Od psích píšťalek k tlampačům. Nenávistné projevy mají moc měnit společnost, nejde jen o drsná slova

Jste filozof jazyka a v poslední době se zabýváte zvlášť tzv. hate speech, tedy nenávistnými projevy ve veřejném prostoru. Co to vlastně znamená?

Uvedu konkrétní příklady hned zkraje, aby vše bylo jasnější. Vezměme tyto dvě autentické věty: „Nechceš už konečně narukovat ty vyp*čená ukrajinská m*dko?“ a „Sklapni, už tu nechci číst ty tvoje sr*čky“. O nenávistných projevech či hate speech se v politické filozofii jazyka i právu mluví v prvním případě. V druhém jde jen o jakýsi hněvivý výrok. Specifikum hate speech totiž spočívá v tom, že se mluvčí snaží někoho vyděsit nebo vůči němu vyvolat nenávist, protože je příslušníkem nějaké skupiny lidí. Tedy proto, že je Ukrajinec, Žid, Rom, LGBT+ osoba, ale třeba také žena v případě mizogynních nenávistných projevů. Toto rozlišení se provádí z toho důvodu, že útok na někoho, protože je Ukrajinec či gay, může vyvolat obavy v celé komunitě lidí nebo podpořit nenávist vůči ní.

Náš rozhovor vychází po volbách. V předvolebním období jsme ve veřejném prostoru spíše než pověstný střet idejí zažívali projevy plné silných emocí. Je to z vašeho pohledu standardní situace, nebo je to něco neobvyklého?

Jsem přesvědčen o tom, že jsme svědky výrazné změny. Symbolizuje ji široce diskutovaný proti­migrační plakát instalovaný na Václavském náměstí stranou SPD – ale příkladů by bylo mnohem víc. Stručně to vysvětlím. Donedávna bylo zvykem šířit v rámci politické komunikace antisemitismus, rasismus, homofobii a podobné postoje nevýslovně, aby dotyční politici nemohli být z ničeho obviněni. Tento přístup označuje termín dog whistle politics, politika psích píšťalek: politik nenáviděnou skupinu ne­označí přímo, ale skrytě, pomocí určitého zástupného termínu. Přitom počítá s tím, že voliči – podobně jako psi – zaslechnou, o kom se ve skutečnosti mluví. Místo o „Židech“ tedy hovoří o „Sorosovi“, místo „Romové“ říká „nepřizpůsobiví“ atd. Obdobnou jazykovou technikou jako psí píšťalka je tzv. fíkový list, kdy přímo označíte nenáviděné lidi, ale s dodatkem, který vás kryje, zabraňuje tomu, aby vás někdo obvinil z nenávisti. „Lidé říkají, že Ukrajinci tu kradou…“ „Teď budu dělat ďáblovi advokáta, ale co když gayové opravdu jsou vážným nebezpečím pro děti…“

Zlom spočívá v tom, že politici čím dál častěji přecházejí od takto skrývané nenávisti k otevřenému útočení na nenáviděné skupiny: plakát na Václavském náměstí přímo zobrazoval etnikum, kterého se máme obávat. Američtí filozofové jazyka Jason Stanley a David Beaver hovoří o přechodu k bullhorn politics, býčí politice, tedy jakémusi tvrdému křiku z tlampačů, který hojně praktikuje Donald Trump a jeho napodobovatelé napříč různými zeměmi. Tento nový styl politické komunikace má jednu zvláštní funkci. Dáváte signál, že jste odhodláni nerespektovat normy ohledně toho, co lze veřejně říkat, že tyto normy budete diktovat vy, že vy jste vůdce… To je nové.