„Nikdy jsem se za fotografku nepovažovala, ale přesto jsem jí bytostně byla.“ Libuše Jarcovjáková v nové Heroine

Fotografie
Libuše Jarcovjáková
RozhovorUmění
Marika Pecháčková
| 3. 5. 2022 | 1 komentář | 11 903
„Nikdy jsem se za fotografku nepovažovala, ale přesto jsem jí bytostně byla.“ Libuše Jarcovjáková v nové Heroine
Foto: Libuše Jarcovjáková

Ještě nedávno fotila Libuše Jarcovjáková jen do šuplíku a nevěřila, že její obrazy někde uvidí. Pár let nato prohlásil Guardian její výstavu v Arles za nejlepší expozici roku. Jako kdyby to bez pádů vůbec nešlo. Jako kdyby se nová jiskra zjevila vždycky až na samém dnu temnoty. Přinášíme vám ukázku z nového čísla magazínu Heroine.

Jde vyfotit bolest nohou?

Když jsem žila v emigraci v Berlíně, šla jsem jednou v noci ven. Uprostřed chodníku stál mercedes, vyfotila jsem ho. Ten den jsem si koupila pohlednici, byla to reklama na boty. Je na ní mlha, ze které vykukují nohy, na nich krásný boty. V tu dobu jsem svoje nohy občas fotila. Jen tak. Taky autoportréty v zrcadle. Já do něj tehdy pořád koukala, abych se ujistila, že jsem. Abych se uviděla. Druhý den ráno jsem sedla na kolo, najednou střih, ležím v nemocnici a koukám na svoji nohu zabalenou v obvazech, pověšenou na kladce nad postelí. Mercedes, vlastně identický s tím, který jsem fotila, mě o několik hodin později srazil a ujel. Půl roku jsem potom nechodila. Tehdy začala řada problémů, které se řetězí dodnes.

Kdybychom příběh vašich nohou četli v jazyce těla, co by nohy říkaly?

Že jsem asi moc těžká.

Co nemůžou unést?

Vlastně nevím, jestli bez té váhy vůbec můžu žít. Od dubna mám zas sedmnáct kilo navíc. A k nim pocit selhání, který už naštěstí přerůstá do klidu. Zároveň si říkám: „Tak teď se to tedy ukázalo, jak je to opravdu silné a velké.“ Váha je moje celoživotní téma a tíha, kterou přináší, je pro mě z nějakého důvodu důležitá. Už jsem zkusila tolikrát a s takovým úsilím držet dietu, klidně rok nebo dva. Pak ale stačilo na chvíli polevit a kila byla zpátky. Jsou to už tuny, co jsem zhubla a znovu nabrala. Přitom nesedím a neláduju se. Nemůžu se na sebe vlastně pořádně podívat, tak moc bych si přála nemít tady pod bradou ten lalok. Ale holt to tak je, tak co. K tomu musí být nějaký opravdu velký důvod, že ten skafandr táhnu.

Co by se stalo, kdybyste ho neměla?

Třeba bych někam ulítla, nebo bych byla strašně zranitelná. Anebo bych konečně dostála představám rodičů. Pro tátu byla váha moje největší selhání. Máma mi ke konci života řekla: „Já bych si tak přála, než umřu, vidět tě, jak zhubneš!“

Nikdy jsem nešla třeba do hospody bez foťáku a nikdy z ní neodešla, aniž bych něco vyfotila. Komoru jsem měla všude, kde jsem bydlela, aspoň na záchodě.

To zní, jako byste skrz tu váhu posílala své rodiče do háje.

A oni už jsou přitom dávno oba mrtví. Dochází mi postupně, jak moc mi dalo zabrat žít svůj život, a ne jen rezistenci vůči jejich představám o tom, jaká mám být.

Jakou vás chtěli?

Od táty jsem asi nikdy ocenění dostat nemohla. Pohrdal mnou z povahy věci. Byl strašně pinktlich, přesný ve všem, všechno muselo být dokonalé. Jako výtvarník byl neuvěřitelně precizní, ta zanícenost ho ale ničila. Nikdy se neprosadil. Pamatuju si, jak nás se ségrou myl ve vaně, snad rejžákem, šíleně to bolelo, chtěl nás prostě čisté. Cokoliv dělal, musela být dřina, jinak to pro něj ztrácelo smysl. Dotknout se ho, pohladit ho, dát mu pusu, to neexistovalo. Tomu se úplně fyzicky bránil. Nebo mě pochválit. Pamatuju si na svoje první dílo, rozstříhala jsem jednu celou encyklopedii a z těch ústřižků slepila novou knihu, Malý vědec se to jmenovalo, vzpomínám si na tu vášeň z vyrábění. Otec řekl, že se na takovouhle ulepenou prasárnu koukat nebude.

A máma?

Ani se na to nepodívala a pronesla klasické: „Ano, moc hezké.“ Pak jsem to ukázala Ester Krumbachové, se kterou tehdy máma kamarádila, a ta se mě důkladně na všechno vyptala a všechno si prohlídla. Měla jsem opravdového diváka. Vlastně jím byla celý život, to bylo skvělé. 

Odkdy vlastně fotíte?

Asi od patnácti let. Původně jsem taky myslela na výtvarné umění, ale tátova hyperkritičnost mě vypudila.

Jak to, že po vás ještě před pár lety neštěkl pes, a dnes jste ve světové fotografii celebrita?

To bych taky ráda věděla.

Vás neštvalo celá ta léta, vlastně desetiletí, fotit jen do šuplíku, bez jistoty, že to někdy někdo uvidí, nebo dokonce vystaví?

Když jsem před pár lety poprvé přišla ke své terapeut­ce, řekla jsem jí: „Jsem fantastická fotografka, ale jsem jediná, kdo to ví.“ Na druhou stranu jsem nikdy nešla třeba do hospody bez foťáku a nikdy z ní neodešla, aniž bych něco vyfotila. Komoru jsem měla všude, kde jsem bydlela, aspoň na záchodě. Nikdy jsem se holt za fotografku nepovažovala, ale přesto jsem jí bytostně byla.

Napadlo vás někdy seknout s tím? Přestat fotit?

Co dalšího v článku najdete?

  • Více fotek Libuše Jarcovjákové
  • Odpověď na to, co ji proslavilo a proč fotila zcela bez cenzury
  • V čem se podle ní liší vztah se ženou a s mužem

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle tištěného časopisu Heroine.

Foto: Eliška Sky

Rádi byste si ho přečetli hned? Když si objednáte předplatné nebo aktuální číslo, obratem vám pošleme odemčený článek. Stačí při objednávce zadat kód HEROINE4.

Časopis Heroine: S muži o mužích

Co je to vlastně mužnost? Čeho se dnes muži obávají? A co je trápí? Protože rovnost a genderová spravedlnost se netýkají jen žen, dostala v novém čísle časopisu Heroine prostor „mužská témata“. A s nimi se na obálce objevil také muž – aktivista a umělec Lukáš Houdek.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • PRVNÍ MUŽ NA TITULCE HEROINE Lukáš Houdek je muž mnoha talentů a zájmů. Aktivista, novinář, vedoucí projektu HateFree Culture, světoběžník i humanitární pracovník. Jako výrazného umělce, který dokáže svými projekty tnout do živého a naštvat spoustu lidí, ho představuje polský spisovatel Mariusz Szczygieł. „Mám takové pravidlo: nikdy nikomu neříkám, že má hrozné názory. Lidi neodsuzuju, nestavím je na pranýř. To totiž nikdy nefunguje,“ říká Lukáš Houdek. Prvním mužem na obálce Heroine nemohl být nikdo jiný!
  • ACH TI MUŽI! Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.
  • LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ Její černobílé, často neostré, emotivní a obnažené snímky jdou na dřeň. Fotí už od šedesátých let, její tvorba byla ale téměř neznámá až do výstavy v Arles v roce 2019. Tu pak deník The Guardian vyhlásil nejlepší výstavou roku a z Jarcovjákové byla rázem světová senzace. S Marikou Pecháčkovou si v intimním rozhovoru povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“
  • BOŽÍ VODA Taky milujete přírodní nápoje jako kombucha, kvašené tibi limonády nebo domácí zázvorové pivo? Pak prostě nesmíte vynechat ani březovou mízu. Čepovaná přímo ze stromu chutná jako osvěžující, mírně nasládlá pramenitá voda. Když ale vyzrává v lahvích obohacená o trnky, višně, květy růží nebo třeba kopřivy, můžete se těšit na chuťový koncert. A prý má téměř zázračné účinky!

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze