Podpoříme módu, která podpoří nás. O lokální udržitelné módě ve větších velikostech
Apely na podporu lokální udržitelné módy zaznívají čím dál častěji a je to dobře. Odklon od „rychlé módy“, která poškozuje planetu, stojí na otrocké práci v třetím světě a likviduje dobré řemeslo, rozhodně vítáme. Jsme dospělé ženy, matky malých dětí, máme práci i odborné renomé, plníme další životní role. Potřebujeme k tomu odpovídající šatník, ale více než jen to. Oblékání je pro nás i možností sebevyjádření a zábavy. Jenže „pomalá móda“ nám odpovědné spotřebitelské chování nijak neusnadňuje. Nosíme velikosti od čísla 46 výše – a to je podle všeho problém.
Udržitelná, originální a férově zaplacená móda není pro každého, a to zejména z toho důvodu, že stojí ne zrovna malé peníze. Řekněme si to otevřeně: oblékat se udržitelně je privilegium a nemůže si to dovolit každý. Kvalitní oděv vydrží sice déle než levný svršek z řetězce, ale vstupní investice je často tak vysoká, že pro někoho zkrátka není možné si ho pořídit. Na některé kousky se vyplatí si i pár měsíců šetřit. Žádný rodinný rozpočet ale není nafukovací a řada potřeb má zkrátka vyšší finanční prioritu.
Pokud někdo takové finanční možnosti má a chce se oblékat lokálně a udržitelně, předpokládaly bychom, že se mu nebudou do cesty stavět další překážky – nadto ze strany výrobce. Přesto ale větší velikosti v lokální, na udržitelnost orientované tvorbě najdete jen málokdy. Tvůrci a tvůrkyně nabízejí nejčastěji své oděvy ve velikostech 36 až 40. Pokud své střihy prezentují jako velikost „univerzální“, „one size“ nebo „oversized“, pak se obvykle jedná buď o pružnou variantu střihu uvedených velikostí, nebo o oděv, který lze stěží nazvat jinak než „pytel“.
Kromě pomalé módy se hodně hovoří také o tzv. body positivity, tedy respektu k tělům všech velikostí a podob. I módní tvorba se jako body-positive někdy prezentuje, nezřídka je to ale prezentace zdánlivá. Pokud je jedna modelka velikosti 40, mezi ostatními vynikne a působí jako „normální žena“. Pokud ale značka nabízí jen univerzální velikost nebo končí u písmene L, pak se reálně k většímu respektu a podpoře rozmanitosti neposouváme.
Kdo ušil moje šaty?
Zvykli jsme si, že za módu s označením udržitelná zaplatíme více než za oblečení z řetězce. Cenu opodstatňuje nejen ekologický výrobní proces, ale i náš pocit, že děláme aspoň něco malého pro planetu. Udržitelná móda si ale příliš zvykla, že ji její etický rozměr zbaví všech všetečných otázek. Třeba po původu materiálů a výši marže.
Udržitelnost a cenotvorba. Etický rozměr módy neznamená, že nad cenovkou musíme přivřít oči
Nevidíme se
Módní tvorba se dnes – a zvlášť po roce s covidem – prezentuje především na sociálních sítích. Tam jsme se také podívaly jako první. Nelze si nevšimnout, že modelky nevypadají jako my – a tak vidíme krásné šaty, ale netušíme, jak budou vypadat na nás. Konstrukce modelu na velikost 36 nebo i menší je totiž zcela něco jiného, než oděv velikosti 46. Drobná modelka si páskem u šatů zvýrazní (nebo rovnou vytvoří) křivky, které jí spíše chybí. Docela jiný efekt nastane, pokud si pod takové šaty oblékáte podprsenku velikosti 75H.
Nestačí jen zvětšit střih. Na velké tělo plné křivek se oděv musí konstruovat jinak, aby to fungovalo (a dobře vypadalo). Umí to i některé řetězce rychlé módy – proč je to tedy problém u značek nebo prodejců, kteří jednotlivé modely prodávají spíše v nižších desítkách než v tisících kusů? Pokud jde o české lokální návrháře, není podle nás troufalé očekávat, že práce se střihem a materiálem bude brát v potaz individuální zákazníky. Není třeba držet skladové zásoby ve všech velikostech, na slow fashion si klidně počkáme. Pokud víme, že je konstruovaná pro nás a bude nám slušet.
Štíhlé androgynní postavy, u módních tvůrců a tvůrkyň oblíbené, si vystačí s jednoduchými střihy. Pro postavy s křivkami ale také existuje střihové klišé, tedy velkorysé áčkovité „stany“, které nám zřejmě mají pomoci „skrýt naše nedokonalosti“. Že takto nic neskryjí, je věc jiná. Těmto střihům, zejména pokud se oděv ušije z kvalitního materiálu, se nedá upřít pohodlnost, ale bude nám v nich dobře třeba s rodinou na procházce. Dodají nám ale potřebnou oporu a sebevědomí, pokud půjdeme k soudu, na jednání na ministerstvo nebo do panelové diskuze? Říká se tomu power dressing. V našich velikostech se za to považuje zřejmě jen něco… černého. Díky, přivěsíme to k dalším pěti černým šatům, které už ve skříni máme.
Stačí se zeptat
Když jsme tuto debatu vedly na sociálních sítích, sešla se nám řada doporučení (dokonce i od některých tvůrkyň), že se stačí zeptat, zda by nějaký model nebylo možné ušít ve větší velikosti. Že pro nás návrháři rádi udělají nebo nám navrhnou něco na míru. Je to jistě cesta, ale upřímně řečeno, staví nás to do pozice „čtyřnohých, které shánějí kalhoty“, jak to vyjádřila jedna známá.
Je pro váš šíře nabídky střihů a velikostí eko módy dostatečná?
Naše velikosti nejsou natolik nestandardní, jak by se z nabídky zdálo. U nás sice nemáme statistiku nejčastějších konfekčních velikostí (kupříkladu v USA je nejběžnější velikost 16, která odpovídá zhruba naší velikosti 46), ale z údajů o tělesné hmotnosti Českého statistického úřadu můžeme dovodit, že velký podíl českých žen žádná tintítka nejsou. V pozici platících zákaznic se nechceme cítit jako na párty, kam nás nikdo nepozval. Že je fat-shaming, tedy stereotypní odsuzování lidí s nadváhou, reálný jev, se kterým se v denním životě nezřídka setkáváme, nám nemusí být připomínáno v okamžiku, kdy chceme utratit několik tisíc za nové šaty.
V této souvislosti si můžeme připomenout slavnou scénu z filmu Pretty Woman, ve které prodavačky z butiku odmítnou Vivian obsloužit s tím, že na ženu jako je ona u nich nic nemají. Ten trapný pocit, že někdo nechce vaše peníze, protože ho jako zákaznice nejste hodna, nám je velmi dobře známý, i když z jiných důvodů. A není důvod riskovat, že se mu vystavíme znova, když přeci jen už víme, že někde jinde naši velikost vedou a víme, pro co tam jít.
Marketing sebenenávisti
Kolik věcí nesnášíme na svém vzhledu? Každá žena spatra vyjmenuje minimálně tři svoje nedokonalosti a čím hlouběji se do tématu pouští, tím rychleji se seznam prodlužuje. Ale není zatím jen sebekritika, ke které máme někdy sklony. Současná žena je také obětí nekompromisních marketingových strategií kosmetického průmyslu.
Marketing nenávisti k sobě samým. Jak námi manipuluje byznys kolem krásy
Řetězce jako bezpečné prostředí
A tak se dostáváme zpět k řetězcům a fast fashion. Navzdory vědomí, že oblečení tam zakoupené nebude nejkvalitnější a nevydrží nám dlouho, necítíme se tam nevítané – jsme tam totiž jako zákaznice každému upřímně jedno. A taková anonymita má své výhody, například tu, že se nemusíme stydět za svou velikost. Takovým nákupem ale nepodpoříme způsob oblékání, na kterém nám záleží.
Ve světě pomalé módy se necítíme žádoucí. Ale i my bychom stály o individuální přístup, o kvalitní a zajímavé kousky oblečení. I nám záleží na tom, abychom nedrancovaly planetu a nevykořisťovaly obyvatelstvo v jiném konci světa. Rády bychom využily svých privilegií k podpoře zajímavé české tvorby. Ještě před pár lety si herečka Melissa McCarthy stěžovala, že žádný slavný návrhář ji nechce oblékat na předávání Oscarů – jejich róby prý nemají na velké postavě co dělat. Není důvod pochybovat o tom, že i někteří čeští tvůrci a tvůrkyně zkrátka pro velké velikosti navrhovat a šít nechtějí.
Zároveň jich tu je ale dost, kteří takovou výhradu a priori nemají, jen je nenapadlo na zákaznice větších velikostí cílit. Věříme, že situace se změní a i lokální tvorba bude postupně inkluzivnější. A módu, která podpoří nás, velmi rády podpoříme my.
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
