Všichni, které mám rád. Vánoční povídka Kláry Vlasákové

LiteraturaPříběh
Vánoční povídka
Klára Vlasáková
| 24. 12. 2021 | 2 985
Všichni, které mám rád. Vánoční povídka Kláry Vlasákové
Zahradu pokrýval dosud neodházený sníh... Ilustrace: Tereza Kovandová

Povídka od dramaturgyně, publicistky a autorky románu Praskliny Kláry Vlasákové je vánočním dárkem pro všechny čtenáře a čtenářky Heroine. Je vánoční, melancholická a trochu mrazivá. O rodině, strachu a vzpomínkách, o kterých dobře víte, proč jste je chtěli zapomenout.

Ubíhající pole za oknem byla tu a tam pokryta sněhem, který seděl na zmrzlé tmavé půdě nesměle a polekaně, jako by se chtěl už už zvednout, rozloučit a odejít, ale nebyl si jistý, jak na to. Stromy podél silnice zůstaly už docela holé, bez listí a jejich suché křehké větve vrhaly na silnici před námi stíny, co vypadaly jako podivná dávno opuštěná hnízda.

Vracel jsem se na Vánoce domů a v břiše se mi rozléval černý lepkavý pocit, který mi klížil vnitřnosti do jednoho bolestivého chumlu. Nebyl to dobrý nápad. To jsem kdesi hluboko věděl. Jenže už bylo pozdě.

Eva řídila mlčky a rádio zeslabila na úplné minimum, takže se jen občas ozval tón nebo popěvek, který však uprostřed zimní pláně zněl spíš jako volání o pomoc. Volant držela jen jednou rukou, uvolněně, frajersky, skoro jako bychom jeli na nějaké krásné místo, a ne na návštěvu k mému otci.

Loni jsme kvůli covidu zůstali na svátky sami dva. Nijak by mi nevadilo, kdyby tomu tak bylo i letos, jenomže jsme byli proočkovaní, protestovaní. Nebylo se za co schovat.


Po smrti matky před dvaceti lety zůstal otec sám. Bylo mi tehdy deset a tajně jsem si přál, aby si někoho našel. Neměl jsem v hlavě žádnou konkrétní představu ani jsem nestál o macechu, která se bude plést do mých záležitostí. Toužil jsem jen po někom, kdo zčeří tíživé, nesnesitelné ticho našeho domu.

Otec se vždycky domníval, že nejlepším způsobem výchovy je disciplína, takže jsem byl nucen mlčky a přesně vykonávat úkoly, které mi zadával. Kromě uspokojivých výsledků ve škole požadoval, abych se podílel na pracích doma a na zahradě, abych pravidelně sportoval a věnoval se tomu, čemu říkal „překročit svůj vlastní práh“. To znamenalo neustrnout, neustále se zlepšovat a překonávat strach. Kdykoli otec zjistil, že mi něco nahání hrůzu, nutil mě, abych se tomu postavil.

„Musíš to udělat. Nevyhneš se tomu. To já nedopustím.“

Doma jsme měli rozlehlý sklep, ve kterém jsme skladovali kompoty a spoustu harampádí. Nikdy jsem se v něm nebál; vždycky jsem tam našel věci, které mi připadaly fascinující – od časopisů s fotkami nahých žen po staré hračky. Jenže pak jsem tam zažil něco, co mě vyděsilo.

Stalo se to pár měsíců před tím, než matka zemřela. Byl jsem dole a hledal svoje staré brusle, když vtom jsem pocítil, jak se na mě natlačila jakási beztvará masivní hmota; vrazila do mě takovou silou, že jsem stěží popadl dech. Zatlačila mě do rohu, odkud jsem se nemohl vymanit. Snažil jsem se křičet, ale vycházelo ze mě jen směšné sípání. Věděl jsem, že ten tlak dlouho nevydržím, a hrudník mi brzo pukne jako lískový ořech.

Vtom se však nahoře otevřely dveře.

„Adame, už jdeš?“ zavolala na mě matka. „Nestalo se ti nic?“

Tlak okamžitě povolil. Neviditelná hmota byla pryč. Nic jsem matce ani otci neřekl, ale od té doby jsem se bál dolů chodit.

Když otec zjistil, že se sklepu vyhýbám, dostrkal mě tam a zamkl.

„Překroč svůj vlastní práh,“ zašeptal mi do ucha. „Překroč ho a pak na sebe budeš konečně pyšnej.“

Z následného pobytu ve sklepě si naštěstí nic nepamatuju. Zážitek mi milosrdně propadl vědomím jako širokou šachtou a nezanechal po sobě vůbec nic.

Od té doby jsem se nicméně snažil před otcem všechny svoje strachy a hrůzy skrývat; jakmile by některou z nich vyčmuchal, držel by mi v ní obličej tak dlouho, dokud bych se nezačal dusit.


Když jsem se odstěhoval na kolej, dlouhé roky jsem ho nenavštěvoval. Kontakt jsme navázali teprve tehdy, když jsem začal chodit s Evou. Nijak mě do toho netlačila, ale pravda byla, že s ní jsem se cítil před otcem klidněji. Její přítomnost vrhala na všechno a všechny kolem teplé zlaté světlo, do kterého jsem se mohl schovat; ve kterém jsem byl v bezpečí.

Když jsem byl s ní, otec mi nenaháněl strach. Věděl jsem, že mi nemůže ublížit. Jeho děsivá, nadreálná výška a vyzáblost, kdy se s přibývajícími roky čím dál víc podobal vyčítavému vykřičníku, se stávaly zase uvěřitelnými, normálními. Jednou jsem si dokonce všiml, že jsou s Evou stejně vysocí. Stále se nade mnou hrozivě tyčil, ale najednou mi to nevadilo.

Ani ve třiceti jsem nedokázal zneškodnit svého otce; našel jsem si dívku, která to udělala místo mě.  


Tereza Kovandová

Zamířil jsem k polici s kompoty, vzal ten, co vypadal aspoň přibližně jako třešňový, a otočil se zpátky. Za chvíli to budu mít za sebou. Za chvíli bude po všem.
Ilustrace: Tereza Kovandová


Vjeli jsme do města obtěžkaného vánoční výzdobou, jež mu však nepropůjčovala žádný sváteční lesk. Všechny hvězdy, zatím nerozsvícená světla a umělé jehličí jen zvýrazňovaly šeď, oprýskanost a zanedbanost. Vypadalo to, jako by se někdo snažil pocukrovat sutiny.

Po pár minutách jsme zastavili na chodníku před vraty. Zahradu pokrýval dosud neodházený sníh, a ta tak působila jako obří léčivá gáza, v níž může člověk bez obav spočinout.

Ten dojem se však okamžitě roztrhal v okamžiku, kdy ze dveří vyšel otec.

„Zrovna jsem si dělal test,“ zahlaholil. „Jedete akorát.“

Před Evou se vždycky snažil o vlídný, skoro uvolněný tón, který jsem mu skoro věřil. Vycházeli spolu dobře, což mě nepřestávalo udivovat.

„Zdravím tě, Adame,“ řekl mi a stiskl mi ruku. „Řídila Eva?“

„Jo.“

„Šikovná! Silnice jsou dneska namrzlý“

Eva jen mávla rukou. „Já jezdím ráda.“

„No jo, na to musí bejt člověk odvážnej.“ S úsměvem se podíval mým směrem. „Každej si na to netroufne. Oběd už je na stole, tak honem dovnitř.“

Co bychom si jen počali bez Vánoc! Bez svátků, které nám nabízejí zdobený závoj tradic a zvyků, zpoza něhož můžeme nepozorovaně střílet po svých blízkých.

Otec vzal Evu zlehka kolem ramen a zamířili k domu. Šoural jsem se dva kroky za nimi a měl co dělat, aby mi na namrzlé cestě neujely boty. Ty jsem si na dnešek speciálně vyleštil.


Otec nasmažil řízky (příliš zčernalé) a udělal salát (příliš mastný). Eva vše jedla s upřímnou chutí a chválila ho, jak se mu jídlo povedlo. Otec se snažil komplimenty odmítat, ale bylo vidět, že ho ve skutečnosti těší.

„U vás doma vaří taky Adam?“

 „Střídáme se,“ odpověděla Eva s plnou pusou.

„Tak to je dobře.“

„Většinou to ale dopadne tak, že se střídáme, kdo uvaří hůř.“

Otec se zasmál a Eva mi nad stolem stiskla ruku.

„Já se to taky musel učit,“ spustil otec. „Potom, co máma umřela…“

Eva taktně sklonila hlavu.

Každé svátky, které jsem s ním strávil, měl potřebu matku připomenout. Skoro jako by si myslel, že by to měl dělat; že jde o povinnou zdvořilost, bez které se neobejdeme. Pokaždé však mluvil doopravdy jenom o sobě; vzpomínka na matku byla sklem, za kterým se tyčí on a zase on.

„Pár mých kamarádů letos taky přišlo o ženy,“ pokračoval.

„To mě moc mrzí,“ reagovala Eva.

Otec pokrčil rameny. „Jedna z nich nebyla očkovaná, protože věřila, že by tím do těla dostala něco nebezpečnýho. Věřili byste tomu? Takový kravině?“ Nečekal, až odpovíme, a pokračoval: „Kdyby blbost nadnášela, tak by takhle madam lítala kolem jak holubička.“

„Nech toho.“

Otec ke mně překvapivě vzhlédl.

„Co?“

„Abys toho nechal. Je pryč… tak ji nech.“

Ohrnul spodní ret a natočil se na Evu. „Když se dívám na čísla nakažených z posledních týdnů, tak bych ty neočkovaný na jipky ani nevozil.“

Eva se nadechla, aby něco namítla, ale otec ji pohybem ruky zarazil.

„Nechal bych je možná tak na chodbě, ať si s nemocí poradí ta jejich silná imunita, nebo na co se to spolíhali.“

Teprve teď se na mě vítězoslavně podíval.

„Ty si to nemyslíš?“

„To je hrozná blbost, tati.“

Eva mi zase zmáčkla ruku, tentokrát pevněji.

„Adame…“

„Cože?“ zeptal se otec nevěřícně.

„Bereš to hrozně jednoduše.“

„A jak to mám podle tebe brát?“

„Ti, co odmítají očkování, nedůvěřují institucím,“ dal jsem se do vysvětlování.

„Jak jako?“

„Mají třeba pocit, že se na ně zapomnělo, že nemají ve společnosti žádný zastání.“

Otec se zatvářil zmateně.

„Ta jejich společenská kritika je navíc často správná,“ pokračoval jsem, „respektive jde správným směrem, jen je vede k extrémním řešením.“

Otec na mě vztekle hleděl. Vypadal, že by chtěl něco říct, ale neví co. Ten přísný a často pomstychtivý muž byl najednou z tolika slov docela zmatený, nerozuměl jim. Tuhé klubko v břiše začalo konečně povolovat.

„To je jenom můj názor,“ zabručel nakonec. „Já ho přece nikomu nenutím.“

Otec se před mýma očima začal zmenšovat; po chvíli byl tak prťavý, že úplně zmizel za hranou stolu.

„To je v pořádku, tati,“ odpověděl jsem. „Úplně v pořádku.“


Po obědě nás otec nechal sklidit nádobí.

„Dali byste si ještě něco?“

„Ne, ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Já jsem docela spokojený.“

Otec se však nenechal odbýt. „Cukroví jsem sice nenapek, ale něco sladkýho bych si dal. Co vy, Evo?“

Eva přikývla. „Proč ne.“

Otec se usmál. „No tak výborně! Ve sklepě je třešňový kompot, co jsem dostal od souseda. Jedla byste ho?“

Eva zatleskala rukama. „To jo! Ten já moc ráda.“

Otec se ke mně obrátil, v očích se mu blýskla spokojenost. „Adame, zajdeš tam?“


Sestupoval jsem dolů rychle a lehce, dokonce jsem si i slabě pískal. Ať už je tam cokoli, nesmí to vědět, že se bojím.

Zamířil jsem k polici s kompoty, vzal ten, co vypadal aspoň přibližně jako třešňový, a otočil se zpátky. Za chvíli to budu mít za sebou. Za chvíli bude po všem. Vtom mi však cosi neviditelného a překvapivě silného stáhlo hrdlo jako provaz. Následovala prudká rána pod žebra a pak mě něco těžkého, strašně těžkého zatlačilo ke stěně.

Ne. To se neděje. Ne teď, když už uběhlo tolik let, teď když jsem docela dospělý!

Nahoře se otevřely dveře.

„Haló?“

Byl to otec.

„Tak kde seš?“

Chtěl jsem se ozvat, ale nedokázal jsem to. Otec rozsvítil a sešel pár schodů. Byl jsem si jistý, že mě uvidí, musel si mě přece všimnout. Když už byl docela dole, podíval se přímo mým směrem, ale ani brvou nedal najevo, že by mě doopravdy spatřil. Oči měl prázdné jako zrcadla.

„Nedělej si ze mě blázny a přijď,“ zabručel. „Čekáme na tebe.“ Když se vzdaloval, ramena mu neznatelně poskočila jakousi dychtivou vnitřní radostí.

Věděl jsem, že je všechno ztraceno. Docházel mi dech. Zase. A tentokrát mnohem rychleji než poprvé. Už brzo bude po všem, tím jsem si byl jistý. A pak se dveře otevřely ještě jednou.

„Adame?“ ozvala se Eva slabě. „Adame, seš v pohodě?“

Sešla dolů, uviděla mě a vzala do náručí. „Stalo se ti něco?“


Když jsme se vrátili nahoru, rychle jsem si sbalil batoh.

„Kam se chystáš?“ houkl otec.

„My už pojedeme.“

„Proč?“

Pokrčil jsem rameny. Nemusím nic vysvětlovat, nemusím se z ničeho zpovídat.

„Prostě pojedeme.“

Otec se zamračil. „Nevím, v čem jsem udělal chybu. Pořád seš tak ustrašenej a divnej. Nikdy jsem to z tebe nedostal.“

Jenže mně už nebylo deset; nemusel jsem se na něj spoléhat, nemusel jsem ho poslouchat.

„Pardon, že to bylo tak krátký,“ řekla Eva. „Ale nedá se nic dělat.“

„Zabalím vám aspoň něco s sebou,“ řekl rezignovaně otec.

A já věděl, že je to naposledy, co jsem do jeho domu vkročil. Dnešek pro mě všechno uzavřel. Ten vyděšený malý kluk se dostal konečně na svobodu.

Otec se vrátil ani ne za minutu, tvář bledou, neobvykle bledou a nerozhodnou jako kus rosolu.

„Co se stalo?“ zeptala se Eva.

„Ten můj test…“ zamumlal. „Nepodíval jsem se na něj pořádně, než jste dorazili a je… je pozitivní.“

Eva vydechla překvapením. „Určitě?“

„Dvě čáry jak dálnice.“

Otec se podíval mým směrem a usmál se. „Ještě že jsme tady spolu všichni, co se máme rádi. Aspoň se během karantény zabavíme.“

Cosi v hloubi domu spokojeně zachrčelo.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze