Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Jak dlouho být s dítětem doma? O délce rodičovské nerozhodují ženy samy, stát omezuje možnosti

Česká rodinaMateřstvíPay gap
Plánované rodičovství
Rodičovská dovolená
Rodinná politika
Rovné příležitostiRovnoprávnostTáta na rodičovské
Radka Dudová
| 20. 9. 2022 | 55 komentářů | 27 527
Jak dlouho být s dítětem doma? O délce rodičovské nerozhodují ženy samy, stát omezuje možnosti
Zdroj: Shutterstock

Česká rodičovská dovolená vypadá na první pohled jako ideální „produkt na míru“. Můžeme volit dobu trvání, měnit výši měsíčního příspěvku, prohodit si svou roli s partnerem nebo jít oba do práce. Jenže… Můžeme?

Většina snah zasáhnout do podoby podpory rodin a péče o děti bývá v Česku obratem označena za „sociální inženýrství“ a za pokus vnutit lidem takové chování, které by si nikdy sami nevybrali – pokus srovnatelný s tím, co tu páchal komunistický režim. Podobná rétorika se v posledních letech projevila například v debatách o možném zkrácení doby rodičovského příspěvku, o zpřístupnění školek dětem mladším tří let nebo o větší podpoře zapojení mužů-otců do péče o děti. Jedním z hlavních argumentů odpůrců změn bývá „svoboda volby“ – rodiče mají mít možnost rozhodnout se o podobě nastavení péče a rozdělení úloh ve své rodině a stát by do toho měl zasahovat jen minimálně a ideálně vůbec.

Je to jen na vás. Nebo ne?

Málokterý politický termín je ale tak zprofanovaný jako „svoboda volby“. Na první pohled vypadá lákavě nejen pro liberály, pro které představuje hlavní krédo. Do značné míry se líbí i feministkám. Když si ženy budou moci zvolit, jak dlouho budou doma, zda dají dítě do jeslí v roce, nebo až do školy v šesti, či zda bude péče na nich, či se o ni budou dělit se svým partnerem, budou přece moci prožít své životy podle svého. 

Svoboda volby se tak stává hlavním argumentačním rámcem jak konzervativců, tak i pokrokově smýšlejících politiků a političek. Příkladem je diskuse o nastavení rodinné politiky ve Francii koncem sedmdesátých let, kdy cílem bylo ustavit různorodé formy institucí péče o děti, aby si rodiče mohli vybrat, co jim nejvíce vyhovuje, namísto jednoho finančního příspěvku pro matky pečující o děti doma. Tehdy argument svobodného výběru používaly právě feministky, jak popisuje Danielle Boyer v Normes et politique familiale: La question du libre choix du mode de garde (Recherches et Prévisions, 1999).

V českém kontextu je příkladem opatření rámovaným „svobodou volby“ rodičovský příspěvek. Nejprve, v sedmdesátých až osmdesátých letech, když byl ještě „dalším příspěvkem v mateřství“, bylo jeho podmínkou, že žena zůstane s dítětem doma a nebude vydělávat. Následně byl umožněn malý přivýdělek a příspěvek mohli pobírat i otcové, ale dítě nesmělo navštěvovat zařízení kolektivní péče. Posléze byl stanoven limit hodin, po které mohlo být dítě v jeslích či ve školce. Tento limit byl postupně prodlužován a zároveň se zvyšovala hranice možného přivýdělku, až nakonec může matka/otec vydělávat na rodičovském příspěvku, kolik chce, a dítě starší dvou let může být ve školce, jak dlouho chce (nebo spíš jak dlouho ho tam nechají). U mladších dětí stále platí limit 92 hodin v měsíci.

Vývoj rodičovského příspěvku tedy zdánlivě dospěl postupně k tomu, že rodiče v Česku skutečně volbu mají: mohou zůstat doma a do čtyř let dítěte pobírat příspěvek, který je v evropském srovnání velmi štědrý. Nebo mohou jít do práce a příspěvek použít na zaplacení soukromého hlídání. Případně obě varianty libovolně kombinovat – například být doma kratší dobu za více peněz a pak jít vydělávat, nebo si peníze z příspěvku „ušetřit“ tak, aby z něj později mohli platit hlídání. Tak kde je problém?

Hranice svobody

Pes je zakopaný v tom, že „svobodná volba“ nikdy není skutečně svobodná. Pominu teď to, že nastavení příspěvku v sobě stále obsahuje silně normativní prvky „sociálního inženýrství“, které rodiče omezují a v podstatě jim nařizují chovat se určitým způsobem: přetrvávající limit počtu hodin v institucionální péči pro děti mladší dvou let (protože děti pod dva roky přece patří k mamince!), nemožnost příspěvek rozdělit zároveň mezi oba rodiče, a hlavně odlišné zacházení s rodiči podle jejich pracovních příjmů, kdy ti více vydělávající mají mnohem větší možnosti svobodného nastavení příspěvku než ti méně vydělávající a ti s vydělávajícím partnerem než ti bez partnera. 

Hlavní potíž se svobodnou volbou spočívá ale v tom, že volby jsou vždy činěny v nějakém kontextu. Vliv na ně mají materiální podmínky, institucionální nastavení a převládající společenské normy. Tím se dostávám k celkem banální pointě, že mi jako matce (či otci) není flexibilní rodičovský příspěvek k ničemu, když neexistují dostupná a kvalitní zařízení péče o děti. Samozřejmě, když dostanu od státu peníze, můžu si teoreticky péči vždycky zaplatit, ale bude to o hodně obtížnější už jen proto, že nefunguje státem garantovaná právní ochrana, pojištění či hlídání minimálních standardů, které by mi umožnily se spolehnout na to, že své děti svěřuji opravdu bezpečné a kvalitní službě. 

Dále, pokud ženy vydělávají v průměru skoro o pětinu méně než muži, budou to i čistě jen z ekonomických důvodů častěji ony, kdo zůstane s dětmi doma na rodičovské, přitom navenek půjde o svobodnou volbu rodiny. A pokud mě skuteční i domnělí experti na rané dětství neustále upozorňují, jak může být jiná péče než matčina pro dítě určitého věku škodlivá, budou se mi některé volby dělat těžko.

Navíc, abych mohla učinit nějakou volbu, musím si ji umět představit – vědět či aspoň tušit, že takováto možnost tu pro mě je. Indický ekonom a filosof Amartya Sen v Commodities and Capabilities (1999) hovoří o „adaptivních preferencích“ – ukazuje, že ženy svoje preference přizpůsobují svému nižšímu statusu a tvarují je podle stávajících podmínek. Maďarské badatelky Barbara Hobson a Susanne Fahlén (2009) v návaznosti na to říkají, že při zkoumání problematiky work-life balance se musíme zaměřit nejen na to, jaké má daná osoba možnosti, ale i na to, nakolik cítí, že má skutečně nárok tyto možnosti volit.

Neviditelný tlak okolí

Tím se vracíme k normativnímu nastavení společnosti: když si budu myslet, že jediný správný způsob péče o malé dítě je být s ním do tří let doma a že je to moje přirozená mateřská povinnost, ani mě nenapadne přemýšlet, jestli není v okolí nějaká dobrá dětská skupina pro mladší děti či vyjednávat se zaměstnavatelem o dřívějším návratu či flexibilním uspořádání práce nebo chtít po partnerovi, ať mě doma po roce vystřídá – a to i když budu s tímto nastavením vnitřně nespokojená. Namísto vznášení nových požadavků odpovídajících mým preferencím si spíš budu myslet, že se mnou není něco v pořádku. Čímž jsou mé možnosti volby předem zásadně omezené.

Aby to bylo ještě složitější, sociologický výzkum (například Bergqvist and Saxonberg 2017) ukazuje, že to není tak, že by instituce a jejich podoba pouze lidem nějak omezovaly pole jejich voleb. Tedy že by si lidé něco přáli a instituce (jako například dostupnost jeslí nebo podoba rodičovského příspěvku) by jim umožňovaly nebo bránily tato přání naplnit. Instituce jsou totiž schopné samy vytvářet normy, určovat, co je správné, a tak přání lidí přímo ovlivňovat. 

Rodiče pokládají za správné a normální takové nastavení péče, které v jejich zemi a čase je zrovna běžné, a pokud dojde ke změně, jejich preference a vnímání správnosti a normality se tomu poměrně rychle přizpůsobí. To vlastně znamená, že ono sociální inženýrství velice dobře funguje – když nastavíme část rodičovské dovolené povinně pro otce, může se docela dobře stát, že za deset let se budeme s podivem ptát, jak je možné, že nám to tehdy přišlo divné. 

Právě na příkladu rodičovského příspěvku je dobře vidět, jak stát diktoval jeho podmínky tak, jak zrovna potřeboval, a rodiče je velmi rychle akceptovali jako normu. Původně byl tzv. „další příspěvek v mateřství“ zaveden v roce 1970 (nejprve jen na jeden rok a až u druhého a dalšího dítěte, už o rok později ho ale prodloužili na dva roky) a jeho hlavním cílem bylo zastavení demografického poklesu ze šedesátých let. V té době navíc již byly nasyceny potřeby průmyslu ohledně pracovních sil, a snížila se tedy potřeba žen ve výrobě.

Demografové spolu s ekonomy a psychology ve Vládní populační komisi se shodli, že by bylo lepší, kdyby ženy zůstaly s dětmi déle doma a měly jich víc. Zavedení příspěvku se skutečně poměrně rychle promítlo například ve zkrácení meziporodních intervalů, ženy začaly mít děti rychle po sobě. Od roku 1985 byl nárok na příspěvek již i na první dítě a následně byl v roce 1990 prodloužen na tři roky. V obavách ze zvýšení nezaměstnanosti v důsledku ekonomické transformace v devadesátých letech se v hlavách ekonomů ve vedení země zrodil nápad prodloužit jej dokonce na čtyři roky a tím „odstavit“ ženy s malými dětmi na relativně dlouho z pracovního trhu, jak poukázal v konferenčním příspěvku Rodičovský příspěvek, minulost a budoucnost v roce 2006 sociolog Petr Víšek. Tak vznikla norma, podle které má matka zůstat s každým dítětem tři až čtyři roky doma. Ta měla a nadále má velmi negativní dopady na pracovní a ekonomické postavení žen. 

Vyhovuje vám současné nastavení podmínek mateřské a rodičovské dovolené?

Dětem, zdá se, přitom také příliš neprospěla, jak ukázala studie Aleny Bičákové, Kláry Kalíškové a Lucie Zapletalové (2021). Podle té totiž děti, které nastoupily po reformě rodičovského příspěvku z roku 1995 do mateřské školy až po čtvrtých narozeninách, byly ve studiu a v práci méně úspěšné než ty, které zůstaly ve výlučně domácí péči jen do tří let.

Vyplývají z toho tři ponaučení: Za prvé, i když je „svoboda volby“ politicky velmi lákavým argumentem, z filozofického hlediska je neudržitelná, jelikož nikdo se nikdy nerozhoduje tak úplně svobodně. Je tedy dobré vždy se pořádně podívat, co se za argumentací svobodnou volbou skrývá a čí zájmy ona domnělá „svobodná volba“ naplňuje. Za druhé, pokud chceme, aby se lidé mohli rozhodovat svobodně v co nejvyšší míře, je třeba zajistit, aby jejich volby nebyly omezené podmínkami, ve kterých probíhají – například nedostatkem dostupných a kvalitních míst ve školkách nebo genderovými platovými rozdíly. A za třetí, pokud se lidé mají rozhodovat co nejsvobodněji, musejí mít přehled o všech možných volbách a mít pocit, že mají nárok je činit.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 55 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Karolina | 20. 9. 2022 21:02

Volba délky rodičovské by byla opravdu svobodná, pokud by pro každé dítě bylo zajištěno místo ve státní školce při dosažení 3 let věku. Není výjimkou, že (obzvlášť děti podzimní) musejí zůstat doma s rodičem v podstatě o rok déle, až jim budou k 31.8. daného roku 3roky, s tím, že během podzimu oslaví již 4. narozeniny. Pro většinu rodičů je takto natažený RP opravdu nízký, mnohdy už ho nelze natáhnout, protože se dovybere dřív. Řešením je tak soukromá školka, což se finančně nemusí příliš vyplatit, hlavně když má rodič nižší příjem a jeho značnou část vydá jen na školku. Kdyby v ČR byla rozšířenější možnost státních školek i pro dvouleté (což je zatím málo školek), věřím, že by se nemalá část žen vrátila alespoň na částečný úvazek (aspoň tam kde to jde), v pracovní oblasti, by tak dlouho “nekrněli”, mohly ještě případně dovybírat RP a zároveň si přivydělat a odvést státu daně, aniž by vydělané peníze musely nacpat do soukromé školky.
Měla jsem štěstí na státní školku pro dítě mladší 3 let, kritériem přijetí byl trvalý pobyt v dané městské části a určité rozmezí data narození. Absolutně se neřešilo, zda rodič pracuje nebo ne, potvrzení nikdo nevyžadoval. Kritéria byly tedy jen dvě výše uvedené. Nemyslím si, že je tedy na místě hejtovat nepracující matky, které se např. starají ještě o mladší dítě, protože každé dítě, obzvlášť 3+ by mělo mít právo na kolektiv. Matka se může snažit zabavit to starší dítě jak chce, ale takové hodně temperamentní dítě dokonce mladší 3 let může vyžadovat kolektiv a ten maminka nenahradí. Učitelky jsou pedagožky a přeci jen děti dokážou zabavit víc, děti se rády opičí po druhých, lépe se rozmluví apod. Vidím na dceři každý týden pokroky, jaké by se mnou doma neudělala. Doma ji bylo těžké odplenkovat, bránila se zuby nehty nočníku, ve školce to jde najednou samo, protože vše odkouká od ostatních. Každý rodiček dítě je jiné, proto by měla být možnost volba dát do státní školky dítě jak dvouleté tak tří, čtyřleté, kdo chce být doma 4 roky i za cenu nízkého RP, je to jeho volba.

+10
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Pavla Sinková | 20. 9. 2022 8:24

Další výplach mozků feministických pipin pokračuje. Článek opět plný lží.

-10
Reagovat