Mladí sportovci a sportovkyně už nevydrží těžké tréninky? To neplatí, myslí si atletická šampionka Lurdes Gloria Manuel

V březnu jste se stala halovou mistryní světa. Co se vám honí hlavou v momentě, kdy po výkonu zjistíte, že máte zlatou medaili? Máte v tu chvíli vůbec čas si úspěch uvědomit?

V ten moment mi celý závod ještě dobíhal v hlavě. Bylo pro mě hodně důležité seběhnout první, protože jsem s tím před mistrovstvím světa bojovala na všech halových závodech. Nedařilo se mi dostat se dopředu před ostatní závodnice. Zrovna v tu pravou chvíli to ale vyšlo a z rozběhu a ze semifinále jsem prošla pokaždé z prvního místa. Nejdůležitější tak pro mě bylo dostat se na první pozici i ve finále, protože v hale je docela těžké se dostat zpět na první pozice na posledních 100 metrech. Měla jsem neskutečnou radost, že to vyšlo. Je krásné se proběhnout s českou vlajkou a oslavit to, že jste zrovna vyhrála mistrovství světa.

Vraťme se k vašim začátkům. Nejprve jste se věnovala gymnastice, později jste přešla právě na ovál. Bylo od té chvíle jasné, že se sportu budete moct a chtít věnovat profesionálně? Byla jste od prvních chvil „zázračné dítě“, nebo jste si úspěch na tréninkách vydřela?

S gymnastikou jsem opravdu začínala. Moc dlouho jsem ji ale nedělala, byla jsem ještě ve školce, když jsem skončila. Po roce nebo dvou mě gymnastika přestala bavit, tak dobře mi totiž nešla a mě většinou baví hlavně to, v čem jsem dobrá. Naše rodina je ale celkově hodně sportovní: tatínek se věnoval několika sportům, maminka dělala ve škole atletiku. Ke sportu nás (Lurdes má mladšího bratra a mladší sestru, pozn. red.) tedy doma vedli a na různé pohybové kroužky mě a sourozence hlásili odmalička. Hráli jsme hry, zkoušeli si různé sporty. Míčové hry nebyly úplně pro mě, ale běhání, to mi šlo. Na školních závodech už bylo jasné, že v běhu vynikám, takže mě nakonec rodiče přihlásili právě na atletiku. Teď už ji dělám skoro deset let a myslím, že u ní zůstanu.

To zní, jako že jste na atletiku přirozeně velký talent.

Cesta k atletice pro mě určitě přirozená byla. Mám radost, že nám rodiče sport vštípili. Sportovat je vždycky dobré, ať už to někdo dělá profesionálně, nebo ne. Jakýkoliv pohyb je zdravý: mně samotné moc pomáhá i psychicky. Umožňuje mi se uvolnit. Pro mě to je teď samozřejmě jiné v tom, že sport není útěk a odpočinek od školy, ale je to spíš naopak.

To je zajímavé téma. Mluvíte o tom, jak je sport uvolňující. Zároveň ale máte sportovní kariéru: k té kromě pohybu samotného nepochybně patří také tlak na výkon, sponzoři, byznys. Dokážete z atletiky přesto mít pořád radost?