterou replikou se lze tak snadno ztotožnit.

Allen se celá desetiletí úspěšně stylizoval do jednoho z nás – do člověka, který je zmítán pochybami, nedaří se mu, a co může, pokazí. A právě proto, že řadu těchto rolí sám ztvárnil, je tolik obtížné představit si ho coby někoho, kdo by mohl sexuálně zneužít dítě. Je to sice banální postřeh, ale svou roli tady může hrát i tělesná konstituce: Allena známe jako malého a hubeného chlapíka, jehož postavy dobývají své potenciální partnerky vtipem a lítostí, ne násilím. Dokázal by někdo takový něco tak úděsného? Jenže skutečný Allen má to, co jeho postavám často chybí – moc.

Jenže vzpomínky ani fakt, že jsou některé Allenovy snímky skvělé, nesmažou obvinění Dylan Farrowové. Její vylíčení celé věci je natolik detailní a sugestivní, že se jen těžko dostává z hlavy.

Ačkoli ho totiž znovu diskutovaná kauza do jisté míry poškodila, stále zůstává mimořádně důležitou figurou světové kinematografie s obrovským vlivem a dosahem. A odvrácená strana tak velké moci může být právě i to, že její držitel porušuje hranice myslitelného, protože prostě může.

Ti, co stojí na piedestalech

Co si tedy počít s Woodym Allenem? Čím více výpovědí osob kolem bývalé rodiny Farrowové a Allena máme, tím zřejmější je, že každý má svou verzi událostí, ze které jen tak neustoupí. Pro řadu z nás přitom představují Allenovy filmy důležitou součást osobní kulturní historie. Sama si pamatuju, že když Česká televize vysílala před lety cyklus Allenových filmů, nahrávali jsme si je s kamarádem na VHS kazety, které jsem si pak vyměňovali. Jeho snímky do velké míry formovaly můj zájem o kinematografii a vůbec představu, co je vtipné. Něco takového si nejde jen tak odmyslet.

Jenže vzpomínky ani fakt, že jsou některé Allenovy snímky („hlavně ty první, legrační“) skvělé, nesmažou obvinění Dylan Farrowové. Její vylíčení celé věci je natolik detailní a sugestivní, že se jen těžko dostává z hlavy. A pokud se bavíme o tom, že Allenovi celá kauza poškodila kariéru, která se táhne přes několik desetiletí a je mimořádně úspěšná, tak jaký život má Dylan Farrowová? To, že obvinění znovu připomněla, jí vyneslo mimo jiné otevřené zpochybňování jejího úsudku nebo přímo urážky. Stejně jako u tolika jiných žen, které v rámci hnutí #MeToo promluvily, se u Dylan Farrowové objevily názory, že se chce především zviditelnit. Jenomže jaký druh zviditelnění to je? Zatímco Allen je vždycky především filmař, Dylan Farrowová je známá jako jeho adoptivní dcera, která vypověděla, že ji v roce 1992 sexuálně zneužil – a teprve potom cokoli dalšího.

Jestli nás kauza Woodyho Allena ve spojení s #MeToo může něco naučit, tak to, že piedestaly, na kterých stojí slavné osobnosti, negarantují žádné charakterové kvality. Násilí, nátlak a zneužití moci jsou všude kolem nás – a mohou se ho dopouštět i ti, kteří se stylizují do neškodných nervózních joudů. A to, že nás rozesmávají, neznamená, že by smích měl přehlušit všechny ostatní, kteří se nám snaží něco říct. Něco, co k smíchu není.

 

Woody Allen, Selena Gomez a Timothée Chalamet na place filmu Deštivý den v New Yorku. Foto: Profimedia.

Klára Vlasáková

Klára Vlasáková

Autorka je dramaturgyně, publicistka a scenáristka spolupracující s Českou televizí nebo Českým rozhlasem. Další články.

Celkem 6 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Pokorný | 26. 10. 2019 | 17:48

Odmítám že by v devadesátých letech byla tolerance k sexuálnímu zneužití sedmileté dívky vyšší než dnes. Co vím, tak k procesu ,co se týče podezření ze zneužití, nedošlo. Odsudek jeho rodičovských praktik byl u soudu, který se týkal opatrovnictví.
Aby bylo jasno, nekomentoval jsem Allenovu kauzu, ale tenhle konkrétní článek.
Je možné, že jeho veřejný obraz i moc měla na vyšetřování vliv, díky kterým to nebylo uzavřeno spravedlivě. Netvrdím, že to tak je, ani že to tak není.
Jenže pak by tomto článku bylo na místě, aby se rozebral způsob toho vyšetřování. Zpochybnily jeho výsledky na základě faktů a odhalily nestandartní praktiky v jeho průběhu, či uvedli pochybnosti na které nebyl brán ohled. Jenže nic takového v článku není.
Bez jakéhokoliv zpochybnění vyšetřování, pak vyznění toho článku je, že díky obvinění by měl nést všechny konsekvence vinny, bez ohledu na výsledek vyšetřování. A to je pro mě nepřijatelné.

+15
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jitka | 25. 10. 2019 | 22:58

Anebo, například, si uvědomit, že minulé vyšetřování se konalo v jiné společenské situaci, kdy tolerance k podobnému chování byla vyšší - zejména u někoho s tak pozitivním veřejným obrazem. Navíc, podle dostupných informací, ve výsledku soudního procesu (v jehož rámci se vyšetřování konalo) rozhodně nešlo o naprosté očištění Allenova jména, odsudek jeho rodičovských praktik byl naopak dosti tvrdý.

Lze tedy navrhnout informovanější diskuzi.

-5
Reagovat

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Bankomat slaví narozeniny. První v Česku nevěděl, kolik máte

Až kolem některého půjdete, můžete mu popřát. První bankomat v Česku začal fungovat právě před třiceti lety.

Peníze

Výpovědní doba nemusí být vždycky dva měsíce. Kdy je kratší nebo delší?

Na jiné výpovědní době se musíte dohodnout. Jsou ovšem výjimky, kdy je kratší nebo delší přímo ze zákona.

Finmag

Listopad 89 na vlastní čočku

Pokud jste před třiceti lety nebyli na Národní třídě osobně, zásah proti demonstrantům jste pravděpodobně viděli očima dokumentaristů Vlastimila...

Finmag

Překvapivé stavby Adama Gebriana: Mánes, radikální a krásný

Mimořádná formou – a kdysi I obsahem, říká Adam Gebrian o budově Spolku výtarných umělců Mánes.