„Lékaři stávkují!“ A co na to lékařky? Expert vysvětluje, jaké dopady má takzvané generické maskulinum

Ve své akademické práci se zaměřujete hlavně na kvantitativní a experimentální výzkum češtiny. Před časem jste představili studii zaměřenou na generická maskulina, což je dlouhodobě jedno z velkých témat genderové lingvistiky. Mohl byste na úvod vysvětlit, co to generické maskulinum je?

Generické maskulinum je slovo mužského rodu použité k označení osob, které muži nutně být nemusí. Setkáváme se s nimi úplně běžně, třeba když čteme o tom, že budou stávkovat lékaři – a přitom se na to chystají i lékařky, když někdo nadává na politiky, že s tím nic nedělají – a myslí tím i političky, nebo když si pak povzdychneme, že jsme z toho už všichni unavení – a ve skutečnosti jsou z toho unavení muži, jsou z toho unavené ženy a nejspíš jsou z toho unavené už i děti.

Za povšimnutí tu stojí pár věcí. Za prvé, generická nejsou ta slova sama o sobě, ale až to, jakým způsobem je použijeme. V řadě případů maskulina označují pouze muže – když o sobě například my dva řekneme, že jsme lingvisti. Za druhé, a to je hodně důležité, genericky užitá maskulina nemusí být genericky pochopena. A tady nastávají komplikace. Jak poznáme, že byly maskulinem míněny i ženy? Občas je to jasné z kontextu. Nenajdou se ale případy, kdy to jasné není? A nepředstavíme si v takových případech spíš muže, i když měl – nebo měla! – mluvčí na mysli i ženy?

Takže kamenem úrazu je skutečnost, že nezávisle na tom, co mluvčí zamýšlí, otevírá se prostor k víceznačnosti.

Ano, a právě této otázce se v našich výzkumech věnujeme. Necháváme třeba lidi číst věty, které obsahují maskulina, a sledujeme, co se stane, když v průběhu čtení zjistí, že maskulinum označuje i ženy. Jedna věta například začínala „Nejvyhledávanější lékaři v nemocnici jsou skutečně…“ a pokračovala buď „Martina a Samuel“, nebo „Martin a Samuel“, s nějakým krátkým dovětkem, který byl pro oba případy stejný. Podobných vět tam bylo více, a pak celá řada jiných, které sloužily k rozptýlení pozornosti.

Výsledky leccos naznačují. Konkrétně se ukazuje, že když z věty vyplyne, že bylo maskulinum použito genericky, lidi to zarazí. Jinými slovy, čtou věty se smíšenými dvojicemi (Martina a Samuel) o trochu déle než věty s čistě mužskými dvojicemi (Martin a Samuel). To znamená, že úplně neutrálně maskulinum zřejmě nefunguje – lidé očekávají, že jsou jím míněni spíš muži.

Když teď víme, jak jsou generická maskulina v češtině vnímána, měli bychom změnit to, jak píšeme nebo mluvíme?

Naše výzkumy jsou zaměřeny spíš na porozumění, ale nějaká doporučení lze odvodit z řady zahraničních výzkumů.

Ptám se i proto, že z loňské studie německých pracovních nabídek vyšlo najevo, že na inkluzivně formulované inzeráty kliká významně více žen ve srovnání s inzeráty s generickými maskuliny.

Ano, u pracovních nabídek je to vidět dost dobře. Podobných výzkumů existuje celá řada, patrně proto, že se jedná o oblast spojenou s citelnými a měřitelnými ekonomickými dopady. Fakt, že ženy kliknou spíše na genderově inkluzivně formulované inzeráty, souvisí s tím, že si v takových případech spíše věří, že by v daném případě mohly uspět. Čím to je? Je to tím, že ženy u inzerátů s generickým maskulinem nepochopí, že jsou nabídky cíleny i na ně? Anebo to pochopí, ale inkluzivně formulovaný inzerát v nich vzbudí dojem, že k nim jakožto k ženám bude dané pracovní prostředí vstřícnější a že se tam spíš vyhnou diskriminaci? Klonil bych se k té druhé možnosti, která zdůrazňuje, že tím, jak mluvíme a píšeme, o sobě vytváříme nějaký obraz, což může být v případě inzerce, ale třeba i marketingové a jiné komunikace klíčové.

Pozitivní efekt genderově inkluzivních označení se ale neukazuje jenom u lidí, kteří si hledají práci. Najdeme ho například i u dětí. Když se jich zeptáme, jestli si dokážou představit, že by se jednou staly vynálezcem, dostaneme méně kladných odpovědí, než když místo toho řekneme vynálezcem nebo vynálezkyní. A vtipné je, že se to týká nejen dívek, ale i chlapců. Z toho plyne doporučení, že chcete-li nalákat více lidí, měli byste použít inkluzivnější označení. Akce jako třeba Noc vědců by se tak mohla přejmenovat na Noc vědy, což už jí ostatně mnozí lidé řadu let doporučují.

A co různé inkluzivní tvary, které využívají třeba lomítka či hvězdičky, jako studenti*ky? Existuje i k nim nějaký výzkum? Častým argumentem proti nim je obava z toho, že se špatně čtou.

I k tomu existují výzkumy, ale v tom už se tolik nevyznám. I tady ale v zásadě platí to, o čem jsem mluvil před chvílí: nezvyk je překážka. U hvězdičky je to navíc umocněno tím, že na ni v textech skoro nenarazíme. Text tak může být pro někoho hůře čitelný jednak proto, že je tam tenhle nezvyklý znak, a jednak proto, že není jasné, jak slova s tímto znakem vyslovit. S obojím se ale zase dá něco dělat. Na hvězdičku se dá postupně zvyknout a výslovnost se dá naučit – typicky se myslím hvězdička vyslovuje jako takzvaný ráz, tedy taková pauza.

To se posouváme z oblasti čistě lingvistického výzkumu k tomu, jak jazyk funguje ve společnosti a jak mluvčí reagují na změny.

Úplně klíčová je tady podle mě ta stránka, která se jazyka vůbec netýká, a to je samotné téma genderových identit a povědomí o něm. V České republice je podle mě pro mnoho lidí tohle téma pořád dost neuchopitelné. Mnozí si pod nebinární genderovou identitou neumějí nic představit, protože nikoho takového neznají, a to mnohdy ani z médií, filmů nebo knížek. Zase tu tak máme otázku motivace, proč by měli mluvčí nějakou jazykovou změnu přijmout. Pokud budou lidé vědět, kvůli komu by měli svoje vyjadřování pozměnit a proč je to pro dané osoby tak důležité, možná to rádi udělají. Všichni jsme přece někdy zažili, že k nám nebo o nás někdo mluvil způsobem, který nám byl nepříjemný. Proč to pak dělat ostatním?