Znásilnění jako válečná zbraň i nástroj genocidy. Co mají společného zvěrstva v Buči, Rwandě nebo Sýrii?
Ve válkách se znásilňuje. Není to náhoda, je to válečná zbraň stejně jako kulomet nebo granát. Většina žen o svém utrpení ale nepromluví. Medializovány bývají ty nejextrémnější případy, ve kterých dominuje brutalita nebo etnická nenávist. Tresty padají výjimečně. A ty miliony žen, kterým válka zničila zbytek života, tu zůstávají jako němá mementa.
Ševčenkov. Ukrajinská vesnice na předměstí Kyjeva. Tady třiatřicetiletá Natalya žila se svým mužem a čtyřletým synem svůj obyčejný život. Pak ale Rusko napadlo Ukrajinu a jejich dům se ocitl v cestě ruské armádě, která se vydala dobýt Kyjev. Byl začátek března, stmívalo se a zahradou se rozlehl hluk. Pes neštěkal, toho ruští vojáci zabili už ráno, když přišli do domu rabovat. Tak svůj příběh popsala korespondentce britského deníku The Times mladá žena, jejíž jméno bylo z pochopitelných důvodů změněno.
Po celou dobu na ni mířili zbraněmi, vyhrožovali jí, že ji zabijí před synem. Poté odešli, ale za dvacet minut se vrátili a znásilnili ji znovu.
Manžel Natalye šel zkontrolovat, co se děje. Ozval se výstřel. Natalya se právě stala vdovou. Její utrpení tím ale teprve začalo. Dva ruští vojáci vtrhli do domu a znásilnili ji navzdory tomu, že v kotelně, kde se rodina předtím skrývala, vyděšeně brečel její syn. Po celou dobu na ni mířili zbraněmi, vyhrožovali ji, že ji zabijí před synem. Poté odešli, ale za dvacet minut se vrátili a znásilnili ji znovu. Přišli i potřetí, naštěstí pro Natalyi natolik opilí, že se neudrželi na nohách. Se synem okamžitě z domu utekla.
Azyl našla v Ternopilu na západě Ukrajiny, kam pár dní před tím utekla i její švagrová s dětmi. Právě ona ji přiměla, aby celou věc oznámila na policii. Natalya dokonce díky sociálním sítím identifikovala jednoho z vojáků, byl jím velitel Michail Romanov a je prvním ruským vojákem, proti kterému ukrajinská prokuratura zahájila vyšetřování znásilnění. A rozhodně ne posledním. První případy znásilňování se měly odehrát na začátku března v Chersonu. Svá hrůzná tajemství teď vydává město Buča, kde ruská armáda zabila víc než 300 civilistů a nepochybně se dopustila zvěrstev i na ženách. Několik jich bylo nalezeno mrtvých na ulicích bez oblečení…
Hlavní město znásilnění
Válka a sexuální násilí páchané na ženách k sobě historicky patří. Každý konflikt mnohonásobně zvyšuje riziko znásilnění. Ta bývají brutální, hromadná, opakovaná. Oběťmi jsou malé dívky i osmdesátileté seniorky. Některé ženy se musely stát sexuálními otrokyněmi. A pro nemálo žen byla agrese mužů smrtelná.
Při čtení příběhů znásilnění z míst válečných konfliktů je potřeba silný žaludek. Uznávaná britská válečná novinářka Christina Lamb ve své knize Our Bodies, Their Battlefields (2020) přináší hrůznou zkušenost matky z východního Konga, která se vrátila z pole, našla dům vypleněný vojáky a neutišitelně plačící sedmiměsíční dceru. Červený zadeček je špatným znamením. V nemocnici specializující se na oběti sexuálního násilí potvrdili, že holčička má prasklý řitní otvor následkem znásilnění. Kvůli znásilňování dětí si východní Kongo dokonce vysloužilo přezdívku „hlavní světové město znásilnění“.
Příběhy Christiny Lamb z Afriky, Evropy, Asie, Jižní Ameriky vyvolávají pocity bezmoci a zoufalství. Tolik zla, které nebylo nikdy potrestáno. Jezídské ženy, které bojovníci ISIS prodávaly za tisíce dolarů jako sexuální otrokyně. Bosenské ženy vězněné v hotelu, kam je jezdili vojáci znásilňovat. Victoire Mukambanda se jí svěřila, že ztratila přehled o tom, kolikrát během rwandské genocidy byla znásilněná. Po tom posledním byla rebely pohozená do latríny, mysleli si, že jejich řádění nepřežila. Jejími vlastními slovy: Bohužel jsem přežila. My, co jsme tohle přežily, jsme se staly chodícími mrtvými ženami.
Utajené hrdinky válek
Válečné znásilňování se po staletí považovalo za „nepříjemný“ důsledek bojů, se kterým se nedalo nic dělat. Vysvětlovalo se frustrací vojáků, jejich sexuální deprivací, špatnou disciplínou. Ve skutečnosti je znásilnění válečná zbraň, která se děje za přihlížení velitelů, v horších případech přímo na jejich popud. Je to strategie, jak zničit nepřítele. Je součástí teroru. Jen ve dvacátém století byly ženy znásilňovány ve více než dvaceti vojenských a polovojenských konfliktech. Největšími sexuálními agresory byli Rusové a Japonci v průběhu druhé světové války. Znásilnění se stalo nástrojem etnických čistek v bývalé Jugoslávii a v africké Rwandě, kde bylo namířené jen na ženy z menšiny Tutsiů. Během letitého ozbrojeného konfliktu v Kongu se uvádělo, že každou minutu je tam znásilněna jedna žena.
Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii uznal znásilnění a zotročování během ozbrojených konfliktů jako válečný zločin.
Ve válce se porušují pravidla, je to svět, kde je násilí legitimní. Padají normy, i ty morální. Ženy jsou oběťmi, které stojí v pozadí, a dlouho jim nebyl dán prostor, aby sdílely svoji válečnou zkušenost. To ony jsou utajené hrdinky válek. Až v posledních letech přibývá studií, knih a reportáží, které přinášejí svědectví o tom, jak nebezpečné sexuální agresi jsou ženy ve válkách vystaveny. Francouzští historikové Raphaëlle Branche a Fabrice Virgili ve své knize Rape in Wartime (2012) píší, že zatímco masové znásilňování v Bangladéši v roce 1971 západní masmédia povětšinou ignorovala, sexuální násilí v bývalé Jugoslávii a Rwandě už pozornost mělo. Díky tomu došlo k významným právním mezníkům.
Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii v roce 1995 uznal znásilnění a zotročování během ozbrojených konfliktů jako válečný zločin. Přes sedmdesát lidí bylo obviněno ze sexuálního násilí, padly i první tresty. Například velitel průzkumné jednotky armády bosenských Srbů Dragoljub Kunarac byl poslán do vězení na 28 let za znásilnění tří žen v budově velitelství a za napomáhání ke skupinovému znásilnění dalších čtyř žen. Rwandský mezinárodní trestní tribunál označil znásilnění a sexuální násilí jako genocidu. Při rwandské genocidě bylo znásilněno odhadem půl milionu žen. Až v roce 2015 japonská vláda odškodnila tzv. utěšitelky, což bylo odhadem dvě stě tisíc většinou korejských žen, které byly nuceny sloužit vojákům císařské armády jako sexuální otrokyně. V té době však žilo už jen 46 z obětí, jejich průměrný věk byl devadesát let. Bylo jim vyplaceno odškodné v celkové výši okolo 200 milionů korun.
Žena jako válečná kořist
Proč ve válce zažívají ženy takové sexuální utrpení? Pro vojáky představují triumf – stejně jako rabují cizí majetek, zmocňují se žen nepřítele. Je to forma jeho ponížení, znesvěcení. Ženy se stávají válečnou kořistí. Roli hraje i nabuzená nenávist vůči nepříteli. Nacističtí vojáci znásilňovali židovské ženy navzdory tomu, že součástí nacistické ideologie bylo přesvědčení, že jakýkoliv styk s Židy znamená znečištění. Znásilnění je zároveň pomstou. Německá vojska za druhé světové války znásilňovala sovětské ženy. Při osvobozování se pak sovětští vojáci mstili na německých ženách. Podle odhadů historiků byly Rudou armádou znásilněny dva miliony německých žen.
Doktor Zázrak. Nobelova cena za mír pro gynekologa
Následky sexuální válečné agrese nejsou „jen“ psychická traumata. Mnohdy jde o brutální znásilnění, kdy jsou ženy znásilňované nejrůznějšími předměty, jsou mučené a k jejich uzdravení je potřeba lékařských zákroků. Výjimečná není ani následná neplodnost. V roce 2018 získal Nobelovu cenu za mír konžský gynekolog Denis Mukwege, přezdívaný doktor Zázrak. Na jeho klinice byly ošetřeny desítky tisíc žen, které přežily sexuální násilí. On sám spravil tolik vaginálních píštělí (propojení mezi pochvou a konečníkem), že se neplánovaně stal odborníkem na tuto chirurgii.
Sexuální násilí má také etnický motiv – bylo tomu tak ve Rwandě, v Bosně a Hercegovině, při řádění bojovníků Islámského státu, kteří v severním Iráku a Sýrii na příkaz velitelů sexuálně zotročovali jezídské ženy – nemuslimky. Bosenská armáda vytvořila jakési tábory pro systematické znásilňování. Bylo do nich zataženo zhruba 35 000 muslimských a chorvatských žen. Snažili se je oplodnit a následně je zde drželi až do pozdního těhotenství. Rwandské násilí bylo zaměřeno pouze na tutsijské ženy, znásilňování mělo jediný cíl – zničit tuto etnickou skupinu. Dokonce byly znásilňovány HIV pozitivními muži. Soud v Haagu řešil v roce 2019 genocidu, kdy buddhistické vládní síly v Barmě zabíjely muslimskou menšinu Rohingů a ženy byly vystaveny masovému znásilňování.
Pudy a potřeby
V roce 2017 vydali vysokoškolští profesoři Nina Wilén a Bert Ingelaere článek, který se snažil odhalit, jak válečníci vnímají problém sexuálního násilí. Vybrali si právě Kongo, které je jím prosáklé, a vyzpovídali 101 bývalých bojovníků z hnutí Demokratické síly pro osvobození Rwandy (FLDR), které vzešlo ze zbytků skupin odpovědných za genocidu ve Rwandě. Jejich vysvětlení? Znásilnění je biologicky přirozené, obzvlášť při konfliktech. Zmiňují se pudy, základní potřeby. A pak je tu rozměr nadvlády, který ospravedlňuje to, že si vezmou ženu proti její vůli. V době války totiž podle nich vládne zákon těch nejsilnějších. Výraznou roli hraje ale také vnímání „my“ versus „oni“. Rwandští bojovníci popisovali konžské ženy jako laciné, chtivé, které berou sex jako hru a vlastně si o něj samy říkají.
V mnoha společnostech, kde se konflikty odehrávají, je čestnost a neposkvrněnost ženy její nejvyšší hodnotou. Strach z hanby tak oběti vede k tomu, že mlčí. I to je motivací pro agresory, vědí, že jejich eskapády zůstanou utajené. V patriarchálních společnostech jsou znásilněné ženy stigmatizované, bez šance se vdát, mít rodinu, případně se jich rodina zřekne, protože je to pro ni hanba. To je například jeden z důvodů, proč se příliš nemluví o systematickém sexuálním násilí páchaném syrským režimem na tamějších ženách (těch, které podporovaly revoluci, nebo jsou manželky a příbuzné demonstrantů či revolucionářů). Sexuální útoky jsou tam využívané od začátku občanské války jako způsob, jak si vynutit přiznání. Je to jedna z mučicích technik.
Tady najdeme částečnou odpověď, jak se s válečným znásilněním vyrovnat. Dodat obětem sílu a podporu, aby se nebály o traumatu mluvit. Znásilnění není hanba žen. Je to zvěrstvo, které má být exemplárně trestáno a zaznamenáno navždy v dějinách. Má se o něm učit v dějepisu, má se o něm mluvit a připomínat ho. Aby nikdy nebylo zapomenuto.
Aktuální číslo
- Žijí s postižením, ale to nedefinuje jejich osobnost ani přístup ke světu
- Máte odvahu zpomalit? Být offline, žít svým vlastním tempem a být v klidu? Inspiraci najdete v rubrice Feel good
- Foto na titulní straně: Eliška Sky x Midjourney
- Speciální příloha o umělé inteligenci. Co bychom jï měli naučit především?
- Více než 180 stran čtení, které způsobuje nezávislost
