Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Diskuze k článku:

„Jednou jsem se omylem ocitla ve Vídni.“ Život dospělých s ADHD. Když sebeobrana mozku selže

* Povinné položky
Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky, které podle jejího názoru závažně porušují obecná pravidla slušného chování, jsou vulgární nebo útočí neférově na další diskutující. A samozřejmě mažeme spam.

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pavel | 6. 1. 2022 19:10

Mám ve svém okolí hned několik lidí s diagnostikovaným ADHD protože pracuju s lidmi s různými diagnózami týkajícími se tělesného i duševního zdraví, a proto moc dobře vím, co tito lidé zažívají. Článek to podle mně dobře vystihuje. Musím ale přidat jednu nebo dvě poznámky.

1 - Soudy od okolí, a i s nimi související upadající sebevědomí a vnitřní bolest, o které se v článku mluví, není typická jen pro ADHD, ale vlastně pro všechna chronická onemocnění, a to včetně těch, které nemají neurologický základ. Tím se nesnažím bagatelizovat utrpení lidí s ADHD, jen uvádím širší kontext. ADHD je komplikovanější v tom, že se obtížně diagnostikuje i odborníkům, natož jednoduše uvažujícím laikům, pro něž je rákoska univerzální lék na všechno. Ale situace dítěte, jehož život zvláště v pubertě poznamenává snížená možnost socializace třeba kvůli cukrovce, nemocným ledvinám nebo poruše zraku, není o nic jednodušší. Je potřeba, aby si to široká veřejnost uvědomovala.

2 - Nejhorší soudy paradoxně nepocházejí od antipatických nevzdělaných nekňubů, kteří sami nikdy ničeho nedosáhli případně od různých konzerv, jak by se dalo na první odhad očekávat. Z výpovědí lidí, se kterými pracuju, mají nejhorší předsudky rychlí zbohatlíci, ekologické supermámy a lidé, kteří slovy Šimka a Grossmanna "mají práci ale nepracují" - úředníci a lidé se vzděláním z těch společenských oborů, které jsou paradoxně nositeli myšlenky inkluze, kteří sice předstírají, že mají zájem a že rozumí, čím nemocný prochází, protože jim někdo na škole vysvětlil, že to mají dělat, ale ve skutečnosti žádnou skutečnou empatii nemají, protože většinou sami nikdy s podobnou nepřízní osudu bojovat nemuseli, což nejvíc platí právě na ty úředníky. Nechci zde sálodlouze vyjmenovávat, ale jako příklad velice často slýchávám ve velmi negativním kontextu skloňované jméno bývalé ministryně školství, paní Valachové, jejíž podoba inklize paradoxně spoustě těm, kterým měla pomoct, v reálu ubližuje.

Na závěr bych chtěl popřát všem osobám s ADHD, které do článku přispěly svými zkušenostmi, aby našly vytoužený klid a rovnováhu.

+21
Reagovat | Citovat | Nahlásit


Diskuze k článku:

Trubka | 8. 11. 2022 15:13

Jednou jsem v cizím městě čekala na autobus domů. Jezdilo jich jenom pár za den a tak jsem se procházela po městě. Poprvé jsem si špatně zapamatovala čas odjezdu a tak mi ujel. Pak jsem chodila po městě a šla se na zastávku podívat na jízdní řád, kdy jede další. A pak se dál procházela. Jenomže jsem si ten čas odjezdu zapomněla zapamatovat. Dát mozku pokyn aby to uložil do dlouhodobé paměti. Takhle jsem se na tu zastávku vracela ještě cca 2x. Vždycky jsem zjistila ten čas, to mě uspokojilo a v tu ránu ta informace byla pryč. Nakonec jsem se s několokahodinovým spožděním dostala domů. Tenkrát jsem si myslela, že je to roztomilá ztřeštěnost a netušila, co všechno mě kvůli tomu ještě čeká. Ale nemůžu se bohužel omluvit diagnózou ADHD, protože, když jsem opravdu zaujatá, dovedu se soustředit hodně a dlouho. Spíš si myslím, že je problém v tom, že při rutinních činnostech mi to samo přepne na autopilota a aktivuje se implicitní systém. A ten nezdravě často zabírá veškerou pozornost. Ale tenhle proces nemůžu moc kontrolovat. Mozek sám vyhodnotí, že se na tak jednoduchou práci nemusím soustředit. A přitom musím. Důsledky jsou stejné jako u adhd.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Pavel | 6. 1. 2022 19:10

Mám ve svém okolí hned několik lidí s diagnostikovaným ADHD protože pracuju s lidmi s různými diagnózami týkajícími se tělesného i duševního zdraví, a proto moc dobře vím, co tito lidé zažívají. Článek to podle mně dobře vystihuje. Musím ale přidat jednu nebo dvě poznámky.

1 - Soudy od okolí, a i s nimi související upadající sebevědomí a vnitřní bolest, o které se v článku mluví, není typická jen pro ADHD, ale vlastně pro všechna chronická onemocnění, a to včetně těch, které nemají neurologický základ. Tím se nesnažím bagatelizovat utrpení lidí s ADHD, jen uvádím širší kontext. ADHD je komplikovanější v tom, že se obtížně diagnostikuje i odborníkům, natož jednoduše uvažujícím laikům, pro něž je rákoska univerzální lék na všechno. Ale situace dítěte, jehož život zvláště v pubertě poznamenává snížená možnost socializace třeba kvůli cukrovce, nemocným ledvinám nebo poruše zraku, není o nic jednodušší. Je potřeba, aby si to široká veřejnost uvědomovala.

2 - Nejhorší soudy paradoxně nepocházejí od antipatických nevzdělaných nekňubů, kteří sami nikdy ničeho nedosáhli případně od různých konzerv, jak by se dalo na první odhad očekávat. Z výpovědí lidí, se kterými pracuju, mají nejhorší předsudky rychlí zbohatlíci, ekologické supermámy a lidé, kteří slovy Šimka a Grossmanna "mají práci ale nepracují" - úředníci a lidé se vzděláním z těch společenských oborů, které jsou paradoxně nositeli myšlenky inkluze, kteří sice předstírají, že mají zájem a že rozumí, čím nemocný prochází, protože jim někdo na škole vysvětlil, že to mají dělat, ale ve skutečnosti žádnou skutečnou empatii nemají, protože většinou sami nikdy s podobnou nepřízní osudu bojovat nemuseli, což nejvíc platí právě na ty úředníky. Nechci zde sálodlouze vyjmenovávat, ale jako příklad velice často slýchávám ve velmi negativním kontextu skloňované jméno bývalé ministryně školství, paní Valachové, jejíž podoba inklize paradoxně spoustě těm, kterým měla pomoct, v reálu ubližuje.

Na závěr bych chtěl popřát všem osobám s ADHD, které do článku přispěly svými zkušenostmi, aby našly vytoužený klid a rovnováhu.

+21
Reagovat | Citovat | Nahlásit