Moje jizva je moje. Lékaři mi v dětství přišili zpátky ruku a jsem vděčná, jedna věc mě trápí dodnes
„Na svět se dívám co nejvlídnějšíma očima. Snažím se nesoudit ostatní podle toho, jak vypadají, ale podle toho, jak se chovají k ostatním," píše v osobním textu Aria Friedlová. Popisuje v něm zranění, které málem nepřežila a jizvy, které jí po něm zůstaly - ty fyzické i psychické. „Věřím, že to, jak vypadáme, nedefinuje to, jakým jsme člověkem. Mnohdy ale právě to, jak vypadáme, určuje, jakým člověkem se staneme."
Podle jizev na těle by se dalo říct, že jsem člověk, který zažil spoustu bolesti. Jizvy mi zdobí tělo od nártu až po ramena. Jsou to jizvy táhlé, výrazné, místy růžové a stále srostlé se svaly pod kůží, jizvy nenápadné. Jizvy, co se změnou počasí o sobě dávají vědět, jizvy, co zfialoví, když se ochladí. A pak jsou tu jizvy, které už vidět nejsou. Způsobené těmi jizvami nad povrchem.
Prvního listopadového večera jsme spolu s mými sourozenci pomáhali mamce a taťkovi s řezáním dřeva. Byl docela teplý podvečer a snažili jsme se sběr dříví do kolečka všemi možnými způsoby zpříjemnit. Například hraním her. Když vyrůstáte jako trojče, fantazie se stane vaší nejlepší přítelkyní. Máte totiž vždycky někoho, s kým si můžete hrát. Nebo se prát (v tom věku to bylo vždycky buď jedno, nebo druhé). A protože jsem byla dítko od přírody neposedné a vlivem sourozenců i soutěživé, zpravidla jsem dříve konala, než přemýšlela. Náš dům se nachází hned vedle silnice. „Koho uvidí světla projíždějícího auta, prohrává!“ Vyhrála jsem. Hned dvakrát.
