Je tohle normální?

#MeToo
PříběhSexuální násilí
Markéta Lukášková
| 23. 11. 2021 | 30 komentářů | 19 096
Je tohle normální?
Markéta Lukášková. Foto: Profimedia

Spisovatelka a novinářka Markéta Lukášková patří ke generaci žen, které si mockrát vyslechly stejnou radu, když je někdo obtěžoval, nebral ohledy na jejich nesouhlas, sexuálně vydíral. Nevyšiluj. Nepřeháněj. Vždyť je to normální. Za posledních pár let jsme se posunuli dál v pojmenovávání násilí na ženách... Nebo ne? Jaké chování ještě stále považujeme za normální?

Vyrostla jsem na sídlišti v Českých Budějovicích. Náš panelák stál až na kraji, hned vedle něj byl rybník a les. V létě jsem usínala za zvuku kvákajících žab a v zimě jsme na tom zamrzlém rybníku s dětmi bruslily. Se psy se chodilo do lesa a hned za rybníkem začínala malá obec, kam jsme chodili s rodiči do místní pizzerie na těstoviny Krakonoš, což bylo všechno, jen ne italské jídlo. Do školy jsem to měla pěšky pár minut, děti z paneláků byly výborná parta, nic mi nechybělo.

Jen na zastávku autobusu to bylo trochu dál. Jednou z neodmyslitelných součástí ranního postávání při čekání na autobus bylo sledovat, jak tam s námi postává i on. Říkalo se mu Bohuna. Byl to chlápek okolo čtyřicítky a znalo ho celé sídliště, vlastně asi i nějak pokoutně celé město. Bohuna měl rád mladé chlapce. Kromě toho, že si je po ránu na zastávce okatě prohlížel, si je taky často zval k sobě domů, odchytával je u svého domu, když se vraceli z fotbalového tréninku, nebo v autobuse, když se mu prostě zrovna zalíbili.

Živil se jako malíř pokojů a ty, kteří ho neznali, nalákal tím, že u něj můžou dělat brigádu. Když pak přišli k němu domů, rychle zjistili, o jakou brigádu mělo jít a že s malováním to nemá nic společného. Někteří utekli, jiní zjistili, že se takhle dá vydělat pár stovek. Historky o Bohunovi se tradovaly roky, střetnul se s ním můj tehdejší o pět let starší kluk i moji spolužáci. Všichni věděli, co Bohuna dělá, nebo o co se snaží, ale nikomu to nepřipadalo divné. Byla to součást sídlištního folkloru. Zpětně mě z toho mrazí. Tehdy to bylo normální.

Buďme pískem v soukolí

Heroine

Publicistka Irena Buršová se v novém čísle časopisu Heroině věnuje toleranci, kterou vztahujeme na situaci a chování, které si ji nezaslouží. "Sexualizované násilí je pandemií dnešního světa. Je tak běžné, že je neviditelné." Násilí je věnováno hlavní téma čísla, včetně rozhovoru s advokátkou Lucií Hrdou nebo psycholožkou Barborou Jakobsen, která se specializuje na násilí v blízkých vztazích. 

Nahlédněte do nového čísla časopisu Heroine

K čemu jinému tu jsme

Když jsem se večer vracívala domů z města, ať už z kroužků, nebo třeba z kina, součástí návratu bylo vyřešit, jak dojdu domů ze zastávky. Byly totiž dvě varianty, jedna kratší bezpečnější, druhá delší, která vedla skrz nechvalně proslulou ulici, kde bydlelo hodně Romů, bylo tam několik heren a vybydlených bytů. Tohle všechno by mi nevadilo, kdybych si o pár let dřív v tom místě za bílého dne neprožila traumatizující chvíle.

Seděli jsme tehdy s partou na hřišti a „místní“ za námi přišli, že tam nemáme co dělat. Kluci se s nimi pohádali a utekli a já pak okolo nich musela jít domů. Počkali si na mě a zmlátili mě. Od té doby jsem se do té ulice bála jít. Rodiče mě už v deseti letech vybavili pepřovým sprejem. Tou ulicí jsem vždy šla s klíči mezi prsty, později s mobilem v pohotovostní poloze. Z přednášky od policajta na gymplu jsem věděla, že při napadení mám volat HOŘÍ, a ne POMOC. Občas jsem přemluvila tátu, aby mi přišel naproti. Občas jsem tou ulicí raději běžela. A takhle jsme to měly s holkama všechny. Bylo to normální.

Po gymnáziu jsem nastoupila na vysokou školu v Brně. Neměla jsem tam ze začátku žádné kamarády, a tak jsem to řešila tím, že jsem se přihlásila na Libimseti.cz a tam se seznamovala s kluky. Mezi nimi byl i jeden o pár let starší cizinec. Lichotilo mi, že o mě má zájem a bavilo mě, že můžu s někým mluvit anglicky, připadala jsem si cool a dospělá. Několikrát jsme spolu vyrazili ven, na večeři, dali jsme si pak maximálně pusu na rozloučenou. Po několika týdnech oťukávání mě pozval k sobě domů.

Bydlel v centru města, šla jsem tam s tím, že si dáme kafe. Bylo mi 20, byla jsem naivní. Když jsem k němu přišla, zamknul dveře, sednul si vedle mě na gauč a začal mě nutit dělat věci, které jsem dělat nechtěla. Držel mi násilím hlavu a ruce a snažil se, abych se dotkla jeho penisu. Já opakovala, že nic takového dělat nechci, on opakoval, že je to přece super a k čemu jinému tam vlastně jsem. Pak jsem se rozbrečela a prosila ho, ať mě pustí. Nakonec to udělal a už jsme se nikdy neviděli. Nikomu jsem to tehdy neřekla, styděla jsem se a myslela jsem si, že to je normální.

Appka pro pomoc obětěm

Mobilní aplikace Bright Sky pro řešení domácího násilí vypadá v telefonu naprosto nenápadně a nabízí bezpečně a důvěrně všechny potřebné informace: tříminutový dotazník pro posouzení nebezpečí ve vztahu, databázi kontaktů na centra pomoci, funkci Můj deník pro zaznamenávání důkazů, příklady domácího násilí a mnohem víc. Určena je nejen pro samotné oběti, ale pro každého, kdo má obavy o svoji kamarádku nebo kamaráda, kolegu nebo kolegyni nebo někoho z rodiny.  Více informací najdete na webu Nadace Vodafone.

A co bys čekala

Za dalších pár let jsme s kamarádkou vyrazily na koncert naší oblíbené kapely do klubu na Strahově. Daly jsme si každá jedno pivo a skákaly asi hodinu u pódia, pak jsme se usadily na baru a nadšeně si sdílely zážitky. Najednou se k nám připojili i členové kapely. Byli to Francouzi, naši idolové, byly jsme z nich celé pryč a nemohly jsme uvěřit, že chtějí strávit večer zrovna s námi.

Podali nám lahev Jäggermeistera, která byla nově načatá, každá jsme si z ní lokly. Náhle se nám oběma udělalo zle. Kamarádka běžela zvracet na záchod, já čekala venku a navalovalo se mi taky, přitom nejsem z těch, co by jim alkohol dělal špatně od žaludku. Vypily jsme pak obě spoustu vody a rozhodly se jít domů, ale při odchodu nás kapela přemlouvala, ať s nimi ještě vyrazíme do města. Nakonec jsme souhlasily.

Když jsme došli do jiného baru, vydala jsem se na záchod. Než jsem za sebou stačila zamknout, kytarista tam vlítnul za mnou, zamknul, opřel se o dveře, začal si rozepínat kalhoty a tlačil mi hlavu násilím mezi nohy a opakoval, že to musím udělat. Já opakovala, že nechci, nakonec jsem se zoufalstvím opět rozbrečela. V tu chvíli naštěstí začal bušit na dveře barman, tušil, že se uvnitř děje něco, co se dít nemá. Konečně mě pustil ven. Až po letech nám s kamarádkou došlo, že v té lahvi Jäggermeisteru asi nebyl jen alkohol. Nikomu jsme to nikdy neřekly, protože by si o nás beztak řekli, že si za to můžeme samy. Co jsme čekaly s punkovou kapelou? Bylo normální, že se to stalo.

Jezdit v noci taxíkem? Jsi normální?

Během psaní tohohle článku jsem si vzpomněla na příběh mojí kamarádky. Byla na svatbě za Prahou, něco vypila a domů si zavolala taxíka. Taxík je přece bezpečná volba! Ví o něm dispečink, aplikace... Jsme v něm v bezpečí. Ale ona nebyla. Řidič ji znásilnil. Protože byla opilá, bránila se úměrně svému stavu a druhý den marně dávala dohromady střípky z té noci. Ztratila brýle, měla modřinu na stehně, kalhotky naruby a v hlavě záblesky, reminiscence pocitu, jak na ní leží cizí tělo. Byla otřesená.

Posttraumatický šok jí z hlavy vymazal velkou část té události. Došla na gynekologii, kde se dozvěděla, že poté, co si dala doma sprchu, je samozřejmě absurdní cokoliv zjišťovat. Měla přijít přece hned. Na policii nemá vůbec smysl chodit, protože veškeré „důkazy“ jsou pryč. Měla se ihned po tom činu sebrat, racionálně si rozmyslet, že na ní byl spáchán trestný čin, a odjet na oddělení vykládat o tom cizím mužům. Neudělala to, má smůlu. Chodí na terapii, bere antidepresiva a snaží se s tím vypořádat, jak dokáže… Jak je to normální.

O dalších pár let později jsem se párkrát sešla s jedním mužem. Pracovala jsem tehdy v redakci Reflexu a on pracoval v jiné redakci a napsal mi, že ho baví moje psaní. Já zas znala jeho jméno i texty, docela jsme si rozuměli a on se od začátku snažil mě dostat, lichotil mi, psal mi romány o tom, jak jsem chytrá a skvělá. Cítila jsem se s ním dobře.

Pak se jednou rozhodl, že snídani si dáme u mě doma, že mi ji uvaří. Souhlasila jsem. Do té doby jsme si dali nanejvýš pusu, já si nic dalšího nedovedla představit. On ano. U mě doma se svléknul a rozvalil na mojí posteli a opakoval, že mu ho mám vykouřit. Když jsem odmítala, ponižoval mě, že jsem frigidní a netýkavka. Byla jsem to já, kdo se cítil trapně a asexuálně. Když jsem z té situace nakonec nějak vybruslila a přestala se s ním stýkat i bavit, zjistila jsem, že o mně šíří, že jsme spolu spali. Když jsem se to snažila jeho kamarádům vyvrátit, vysmívali se mi, proč on by si to vůbec vymýšlel? Nechala jsem to být. Bylo to normální.

Ptáme se vás

Stalo se vám v děství, dospívání i v dospělosti něco, co okolí hodnotilo jako normální, přestože to vůbec normální nebylo? Setkala jste se s tím, že i když jste se někomu svěřila (nebo svěřil), okolí vás přímo či nepřímo obvinilo z toho, že věc přeháníte? Chceme slyšet vaše příběhy.

Napište nám pod článek, do komentářů na našich sociálních sítích nebo na mail redakce@heroine.cz.
#NeniToNormalni

Tak se nestyď a ukaž to

Před několika týdny jsem byla jako host v televizní talkshow. Hlavním tématem měla být moje nová kniha. Nejzásadnější částí rozhovoru ale nakonec bylo to, že mě moderátor společně s druhým hostem nutili ukázat jim tetování na stehně. V hlavě mi jelo, že pokud budu zlá a příkrá, bůhví, jak se to ve finále sestříhá, jak to celé bude podané dál, divákům u obrazovek. Byla jsem zoufalá, bylo mi to nepříjemné. Moje Ne nikoho nezajímalo. A tak jsem, zahnaná do kouta, řekla, že mám v publiku přítele a tomu by se to určitě nelíbilo. Přítel z publika křiknul, že nic ukazovat nemám. Jeho NE sklidilo potlesk a nátlak ustal. „Šla jsi do televize, tos mohla čekat,“ zaznělo z hodně stran. To je přece v takové show normální. Dvě noci po natáčení jsem pak strávila zíráním do stropu a vymýšlením, co jsem jim tehdy měla říct a jak to celé utnout.

Když vyšla najevo kauza okolo Dominika Feriho, napsala jsem na svůj Facebook status, ve kterém jsem popisovala pár výše zmíněných zkušeností. Chtěla jsem dát najevo, že my ženy se s podobnými věcmi v průběhu života setkáváme, a je to bohužel považováno za normální. Komentáře a zprávy, které jsem dostávala, se nesly v jediném duchu. Opravdu? A proč jste to neřekly dřív?

Protože jsme si myslely, že se to tak děje všem.

Protože jsme si myslely, že se to děje jenom nám.

Protože jsme si myslely, že je to naše chyba.

Protože jsme netušily, že má cenu se ozvat.

Protože takové chování bylo po celý náš život považováno za normální.


Heroine Nadílka

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 30 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Kristýna | 23. 11. 2021 12:42

Nikdy mě nenapadlo, že je nás tolik, co jsme si něco podobného zažily. Je hrozné, že provinile, zahanbeně apod. se cítíme my. Roky jsem řešila, že za věci, co se mi staly, si můžu sama, že jsem si je způsobila a jsem špatná já. Až když čtu příběhy ostatních uvědomuju si, že jsem nic špatně nedělala a ty výčitky a nevalné pocity o mně samé, nebyly na místě. Děkuju, že se o tom mluví. Škoda, že se přístup společnosti zatím nemění.

+42
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Petr.b | 23. 11. 2021 13:09

Protože mám dceru, tak se mne toto téma samozřejmě dotýká. Ale ono je to těžké, protože ženy v posledních letech odvrhly v rámci jakési emancipace stovky let zažité modely chování. No dobře, jenže tyhle modely měly svůj důvod. Každý muž (zdravý) musí být v principu lovec, chcete-li predátor - jak je dnes moderní. Naprostá většina chlapců si zažila ty zkušenosti, kdy se jim líbila spolužačka/kamarádka, ale se slušným, resp. opatrným chováním byly jen kamarádi, zatímco jejich značně drzejší spolužáci měly u spolužaček dávno úspěch. Když se podíváme do přírody, uvidíme, že realizace základního pozemského pudu - totiž rozmnožovacího, bývá násilím provázeno takřka vždy. A je to celkem jednoduchý princip : samci bojují o samičku a ta se brání - nemůže podlehnout hned tomu prvnímu, to by byl špatný výběr, zvítězit musí ti nejsilnější.
Je mi jasné, že s tímto ženy souhlasit nebudou, ale chápejte, to není omluva násilného chování, spíše jeho vysvětlení. Samozřejmě, že většina mužů je kultivovaná a na neznámé ženy se nevrhá s cílem je znásilnit. Ale určité drzosti - dnes často nazývané násilím - je vždy potřeba.
A tak nezbyde, než-li se buď vrátit k osvědčeným modelům chování: nechodit tmavými místy sama, vyzývavě se neoblékat, nechodit sama do restaurace, nepít neznámé nápoje v baru, nechodit s cizími muži do jejich pokojů., vyhýbat se mužům z cizích a nepřátelských kultur.
A nebo se prostě smířit s tím, že prostě něco nebude růžové a pohádkové.

-53
Reagovat