V čem se mýlíme, když sledujeme kauzu Epstein? Pravda o tom, proč oběti stále prohrávají
Debata o největším skandálu současnosti se zúžila na seznamy jmen a vlivných kontaktů. Skutečným problémem je však hluboce zakořeněný disrespekt k obětem a kultura, která výpovědi žen stále odsouvá na vedlejší kolej. Aby spravedlnost mohla fungovat, musíme se naučit brát jejich hlasy konečně vážně, píše Johanna Nejedlová ve svém komentáři.
Kauza Jeffreyho Epsteina se znovu a znovu vrací na titulní stránky médií. Jednou jako pikantní bulvární čtení, jindy jako zdánlivě seriózní politická aféra. Svět fascinovaně sleduje seznamy jmen, spekuluje, kdo „padne“, a politici, jejichž jména se ve třech a půl milionech zveřejněných dokumentů neobjevila, se v bizarní marketingové soutěži předhánějí, kdo je díky tomu bezúhonnější.
Debata se zúžila na to, kdo s Epsteinem létal, kdo s ním večeřel, kdo si s ním potřásl rukou a kdo je ve složkách omylem. Místo toho bychom se ale měli ptát, jak zabránit tomu, aby se případ znovu opakoval. Zásadní totiž není jen to, jak mohl jeden muž, obklopený stovkami přátel, obchodních partnerů, politických kontaktů a ochotných přisluhovačů, tak dlouho fungovat beztrestně. Celým případem se prolíná jedna zásadní věc. V těch složkách se černé na bílém píše, jak nejmocnější muži světa, lidé, kteří reálně formují fungování našeho světa, přemýšlejí a mluví o dívkách a ženách.
A vidíme, že tito muži sdílejí naprostý disrespekt k ženám. Ženy jako by podle nich vůbec nebyly plnohodnotnými bytostmi, ale jen objekty a nástroji. Tento postoj má jméno. Říká se mu misogynie.
To nejděsivější na celé kauze totiž není, že existoval někdo jako Jeffrey Epstein. Ale kolik vlivných, bohatých a „respektovaných“ mužů bylo ochotno nejen dívat se jinam, ale aktivně se na tom podílet . Možná pro zábavu a prestiž. Především ale proto, aby skrze Epsteinovy kontakty dál rozšiřovali vlastní moc a bohatství. Nejde tady totiž o selhání zvrhlého jednotlivce, ale o projev systému, který je nastaven tak, aby koncentraci moci chránil, a to i za cenu normalizace násilí a odlidštění žen.
Záměrně se v tomto komentáři nebudu podrobně věnovat tomu, co tito muži ženám konkrétně prováděli na Epsteinově ostrově, v soukromých tryskáčích nebo v jeho dalších nemovitostech. O tom už bylo napsáno dost. Zajímá mě něco jiného: jaký je jejich obecný vztah k ženám a co tento vztah vypovídá o naší společnosti.
Patriarchát opravdu neskončil
Spisy ukazují, že Epsteinův svět byl přehledně rozdělený podle moci a pohlaví. Na jedné straně stáli muži s vlivem – lidé z byznysu, technologií, financí, politiky, vědy i státní správy. Posilovali Epsteinovu moc a síť svými kontakty a zároveň z ní sami čerpali výhody. Tím že je Epstein zatahoval do obchodu s lidmi, znásilňování nezletilých a nelegálních praktik jimž nabourávali všechna možná tabu, si zároveň zajišťoval jejich loajalitu. A to vše v systému, kde se ekonomický zisk, politický vliv a osobní beztrestnost navzájem posilují.
Na druhé straně stály ženy. Ne jako rovnocenné aktérky, ale jako prostředek. V e-mailové komunikaci nefigurují jako osoby s vlastním příběhem, ale jako objekty určené ke kontrole a využití, optimalizaci. Řeší se jejich těla (váha, vzhled, zdravotní stav, zejména přítomnost pohlavních chorob) i zásahy, které mají jejich „funkčnost“ zvýšit. V jednom z e-mailů Jeffrey Epstein ženě například doporučuje plastickou operaci nosu. Z korespondence zároveň vyplývá, že ženy ho často obtěžovaly samotnou skutečností, že nejsou pasivními objekty, ale lidmi s vlastní vůlí. Ne proto, co dělaly, ale proto, že se snažili vymanit z tradiční patriarchální role, kde jsou jen nástrojem, který má mlčet a sloužit.
Jak popisuje britská novinářka Amelia Gentlamen pro deník The Guardian, která v tomto ohledu konverzace analyzovala, typický e-mail, který Epstein posílal mužům ze své sítě, zněl například takto: „Šéf Nobelova výboru pro mír Thorbjørn Jagland bude bydlet u mě v New Yorku. Možná by tě mohl zajímat.“ Epstein v komunikaci s muži spojuje nenucené chlubení vlastními kontakty s nabídkou sdíleného přístupu k dalšímu vlivnému člověku. Typický e-mail, který Epstein posílal ženě, mohl znít takto: „Vyfoť si k*ndu a pošli.“ Z feministické perspektivy na těchto zjištěních není nic překvapivého. Překvapivé je spíš to, s jakou samozřejmostí se je společnost znovu a znovu snaží přehlížet.
Kdy začnou být oběti na prvním místě?
To že americká administrativa v dokumentech část jmen žen dostatečně neanonymizovala a zveřejnila i velmi citlivá data a fotografie nahých žen, je jen další ukázkou toho, že oběti jsou stále až na posledním místě. Skoro to vypadá, jako by to byl záměrný nepřímý vzkaz ženám: Takhle to dopadne, ženy, když budete chtít hnát mocné k zodpovědnosti.
Foto: Ilona Kleníková
Jedním z hesel tohoto hnutí bylo: „Věřte ženám“. Od začátku ale bylo nepochopené nebo záměrně překrucované. Nikdy nemělo znamenat, že žádná žena nelže, že nepřehání nebo že se nemýlí. To heslo vyjadřovalo, že žijeme v kultuře, která po staletí nebrala výpovědi žen vážně. Jejich sdílení byla považována za nedůležitá, nespolehlivá a nepravdivá. V Česku jsme taková vyjádření mohli hojně slyšet a číst v debatách o případu Dominika Feriho nebo případu Jana Cimického.
Těmito případy to ale neskončilo. Kdybych dostala stokorunu pokaždé, když nám někdo během snahy změnit legislativu kolem znásilnění řekl nebo napsal „vždyť je to vždycky slovo proti slovu“ nebo „a co falešná oznámení“, možná bych už nikdy nemusela pracovat. Nejde o postoj, se kterým bychom se už vypořádali. O tom, že na pocitech a zkušenostech obětí vlastně nezáleží, slýcháme i dnes. Například v debatách kolem přístupu tvůrců filmu Sbormistr k ženě, jejímž příběhem je film inspirován.
Věřit ženám neznamená rezignovat na kritické myšlení. Neznamená to ani předpokládat, že každý muž je násilník. Znamená to brát obvinění natolik vážně, aby nebyla okamžitě smetena ze stolu, ale aby byla zaznamenána, prověřena a posouzena s váhou, jakou si zaslouží. Ne proto, že je vyslovila žena, ale proto, že bez tohoto základního respektu spravedlnost nemůže fungovat.
Když Jeffrey Epstein v roce 2008 uzavřel na Floridě dohodu o vině a trestu, americké ministerstvo spravedlnosti evidovalo 36 identifikovaných obětí. Dnes se počet žen, které tvrdí, že byly Epsteinem zneužívány, znásilněny nebo byly předmětem obchodování, odhaduje nejméně na tisíc. Přesto se veřejná pozornost znovu a znovu stáčí především k odpudivé korespondenci mužů, kteří si na jejich tělech uplatňovali svou moc. Svědectví obětí zůstává i nadále na okraji.
Nabízí se otázka, kolik dalších kauz, případů a milionů stran důkazů ještě potřebujeme, abychom začali brát nejen sexuální násilí, a obecně nerovné postavení žen a mužů, které je tím, co sexuální násilí umožňuje skutečně vážně. Protože pokud něco tato kauza odhaluje s naprostou jasností, pak je to role moci: moci, která je systematicky nabízena mužům, a nedostatku respektu a bezpečí pro ty méně mocné, pro ženy.
V době, kdy se teprve začíná mluvit o vlivu manosféry a incelovských komunit na mladé muže, se ukazuje, že nejde o žádný nový nebo okrajový jev. Pohrdání ženami není anomálie internetu ani novinka, ale hluboce zakořeněný společenský vzorec. Zveřejněné dokumenty v tomto ohledu neodhalují nic nového ani výjimečného. Jen s nebývalou jasností ukazují, jak hluboce je pohrdání ženami zakořeněno ve strukturách moci, které dlouhodobě propojují ekonomické zájmy, politický vliv a s nimi spojenou beztrestnost. Nejde o exces, ale o systém a právě proto nemůže zůstat bez kontroly.
