Stačí osvěta a antikoncepce. Proč jsou snahy odpůrců potratů v Česku nejen nemorální, ale i zbytečné

V polovině dubna Prahou opět prošel Pochod pro život organizovaný protipotratovým Hnutím pro život. Ve svatovítské katedrále letos hnutí pořádalo mši za těhotné ženy, jejich rodiny a nenarozené děti, po ní následovala cesta z Hradčanského na Václavské náměstí, kde vystoupili řečníci z řad podporovatelů hnutí. Ti v čele s jeho šéfem Radimem Ucháčem dlouhé roky lobbují za zákaz interrupcí v Česku. Loni v březnu se dokonce organizace prostřednictvím návrhu dvou poslanců a jedné poslankyně pokusila do tuzemské legislativy prosadit povinné upozornění s odkazy na webové stránky pro-life organizací včetně samotného Hnutí pro život, jak tehdy zjistil server Seznam Zprávy.

Všechny sympatizanty nejvlivnějšího tuzemského spolku svého druhu, jehož heslo „nesoudíme, pomáháme“ platí přesně do doby, než se rozhodnete vyřešit tíživou životní situaci v podobě neplánovaného těhotenství po svém, tak jistě musejí těšit aktuální data Českého statistického úřadu (ČSÚ) a Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS). V Česku totiž počet umělých přerušení těhotenství už roky stabilně klesá – a se zákazy či pochody to má pramálo společného.

Zatímco na konci 80. let připadalo na 10 tisíc obyvatel 110 interrupcí ročně, od roku 2023 se počet zákroků v přepočtu na stejný počet obyvatel ustálil na 14 za rok. Od sametové revoluce tak zájem opadnul téměř osminásobně. Ve zmiňovaném roce 2023 došlo na našem území celkově k něco přes 15 tisícům umělých potratů: pro kontrast, v roce 1988 to bylo 113 730 přerušení. Data ÚZIS dále ukazují například to, že k pětině interrupcí dochází ze zdravotních důvodů, uvádí ČT24.

S poklesem míry interrupcí nejsme sami, v dlouhodobém horizontu se jejich množství podle dat Eurostatu spíše snižuje nebo stagnuje v celé Evropské unii. Nejen v tuzemském kontextu je navíc obzvlášť zřetelný kontrast mezi situací z konce minulého režimu a tou současnou, v níž se interrupce provádějí výrazně méně často. Kde se tak obrovský pokles vzal, když v Česku navzdory pokusům, jako byl ten s těhotenskými testy, ženy svá reprodukční práva stále mají?

Ve skutečnosti je tento pokles vysvětlitelný docela jednoduše. Je dokonce dosažitelný bez toho, aniž bychom českým ženám diktovali, co mohou a nemohou dělat s vlastní dělohou. Namísto legislativních omezení, která v historii stejně fungovala jen jako nástroj kontroly nad legálně provedenými interrupcemi, nikoliv interrupcemi jako takovými (drátěné ramínko se symbolem hnutí pro-choice nestalo náhodou), jsou totiž nepřekvapivě nejúčinnějšími nástroji pro snížení počtu potratů osvěta a dostupná lékařská péče, například v podobě klasické antikoncepce či pilulky po.

Přístup k obojímu se v západním světě postupně zlepšuje, výjimkou jsou Spojené státy, kde naopak přichází doba tmářství. Na jejich příkladu lze ostatně pozorovat fascinující paradox: ti, kteří interrupce považují za nepřípustné, se mnohdy stejně odmítavě staví k důkladné sexuální výchově na školách, detabuizaci sexuální osvěty a sexu jako takového a přístupu k informacím ohledně plánování rodičovství. Jde přitom o nejspolehlivější způsoby, jak zajistit co možná nejméně nechtěných těhotenství, která by následně k interrupcím vedla. Žádná žena totiž na interrupce nechodí jen tak, bez rozmyslu. Možnost nechtěnému těhotenství zabránit, ještě než k němu dojde, je nejlepším řešením úplně pro všechny.

To by však většině zastánců a zastánkyní zákazů potratů muselo jít o skutečné výsledky a životy rodin (72 procent zákroků v Česku absolvují matky, které už děti mají), žen a dětí. Dokud bude hlavní motivací náboženské přesvědčení a touha po moci nad cizími těly, nápady na omezování potratových práv budeme nejen v Česku zřejmě vídat dál. A to i přesto, že jsou nejen nemorální, ale z pohledu statistického vývoje zjevně také úplně zbytečné.