Takhle to dopadnout nemělo. V příběhu šestatřicetileté americké herečky Hayden Panettiere, o jejímž úmrtí v pondělí informovala americká média, se ale zrcadlí model, který jsme u dětských hvězd viděli už tolikrát: obrovský tlak předčasné slávy, problémy s drogami, zneužívání. O vysoké ceně za zábavu píše v komentáři pro web Heroine.cz Gabriela Knížková.

„Normální dětství si představuju jako koníčky, dny strávené ve škole, vztahy se spolužáky, domácí úkoly, návštěvy kamarádů a kamarádek. Něco z toho jsem měla, částečně jsem tímhle životem žila. Zároveň jsem z něho ale byla neustále vytrhávaná, abych mohla jít na konkurz nebo do práce. Propásla jsem společenský život,“ popsala letos v květnu americká herečka Hayden Panettiere v podcastu Jaye Shettyho notoricky známý vzorec dospívání dětské hvězdy. „Byla jsem dítě, musela jsem poslouchat rodiče. Zároveň jsem ale tvrdě pracovala a vydělávala peníze, které putovaly na účely, do nichž jsem nebyla zasvěcená.“ O tři měsíce později, v pondělí, svět obletěla zpráva o jejím úmrtí.
Panettiere zemřela v pouhých 36 letech v Jižní Karolíně z dosud nejasných příčin. Mnohem důležitější než okolnosti její smrti, jsou ale reálie jejího života, o nichž herečka známá především jako roztleskávačka Claire Bennet v seriálu Hrdinové v poslední době otevřeně mluvila. Spojují se v nich totiž témata groomingu, domácího a sexuálního násilí, závislosti, poporodní deprese a pozornosti médií zabalených do zničujícího vlivu dětské slávy.
Rodačka z New Yorku se před kamerami poprvé objevila v necelém roce. Od svých pěti let účinkovala v televizních seriálech, jako dítě se proslavila především v roli Lizzie v americké soap opeře U nás ve Springfieldu nebo jako hlas princezny Dot v pixarovském animáku Život brouka (1998). Jako teenagerka se objevila třeba v rodinném krasobruslařském snímku Princezna ledu (2005) po boku své herecké kolegyně Michelle Trachtenberg, kterou Panettiere přežila o pouhý rok a půl.
Dospívání v záři reflektorů Panettiere nepřineslo jen popularitu, ale také závislost na prášcích a alkoholu. Podle amerického časopisu People začal herečce její tým poprvé podávat léky „na rozveselení“, když jí bylo patnáct. Později se přidaly opiáty a také závislost na alkoholu. „Jak jsem stárla, z drog a alkoholu se stalo něco, bez čeho jsem takřka nedokázala žít,“ připustila. Panettiere se ve svých pamětech s názvem This Is Me: A Reckoning vyzpovídala také z groomingu, který zažila jako dítě v zábavním průmyslu, nebo z incidentu, během něhož ji na luxusní jachtě známá zavedla do kajuty výrazně staršího, nejmenovaného zpěváka a vyzvala ji, aby si lehla k němu do postele. Pomyslnou tečku za tragickým osudem herečky pak představovalo v knize popsané domácí násilí ze strany jejího bývalého partnera, herce Briana Hickersona (podle informací deníku The New York Times se Hickerson před hereččinou smrtí opět vrátil do jejího života), pochroumaný vztah s matkou a poporodní deprese po narození dcery.
Nejsmutnější skutečností hereččina příběhu nicméně paradoxně není mrazivý výčet prožitých traumat jako takový, nýbrž chladná přezíravost hollywoodského prostředí, v němž byla nucená je potichu prožívat. Když o zkušenostech s poporodní depresí Panettiere otevřeně promluvila v roce 2015 v pořadu Live! With Kelly and Michael americké stanice ABC, kosmetická značka Neutrogena, jíž byla hvězda do té doby tváří, jí jednoduše odmítla obnovit smlouvu. Způsob, jakým hereččino blízké okolí přímo přispělo k jejím závislostem, zatímco ji vystavovalo nebezpečným intimním situacím, ne náhodou připomíná osudy dalších amerických dětských hereček a herců.
Mezi nejznámější případy v tomto směru patří herečky Drew Barrymore, Brooke Shields nebo Lindsay Lohan. Zajímavě a bez příkras skutečnou povahu šoubyznysu, v němž se dodnes glorifikuje dětská práce a s ní spojené předčasné dospívání, popsala v roce 2022 bývalá protagonistka seriálů na stanici Nickleodeon Jenette McCurdy. Její kniha s provokativním názvem Jsem ráda, že moje matka zemřela ukazuje toxické prostředí dětských seriálů, atmosféru strachu na place, nucení do alkoholu a také neustálou, více či méně očividnou sexualizaci dospívajících školaček a teenagerek. Na Nickleodeonu společně s McCurdy působila také popová star Ariana Grande, která v současnosti vzbuzuje velké obavy kvůli své extrémní štíhlostí a oznámení, že na čas odchází z veřejného života. O zážitcích téhož typu, s jakými se setkala McCurdy, sice nikdy nemluvila, v rozhovoru v červnu 2024 ale i ona připustila, že vztah k vlastní dětské slávě v současnosti vlivem kontroverzí spojených se stanicí přehodnocuje.
Nejsmutnější skutečností hereččina příběhu nicméně paradoxně není mrazivý výčet prožitých traumat jako takový, nýbrž chladná přezíravost hollywoodského prostředí, v němž byla nucená je potichu prožívat. Když o zkušenostech s poporodní depresí Panettiere otevřeně promluvila v roce 2015 v pořadu Live! With Kelly and Michael americké stanice ABC, kosmetická značka Neutrogena, jíž byla hvězda do té doby tváří, jí jednoduše odmítla obnovit smlouvu.
Mediálnímu prostoru momentálně vládne jiná bývalá dětská hvězda, devětadvacetiletá Zendaya. Její příklad ukazuje, že příběhy herců a hereček, kteří svou kariéru odstartují v nízkém věku, nemusejí končit špatně, pokud je provází zdravé domácí a pracovní zázemí: koordinátoři a koordinátorky, psychologická pomoc a vysoké standardy na všechny, kdo s nimi přicházejí do styku. Předčasně ukončená životní dráha Hayden Panettiere je přesto další čerstvou připomínkou toho, že hollywoodská studia jsou obvykle jedním z posledních míst, kde by především malé dívky měly vyrůstat. Přežít je s důstojností vyžaduje nejen podporu okolí, ale také pozornost nás všech, kteří jejich dospívání přihlížíme na vlastních displejích.
