V čem se mýlíme, když sledujeme kauzu Epstein? Pravda o tom, proč oběti stále prohrávají
Debata o největším skandálu současnosti se zúžila na seznamy jmen a vlivných kontaktů. Skutečným problémem je však hluboce zakořeněný disrespekt k obětem a kultura, která výpovědi žen stále odsouvá na vedlejší kolej. Aby spravedlnost mohla fungovat, musíme se naučit brát jejich hlasy konečně vážně, píše Johanna Nejedlová ve svém komentáři.
Kauza Jeffreyho Epsteina se znovu a znovu vrací na titulní stránky. Jednou jako pikantní bulvární čtení, jindy ve formě zdánlivě seriózní politická aféry. Svět fascinovaně sleduje seznamy jmen, spekuluje, kdo padne, a politici, jejichž jména se ve třech a půl milionech zveřejněných dokumentů neobjevila, se v bizarní marketingové soutěži předhánějí, kdo je díky tomu bezúhonnější.
Debata se zúžila na to, kdo s Epsteinem létal, kdo s ním večeřel a kdo si s ním potřásl rukou. Místo toho bychom se ale měli ptát, jak zamezit tomu, aby se případ znovu opakoval. Zásadní totiž není jen to, jak mohl jeden muž, obklopený stovkami přátel, obchodních partnerů, politických kontaktů a ochotných přisluhovačů, tak dlouho fungovat beztrestně. Celým případem se prolíná jedna zásadní věc. V těch složkách se černé na bílém píše, jak nejmocnější muži světa, lidé, kteří reálně formují fungování našeho světa, přemýšlejí a mluví o dívkách a ženách.
A vidíme, že tito muži sdílejí naprostý disrespekt k ženám. Ženy jako by podle nich vůbec nebyly plnohodnotnými bytostmi, ale jen objekty a nástroji. Když se o Epsteinových ženách, které často byly oběťmi zneužívání, mluví jako o harému, je to misogynie.
To nejděsivější na celé kauze totiž není, že existoval někdo jako Jeffrey Epstein. Ale kolik vlivných, bohatých a „respektovaných“ mužů bylo ochotno nejen dívat se jinam, ale na tom všem participovat. Pro zábavu, ale i pro to, aby sami skrz Epsteinovy kontakty rozšiřovali svou moc a bohatství.
Jak popisuje britská novinářka Amelia Gentlamen pro deník The Guardian, Epstein se v konverzacích s muži často nenuceně chlubil sítí svých kontaktů. Typický email, jaký Epstein posílal mužům, zněl: „Šéf Nobelova výboru pro mír Thorbjørn Jagland bude bydlet u mě v New Yorku. Možná by tě mohl zajímat.“ Typický e-mail, který Epstein posílal ženě, mohl znít takto: „Vyfoť si ku*du a pošli.“
To že americká administrativa v dokumentech část jmen žen dostatečně neanonymizovala a zveřejnila i velmi citlivá data a fotografie nahých žen, je jen další ukázkou toho, že oběti jsou stále až na posledním místě. Skoro to vypadá, jako by to byl záměrný nepřímý vzkaz ženám: Takhle to dopadne, ženy, když budete chtít hnát mocné k zodpovědnosti.
Foto: Ilona Kleníková
Jako by se toho od hnutí #MeToo zase tolik nezměnilo. Jedním z hesel tohoto hnutí bylo: „Věřte ženám“. Od začátku ale bylo nepochopené nebo záměrně překrucované. Nikdy nemělo znamenat, že žádná žena nelže, že nepřehání nebo že se nemýlí. To heslo vyjadřovalo, že žijeme v kultuře, která po staletí nebrala výpovědi žen vážně. Jejich sdílení byla považována za nedůležitá, nespolehlivá a nepravdivá. V Česku jsme taková vyjádření mohli hojně slyšet a číst v debatách o případu Dominika Feriho nebo případu Jana Cimického.
Spolupracovala jsem na změně legislativy, která se týká znásilnění. A kdybych dostala stokorunu pokaždé, když nám během té doby někdo řekl nebo napsal „vždyť je to přece vždycky slovo proti slovu“ nebo „a co falešná oznámení“, možná bych už nikdy nemusela pracovat. S tímhle přístupem jsme se jako společnost ještě zdaleka nevypořádali. Že na názorech nebo pocitech obětí nezáleží, slyšíme i když se diskutuje o přístupu tvůrců filmu Sbormistr k ženě, jejímž příběhem je film inspirovaný.
Věřit ženám neznamená rezignovat na kritické myšlení. Neznamená to ani počítat s tím, že každý muž je a priori násilník. Znamená to, že máme brát výpovědi obětí vážně. Nesmí být smetena ze stolu, ale prověřena a posouzena s váhou, jakou si zaslouží. Ne proto, že je vyslovila žena, ale proto, že bez tohoto základního respektu spravedlnost vůbec nemůže fungovat.
Když Jeffrey Epstein v roce 2008 uzavřel na Floridě dohodu o vině a trestu, americké ministerstvo spravedlnosti evidovalo 36 identifikovaných obětí. Dnes se počet žen, které tvrdí, že byly Epsteinem zneužívány, znásilněny nebo byly předmětem obchodování, odhaduje nejméně na tisíc. A zatímco se veřejnost noří do odpudivé korespondence mužů, kteří si na jejich tělech zřejmě ukájeli svou touhu po moci, právě oni teď znovu požadují, aby byli vyslyšeni. A tak se i dnes opakuje tentýž vzorec. Svědectví obětí zůstává na okraji, zatímco prostor a pozornost dostávají ti, kteří byli dost vlivní a mocní na to, aby se zodpovědnosti dokázali po léta vyhýbat.
