Věčné hledání ideální matky. Kniha rozhovorů přibližuje geniální českou malířku
Moje máma, novinářka Marcela Pecháčková, napsala knihu o Jitce Válové. Jedné z geniálních malířek, jednovaječných dvojčat z Kladna. Se sestrou Květou byly k nerozeznání, a tak se jim říkalo prostě „Válovky“. S Jitkou, tou o hodinu starší z dvojčat, vedla máma rozhovory v roce 2009 a pak to v ní dvanáct let zrálo. Knihu stihla „porodit“ těsně před výročím narození sester Válových: 13. prosince 2022 by jim bylo 100 let.
Máma za svůj život napsala tak pět tisíc rozhovorů, já o dvě nuly míň. Sedím v kuchyni a píšu tenhle rozhovor. V něčem první. Nikdy jsem nedělala rozhovor s tím, kdo mě je učil psát. S mojí mámou. Není to ale bezúčelné rozhodnutí: knížka Jitka Válová: Byly jsme dvě hovna ve vysoký trávě má pro mě jedno silné téma v pozadí. Jako kdyby si máma celou dobu povídala se svojí mámou. Sice ne s tou pokrevní, ale v něčem s tou ideální. Tou, kterou všichni v našich vztazích celý život hledáme.
Co bys řekla, mami, že mě v tvý knížce rozbrečelo?
Nevím, jen si pamatuju, že jsi chtěla další a další kusy rukopisu. To bylo dobrý znamení: nenudí se, říkala jsem si. Co to bylo?
Byla to kapitola o mamince dvojčat Válových. Jak o ní Jitka vyprávěla, že jí s Květou říkaly „ta Hodná“. Nejkrásnější mi přišla pasáž, ve které Jitka vypráví, že je maminka do ničeho nenutila. Nemusely se nijak oblíkat, nemusely nic vystudovat, nemusely nosit dobrý známky, nemusely se nijak navenek tvářit, nic hrát, aby z nich pak maminka mohla mít dobrý pocit. Nechala je bejt, jaký jsou…
… a nikdy se jich nezeptala: holky, kdy už se konečně vdáte, utíká vám věk, co děti? Nevyčetla jim ani to, že nikdy nebyly zaměstnané, a klidně je živila ze své mizerné penze. A to neměly na uhlí, na plátno, na malování, na jídlo. Když to takhle říkám, vypadá to, že byly líné. Nebyly, snažily se sehnat kšeft ze svého oboru, restaurovaly v kruté zimě výmalbu v kostele, dělaly vitráže, jejich obrazy nikdo nekupoval, ne proto, že by nebyly krásné, ale nikdo o Válovkách z Kladna nevěděl. Režim je pochopitelně nepodporoval a ony si nebraly servítky, dávaly najevo, že hesla Se Sovětským svazem na věčné časy je neberou. Chtěly pracovat, ale hlavně malovat.
Představ si, co se jim jednou stalo. Někdo jim dohodil kšeft, aby nabarvily otlučené figury z kolotoče. Labutě třeba. Tak jim je kolotočáři nanosili do obýváku, holky je pomalovaly, pak přišla paní kolotočářka, na stůl jim položila peníze, oknem podávala kumpánovi figury a když se holky otočily, shrábla peníze ze stolu a vyskočila z okna taky. Vyprávěla mi o tom dcera jejich spolužáka Libuše Jarcovjáková, ne Jitka, takže jsem se jí nezeptala, co tomu s Květou říkaly. Ale dovedu si představit tu kanonádu nadávek a jak se pak rozřehtaly, zapálily si cigaretu a řekly na adresu skokanky z okna: Tobě, ty krávo, bude zle, my to přežijeme.
S mámou o mámě
Jaká byla tvoje máma?
Ježiš, to je otázka!
Jaká?
Zbytečná. Děláme rozhovor o Jitce, a ne o mně.
Ptám se tak, jak jsi mě to naučila.
Dělat z rozhovorů terapie jsem tě rozhodně neučila.
Utíkáš.
Vždyť víš, jaká byla moje máma, měly jsme to spolu těžký.
Tvoje knížka a vztah s Jitkou Válovou, kterej v ní jemně odkrýváš, mi připomíná tvoje vyprávění o tetě Mary. Tvojí náhradní mámě. U obou používáš zvláštně křehký tón hlasu. Víš o tom?
Nenapadlo mě to, ale můžeš mít pravdu. Obě vlastně měly stejné ruce, se dvěma zažloutlými prsty od cigaret, obě měly doma vždycky vlčáka, taky měly obě velké oči, takové měkké, hluboké. Možná mi ji Jitka připomínala, ale nějak podvědomě.
A nebyly si podobné i jinak, povahou, oblékáním?
Možná v tý jejich svobodě. Jak Jitka, tak Mary úplně kašlaly na to, co se má, co si kdo o nich myslí. Měly svoje osobitý hodnoty a ani je nikomu nepotřebovaly vnucovat nebo kázat.
O tetě Mary se říkalo, že je blázen. Chodila divně oblečená: montgomerák, nějaký baret, galoše… s nikým si po městě nepovídala. Žila s místním bohémem, fotografem Doubou, dělala mu asi laborantku. Milovala jsem její byt, byl tam sice hrozný bordel, ale spousta tajemných šuplíků. Jednou jsem jeden vyndala na stůl a vyhrabala malinkou světlemodrou botičku. Můžu si ji vzít pro panenku? – zeptala jsem se Mary. Podívala se na mě, dlouze, potichu a pak řekla: To mám po Milouškovi, nic jinýho mi nezbylo. To jediný ti nedám. Jinak můžeš všechno. Tehdy jsem se to dozvěděla. Mary bývala překrásná žena, vdaná za ctihodného muže, narodil se jim syn… a když mu byl rok, zemřel. Brzy za ním i její muž.
O svobodě
Jitka s Květou se zase vykašlaly na to, že vůbec muže a děti budou mít.
Spíš to tak v jejich životě dopadlo. Ale i tohle rozhodnutí pro mě bylo výrazem jejich svobody. Zůstaly spolu a říkaly, že jsou jedna duše ve dvou tělech. Že je prý dobře, že jsou spolu a nemají rodiny, prej by k sobě stejně utíkaly. Jitka na konci svého života na Květu, která umřela jedenáct let před ní a před jejíma očima, mluvila. Už nahlas. V dokumentu, který natočila holek velká kamarádka Ester Krumbachová, Jitka řekne: Nedovedu si představit lepší vztah, než máme my. A já jí to věřím, i když jsem je spolu nepotkala.
Tohle radikální rozhodnutí, nemít rodinu, jim nakonec přineslo ten jejich domov, vzájemnost, něhu, křehkost, zabalenou v dost ostrých slovech, mluvily strašně sprostě. I tohle byla jejich svoboda, kašlaly na to, co jak působí, soustředily se na to, co je uvnitř, co je za tím, co říkají. Svobodné byly ale už odmalička. Vyprávěla jsem ti, jak zatočily s jejich učitelem zeměpisu?
Ne.
Musel to být blbec, když jim nakázal, že nestačí, aby měly jeden atlas, ale každá svůj, i když seděly ve škole vedle sebe. Ani je nenapadlo ho poslechnout a on jim, přestože měly ze zeměpisu samé jedničky, dal na vysvědčení trojku. Dlouho neváhaly. Objednaly se k řediteli školy a oznámily mu, že z reálného gymnázia odcházejí a přestupují do měšťanky. Teprve pak to řekly mamince. Ještě jim nebylo dvanáct let. Nevím, co na to řekla. Třeba: udělaly jste dobře, Jituško a Květuško.
Myslíš, že strůjcem svobody každýho z nás je náš prvotní vztah? Většinou s mámou?
Ach jo, zase to tvoje psychologizování.
Tak jinak: jak se k tobě chovala Mary?
Mary mě měla ráda bez podmínek, bez vděčností, samozřejmě, hezky. Když jsem přišla ze školy bez oběda, protože nás tam nutili jíst i tlustý maso, teta se sebrala a šla mi koupit do cukrárny k paní Blažkové věneček a mejdlíčko. Nemusela jsem o to prosit, nebylo to za odměnu. Nebo si pamatuju jednu noc, byly mi tak tři roky, ležím v posteli, teta vedle mě sedí a hladí mě po tvářích, vlasech, rukách, upravuje peřinu a já si říkám: to jí už musí bolet ruka, ale bylo tak příjemný, že jsem mlčela a držela.
Nebo stojím za dveřmi její kuchyně, v ruce mám srdíčko, co jsem jí vystřihla k narozeninám, a stydím se jít ho dát a odříkávat: Já malý poupě… chce se mi brečet a najednou ona otevře, klekne si na zem a obejme mě. Vyrůstala jsem u nich do tří let a pak, když jsem začala chodit do školy, nevracela jsem se domů, ale rovnou za tetou. A když jsem jednou přišla ze školy s šiškou v punčocháčích, studem rudá až na paty, neřekla jediný slovo, dala mi nějaký svý kalhoty, nadrobila mi rohlík do bílého kafe a povídaly jsme si. Nesoudila mě, nikdy. Cejtila jsem, že mě má prostě ráda takovou, jaká jsem.
Poslední dotyk
Připomíná mi to celé tvoje vyprávění o Jitce, která se při práci řídila výhradně jen svým pocitem. Nedala na to, co kdo řekne. Nikdy nemalovala obraz…
… spontánně. Naopak každý dlouze promýšlela, aby přetvořila myšlenku, kterou měla v hlavě, v malbu. Teprve pak začala, často to přemalovávala, dodělávala, někdy samu sebe „sprdla“, až obraz pustila, aby si šel svojí cestou. Nikdy nečekala, kdo co řekne na její obraz nebo pochvalu od druhých, musela být s obrazem spokojená sama. Často sice říkala: holka, já mám mizerný sebevědomí. Květa je lepší než já, veselá, s každým se dá do řeči… Ale to k tý vnitřní síle ustát být svá nějak patří.
Byla nesmírně vzdělaná a nikdy to nedávala najevo. Až z jejích deníků a všelijakých zápisníků jsem se dozvěděla, jak sama pro sebe studovala filozofii, četla Freuda, vyznala se v klasické hudbě. Nikdy nemalovala podle trendů, které se rodily a měnily ve světě, ani nebylo, jak by se o tom dozvěděla. A přesto to nějak věděla, cítila, někdy se dokonce „trend“ trefil do jejího základního projevu.
Jitka malovala zásadně člověka. Většinou dva nebo víc lidí a přes ně vyjadřovala jejich vztah, starosti, smutek… Obě s Květou byly maličké, a přesto jejich dominantní styl byla monumentální figurální malba. Tak si musely postavit židli na stůl, aby dosáhly i na horní část obrazu.
Jakej obraz od Jitky máš ráda?
Jmenuje se Poslední dotyk. Jitka si v době, kdy studovala na UMPRUM, vybrala ke klauzuře prostředí jatek. Těžko to nesla, je to kruté místo. Zapamatovala si ale scénu, kdy do úzké ohrady, uličky smrti, vstoupil jeden z býků klidně. Oddaně. Nemuseli ho strkat, nebránil se. Jen zvedl hlavu k očím řezníka a potkal se i s jeho pohledem. Jako by v tu chvíli k sobě promluvili. Býk má v tom pohledu odpuštění, jako kdyby říkal: jdeš mě zabít a já ti to nevyčítám. Vím, že je to tvoje práce. A řezník zas: omlouvám se, jinak jsem to neuměl.
Jakou máš, mami, svobodu v sobě ty? Bojíš se o knížku rozhovorů s Jitkou? Co o ní řeknou ostatní?
Vím, že jsem ji napsala, jak nejlíp umím. Jen se přece jen bojím neporozumění mému záměru: nehodnotit její výtvarný talent, nepsat rejstříky ani vysvětlivky, naopak všimnout si pozadí, toho, co je za obrazem. Jsem jak na trní, jak to bude přijatý, to přiznávám. Jitka by mi řekla: prosim tě, na to se vyser a nalej si víno.
Co tě Jitka naučila?
To neřekla mně, ale slyšela jsem to: někdo se jí ptal, na jaké místo v pořadí by u umělců dala morálku. Okamžitě odpověděla: na první. I já si myslím, že když někdo tvoří, musí to obsahovat čistou duši. Ne kalkul.
Myslela jsem, že morálka je pro tebe sprostý slovo.
No tak jinak: je rozdíl mezi morálkou, která je vždycky dobová, a citem, kde je hranice mezi dobrem a zlem. Jitka mi třeba vyprávěla, jak o nich s Květou jednou řekla Marie Majerová, spisovatelka a rodačka z Kladna, že jsou vřed rudýho Kladna. A Jitka jí pak nepřímo odpověděla, přes novináře, který s ní dělal rozhovor: Marie Majerová je kráva. Vyšlo to prý na titulní straně novin.
Máš nějakej recept, jak v sobě pěstovat tenhle cit vidět, co je skutečně dobrý, a nenechat se válcovat dobovýma hodnotama?
Často myslím na jednu Jitčinu zkušenost: někdy nedělat nic a dát pokoj duši. Ještě mi to nejde, ale jednoho dne třeba udělám to, co Jitka, když zemřela Květa. Čtyři roky nevzala do ruky štětec. Jen se dívala z okna a kouřila.
Poslední rok jsem ale strávila denně s Jitkou, měla jsem po celé půdě rozložené její dopisy, deníky, skicy... zdály se mi o ní sny.
Ty už přes pět let žiješ sama na chalupě. Se zahradou a kočkou.
Pokoj si ale nedám. Furt uklízím.
Co bys k tomu klidu potřebovala?
Možná tu Květu. Poslední rok jsem ale strávila denně s Jitkou, měla jsem po celé půdě rozložené její dopisy, deníky, skici... zdály se mi o ní sny.
Marcela Pecháčková
Novinářka a spisovatelka Marcela Pecháčková působila v Mladé frontě Dnes, deset let byla zástupkyní šéfredaktora časopisu Instinkt, později psala zejména autentické rozhovory v magazínu Pátek Lidových novin a pro časopis Forbes.
Co třeba?
Hledám Jitku v Poldovce na Kladně, kde ne ve snu, ale opravdu byly za války s Květou totálně nasazené. Každou chvíli ji někde zahlídnu, jak se hrabe z nějaké zastrčené díry, kde tajně dospává noční směnu, pak v divné kanceláři, kde se červená před Otou, do kterého byla zamilovaná, jak se polévá studenou vodou z hydrantu uprostřed horké červencové noci. A pak zdálky slyším ten její krásný smích.
Jaký to je, stárnout?
Překvapuje mě, že mi pořád záleží na tom, bejt sexy, vypadat sexy, pamatuju si, jak mi dřív třeba padesátiletý ženský, co se fintily, připadaly divný. Říkala jsem si, proč to dělají, když si jich už stejně nikdo nevšimne. Mně je sedmdesát jedna a přijde mi přirozený, že se chci líbit.
Teta Mary by ti řekla: vždyť si krásná, jak seš, Marcelko.
A Jitka: prosim tě, na to se vyser, nemáš hlad?
Chtěla bys od Jitky něco, jako jsi od Mary chtěla botičku?
Ano, ale nikdy bych si o to neřekla. Je to její červený náhrdelník z dřevěných geometrických tvarů. Koupila si ho na trhu v Londýně a pak se tam někde v ulicích ztratila… Mně se ale Jitka nikdy neztratí, mám ji v sobě veselou, milou, Hodnou.
