Libuše Jarcovjáková: Nikdy jsem se za fotografku nepovažovala, ale přesto jsem jí bytostně byla

Jde vyfotit bolest nohou?

Když jsem žila v emigraci v Berlíně, šla jsem jednou v noci ven. Uprostřed chodníku stál mercedes, vyfotila jsem ho. Ten den jsem si koupila pohlednici, byla to reklama na boty. Je na ní mlha, ze které vykukují nohy, na nich krásný boty. V tu dobu jsem svoje nohy občas fotila. Jen tak. Taky autoportréty v zrcadle. Já do něj tehdy pořád koukala, abych se ujistila, že jsem. Abych se uviděla. Druhý den ráno jsem sedla na kolo, najednou střih, ležím v nemocnici a koukám na svoji nohu zabalenou v obvazech, pověšenou na kladce nad postelí. Mercedes, vlastně identický s tím, který jsem fotila, mě o několik hodin později srazil a ujel. Půl roku jsem potom nechodila. Tehdy začala řada problémů, které se řetězí dodnes.

Kdybychom příběh vašich nohou četli v jazyce těla, co by nohy říkaly?

Že jsem asi moc těžká.

Co nemůžou unést?

To zní, jako byste skrz tu váhu posílala své rodiče do háje.

A oni už jsou přitom dávno oba mrtví. Dochází mi postupně, jak moc mi dalo zabrat žít svůj život, a ne jen rezistenci vůči jejich představám o tom, jaká mám být.

Jakou vás chtěli?

Od táty jsem asi nikdy ocenění dostat nemohla. Pohrdal mnou z povahy věci. Byl strašně pinktlich, přesný ve všem, všechno muselo být dokonalé. Jako výtvarník byl neuvěřitelně precizní, ta zanícenost ho ale ničila. Nikdy se neprosadil. Pamatuju si, jak nás se ségrou myl ve vaně, snad rejžákem, šíleně to bolelo, chtěl nás prostě čisté. Cokoliv dělal, musela být dřina, jinak to pro něj ztrácelo smysl. Dotknout se ho, pohladit ho, dát mu pusu, to neexistovalo. Tomu se úplně fyzicky bránil. Nebo mě pochválit. Pamatuju si na svoje první dílo, rozstříhala jsem jednu celou encyklopedii a z těch ústřižků slepila novou knihu, Malý vědec se to jmenovalo, vzpomínám si na tu vášeň z vyrábění. Otec řekl, že se na takovouhle ulepenou prasárnu koukat nebude.

A máma?

Ani se na to nepodívala a pronesla klasické: „Ano, moc hezké.“ Pak jsem to ukázala Ester Krumbachové, se kterou tehdy máma kamarádila, a ta se mě důkladně na všechno vyptala a všechno si prohlídla. Měla jsem opravdového diváka. Vlastně jím byla celý život, to bylo skvělé. 

Odkdy vlastně fotíte?

Asi od patnácti let. Původně jsem taky myslela na výtvarné umění, ale tátova hyperkritičnost mě vypudila.

Jak to, že po vás ještě před pár lety neštěkl pes, a dnes jste ve světové fotografii celebrita?

To bych taky ráda věděla.

Vás neštvalo celá ta léta, vlastně desetiletí, fotit jen do šuplíku, bez jistoty, že to někdy někdo uvidí, nebo dokonce vystaví?

Když jsem před pár lety poprvé přišla ke své terapeut­ce, řekla jsem jí: „Jsem fantastická fotografka, ale jsem jediná, kdo to ví.“ Na druhou stranu jsem nikdy nešla třeba do hospody bez foťáku a nikdy z ní neodešla, aniž bych něco vyfotila. Komoru jsem měla všude, kde jsem bydlela, aspoň na záchodě. Nikdy jsem se holt za fotografku nepovažovala, ale přesto jsem jí bytostně byla.