Kolem znakového jazyka je mnoho mýtů. Také řešíme korektnost, inkluzivitu nebo nové znaky mladých, říká expertka

Začněme vyjasněním pojmu: co je to český znakový jazyk?

Je to přirozený jazyk užívaný komunitou neslyšících na území České republiky. Od češtiny a dalších mluvených jazyků se liší svou modalitou, tedy způsobem své existence. Je vizuálně-motorický, vnímáme ho očima a do jeho artikulace se zapojuje celá horní polovina těla – kromě rukou a paží i trup, hlava a obličej. Mimika je ve znakovém jazyce sice podobná neverbálním projevům, které užíváme my slyšící, ale přenáší důležité jazykové významy. Znakový jazyk se produkuje v trojrozměrném prostoru a to vše mu umožňuje specificky zrcadlit a zobrazovat svět, který nás obklopuje.

V centru vaší odborné pozornosti se nachází komunikace neslyšících a český znakový jazyk. Z tohoto rozdělení se dá usuzovat, že ne všichni neslyšící nutně používají ke komunikaci český znakový jazyk, a naopak český znakový jazyk používají nejen neslyšící. Je to tak?

Zjednodušeně řečeno máte vlastně pravdu, ale je to trochu složitější. Už samotné označení neslyšící lze použít v mnoha významech. V nejobecnějším slova smyslu považujeme za neslyšící všechny osoby, které mají nějakou sluchovou vadu. Tato skupina je velmi heterogenní, může do ní spadat babička se stařeckou nedoslýchavostí i dítě s vrozenou hluchotou. Každý z nich bude mít úplně jiné komunikační potřeby. Nejčastěji ale chápeme neslyšící jako skupinu lidí, kteří ani s kompenzačními pomůckami, například sluchadlem či kochleárním implantátem, nejsou schopni plnohodnotně porozumět mluvené řeči. Ani ti ovšem nemusí nutně používat znakový jazyk, zejména pokud ztratili sluch v pozdějším věku nebo se pohybují pouze ve slyšící společnosti. Český znakový jazyk preferují obvykle ti, kteří se identifikují jako členové komunity neslyšících. Může být i mateřským jazykem slyšících dětí neslyšících rodičů tzv. CODA (child of deaf adults). Obecně je ale tradiční mezigenerační přenos znakového jazyka komplikovaný tím, že většina neslyšících dětí má slyšící rodiče. Navíc se během téměř celého 20. století rodičům nedoporučovalo, aby se svými neslyšícím dětmi znakovali, český znakový jazyk se oficiálně nepoužíval ani ve školách a nebyl považován za plnohodnotný jazyk. Každý neslyšící člověk má tedy svou vlastní životní trajektorii a své specifické komunikační preference ovlivněné dobou a prostředím ve kterém vyrůstal.

Představa, že znakové jazyky jsou v porovnání s mluvenými jazyky jen jakýmisi nouzovými, nedokonalými komunikačními prostředky, byla poměrně dlouho rozšířená i v mezinárodním kontextu. Setkáváte se i s dalšími mýty ohledně znakových jazyků?

Nejčastěji se setkávám s názorem, že znakový jazyk je mezinárodní. Pokud přijde řeč na mou práci, opravdu každý mi tuto otázku položí. Znakové jazyky sice vznikají a vyvíjejí se trochu jiným způsobem než jazyky mluvené, ale utvářely se na různých místech naší zeměkoule, není tedy možné, aby byly identické. Přesný počet znakových jazyků není znám, ale určitě je jich víc než dvě stě. Jistě, vzhledem ke své modalitě a způsobu fungování mají některé podobné rysy. Důsledkem dřívější nemožnosti komunikovat na dálku a geografickým vzdálenostem se znakové jazyky často vyvíjely víceméně izolovaně v rámci jednotlivých škol pro neslyšící. Důsledkem toho je, že národní znakové jazyky jsou regionálně rozrůzněné – to znamená, že mohou existovat různá „nářečí“. I některé znaky užívané v Čechách se liší od těch moravských, například znaky pro barvy. Možná jsou specifická nářečí i v některých městech, bohužel to však nemáme podrobně prozkoumáno.

Další mýtus souvisí s tím, že ve společnosti se běžně užívá nesprávné označení „znaková řeč“. To je jakési dědictví minulosti související s přesvědčením, že znakový jazyk je na jedné straně univerzální, tudíž není nutné užívat přívlastek český, na druhé straně není ani ustáleným konvenčním jazykovým systémem, ale jen jakousi individuální realizací – řečí.

Můžete dát příklad rozdílů mezi znakovými jazyky?

Všechny znakové jazyky využívají nějaké tvary ruky. Nejčastěji používané jsou ty nejjednodušší, například ruka v pěst. Ale podobně, jako má každý mluvený jazyk trochu jiné hlásky, má i každý znakový jazyk jiný inventář tvarů ruky, které pro tvorbu znaků používá. Například v americkém znakovém jazyce najdeme tvary ruky, které v českém znakovém jazyce neexistují. Nejvíce odlišností je na úrovni jednotlivých znaků, ty můžou mít zcela odlišnou formu. Na druhou stranu znaky, zejména pro konkrétní objekty, mohou mít stejnou motivaci. Například znak pro osla je často znázorňován prostřednictvím na hlavě umístěných velkých uší – když se ale podíváme pozorně, zjistíme drobné odlišnosti v umístění či tvaru ruky nebo pohybu. Podobně znak pro červenou barvu bývá motivován červenými rty, na které ale ukazujeme různými způsoby. Tato podobnost přitom nemusí vůbec znamenat, že se jedná o příbuzné jazyky. Znakové jazyky mají ale tu výhodu, že mají i takzvanou produktivní slovní zásobu – to jsou prostředky, které mohou znázornit či vykreslit prakticky cokoliv a jsou napříč znakovými jazyky srozumitelnější než ustálené znaky. Pak jsou tu různé prostředky fungující na úrovni vět, například mnoho znakových jazyků vyjadřuje negaci prostřednictvím podobné mimiky a kroucení hlavou nebo otázku prostřednictvím zvednutého nebo svraštělého obočí.

Jak je tohle právo konkrétně uplatňováno například v rámci českého vzdělávacího systému?

Dle několika legislativních dokumentů má dítě se sluchovou vadou právo být vzděláváno ve svém preferovaném jazyce. A to v jakékoliv škole dle výběru rodičů, může to být škola hlavního vzdělávacího proudu nebo škola zřízená za účelem vzdělávání neslyšících dětí, případně dětí s jinými speciálními vzdělávacími potřebami. Pokud neslyšící dítě preferuje v komunikaci český znakový jazyk, měla by mu být poskytnuta cílená výuka tohoto jazyka a v tomto jazyce – a výuka psané češtiny jako jazyka cizího. V některých školách se to daří skvěle, v jiných je situace bohužel horší. Změny však probíhají a situace se stále zlepšuje, nově bylo například ustanoveno, že studenti speciální pedagogiky by měli získat znalost českého znakového jazyka.

Jak vypadá zapojení znakového jazyka v rodinách, kde se rodičům narodí neslyšící dítě, nebo naopak když neslyšící rodiče mají slyšící děti?

To nelze zobecnit, každá rodina je jiná. Neslyšící rodiče mohou v ideálním případě bezbariérově komunikovat se svým slyšícím dítětem ve znakovém jazyce, pokud se pro takovou komunikaci rozhodnou a nejsou od ní odrazováni, jako se to často dělo v minulosti. Slyšící rodiče jsou v obtížnější životní situaci, musí se vyrovnat se zprávou, že jejich dítě neslyší, což není jednoduché. Naštěstí rozsáhlý screening umožňuje odhalit sluchovou vadu prakticky hned po narození, takže nemusíme zmeškat důležité období pro rozvoj jazyka a myšlení. Ročně se u nás narodí zhruba sto dětí s těžkou sluchovou vadou. Je důležité, aby rodiče dostali fundované informace o všech možnostech, které dítě má. Pak už je jen na jejich rozhodnutí, zda se začnou učit český znakový jazyk a budou ho používat. Není samozřejmě snadné navázat komunikaci s dítětem v cizím jazyce, který dostatečně neovládají. Je ale prokázáno, že užívání znakového jazyka nijak nebrání případnému rozvoji jazyka mluveného, například po kochleární implantaci, ke které se dnes ve většině případů přistupuje. Je důležité si uvědomit, že pokud dítě neslyší, není schopné si osvojit češtinu přirozeně jako slyšící dítě, například prostřednictvím odezírání. Nutně potřebuje vizuální komunikaci. Čeština je pro něj vlastně cizí jazyk. A dítě jazyk ke svému vývoji nutně potřebuje.

Když jsme u rodičů a dětí – jsou v rámci českého znakového jazyku významné generační rozdíly? Znakují mladší generace jinak? V češtině mladých se často řeší třeba přemíra anglicismů…

Starší neslyšící používají některé znaky, které už se ve znakové zásobě těch mladších neobjevují, a naopak, mladá generace je aktivnější ve vytváření nových znaků, například v oblasti nových technologií. Takže ano, některé znaky mohou být v krajním případě mezigeneračně nesrozumitelné, ale není to tak, že by se příslušníci různých generací nebyli schopni domluvit. Stále častěji se také objevují výpůjčky, nejčastěji z mezinárodního znakového jazyka, který se vyvinul pro účely komunikace například na konferencích či sportovních akcích. A velký vliv má i americký znakový jazyk.

Jazyk je s kulturou a uměním pevně spojený. Používá i znakový jazyk nějaké specifické umělecké formy?

Ano, a umělci a umělkyně vycházejí právě z unikátní jazykové modality. Hojně využívají ikonicitu, vizuální metafory, rytmizaci, symetrii, prostor. V kultuře neslyšících je velmi oblíbený třeba storytelling, specificky vyprávěné příběhy. V poslední době je populární tzv. visual vernacular, což je osobitá forma vizuální performance kombinující prvky herectví, pantomimy, filmu, animace, při které neslyšící umělec využívá celé své tělo jako výrazový nástroj.

Jaké možnosti nebo výzvy přináší neslyšícím lidem rozvoj nových technologií a umělé inteligence?

Rozvoj techniky ovlivnil neslyšící, znakové jazyky i jejich výzkum opravdu zásadním způsobem. V první řadě znakový jazyk přestal být komunikačním prostředkem, který bylo možno užít jen „tady a teď“, tváří v tvář. Je možné jím komunikovat i na dálku, kdykoliv a kdekoliv prostřednictvím videohovoru. S tím souvisí i možnost rozšíření tlumočnických služeb prostřednictvím online tlumočení. S rozvojem záznamové techniky je možné neomezeně zachytit znakový jazyk v jeho trojrozměrné podobě prostřednictvím videonahrávek, tím se samozřejmě posunul i výzkum, s rozvojem počítačové techniky pak mohou vznikat rozsáhlé jazykové korpusy. Neexistence psané podoby znakového jazyka už není překážkou pro vznik učebnic a slovníků, překladů a textů ve znakovém jazyce. Znakové jazyky spolu přicházejí více do kontaktu a ovlivňují se navzájem mezi sebou. Umělá inteligence je samozřejmě novou velkou výzvou. Uvidíme, co přinesou příští roky a do jaké míry bude schopná naučit se znakový jazyk. Věřím, že to bude jen ku prospěchu neslyšícím, kteří tak získají neomezený přístup k informacím všeho druhu.