Jak dlouho být s dítětem doma? O délce rodičovské nerozhodují ženy samy, stát omezuje možnosti

Česká rodinaMateřstvíPay gap
Plánované rodičovství
Rodičovská dovolená
Rodinná politika
Rovné příležitostiRovnoprávnostTáta na rodičovské
Radka Dudová
| 20. 9. 2022 | 55 komentářů | 25 965
Jak dlouho být s dítětem doma? O délce rodičovské nerozhodují ženy samy, stát omezuje možnosti
Zdroj: Shutterstock

Česká rodičovská dovolená vypadá na první pohled jako ideální „produkt na míru“. Můžeme volit dobu trvání, měnit výši měsíčního příspěvku, prohodit si svou roli s partnerem nebo jít oba do práce. Jenže… Můžeme?

Většina snah zasáhnout do podoby podpory rodin a péče o děti bývá v Česku obratem označena za „sociální inženýrství“ a za pokus vnutit lidem takové chování, které by si nikdy sami nevybrali – pokus srovnatelný s tím, co tu páchal komunistický režim. Podobná rétorika se v posledních letech projevila například v debatách o možném zkrácení doby rodičovského příspěvku, o zpřístupnění školek dětem mladším tří let nebo o větší podpoře zapojení mužů-otců do péče o děti. Jedním z hlavních argumentů odpůrců změn bývá „svoboda volby“ – rodiče mají mít možnost rozhodnout se o podobě nastavení péče a rozdělení úloh ve své rodině a stát by do toho měl zasahovat jen minimálně a ideálně vůbec.

Je to jen na vás. Nebo ne?

Málokterý politický termín je ale tak zprofanovaný jako „svoboda volby“. Na první pohled vypadá lákavě nejen pro liberály, pro které představuje hlavní krédo. Do značné míry se líbí i feministkám. Když si ženy budou moci zvolit, jak dlouho budou doma, zda dají dítě do jeslí v roce, nebo až do školy v šesti, či zda bude péče na nich, či se o ni budou dělit se svým partnerem, budou přece moci prožít své životy podle svého. 

Svoboda volby se tak stává hlavním argumentačním rámcem jak konzervativců, tak i pokrokově smýšlejících politiků a političek. Příkladem je diskuse o nastavení rodinné politiky ve Francii koncem sedmdesátých let, kdy cílem bylo ustavit různorodé formy institucí péče o děti, aby si rodiče mohli vybrat, co jim nejvíce vyhovuje, namísto jednoho finančního příspěvku pro matky pečující o děti doma. Tehdy argument svobodného výběru používaly právě feministky, jak popisuje Danielle Boyer v Normes et politique familiale: La question du libre choix du mode de garde (Recherches et Prévisions, 1999).

V českém kontextu je příkladem opatření rámovaným „svobodou volby“ rodičovský příspěvek. Nejprve, v sedmdesátých až osmdesátých letech, když byl ještě „dalším příspěvkem v mateřství“, bylo jeho podmínkou, že žena zůstane s dítětem doma a nebude vydělávat. Následně byl umožněn malý přivýdělek a příspěvek mohli pobírat i otcové, ale dítě nesmělo navštěvovat zařízení kolektivní péče. Posléze byl stanoven limit hodin, po které mohlo být dítě v jeslích či ve školce. Tento limit byl postupně prodlužován a zároveň se zvyšovala hranice možného přivýdělku, až nakonec může matka/otec vydělávat na rodičovském příspěvku, kolik chce, a dítě starší dvou let může být ve školce, jak dlouho chce (nebo spíš jak dlouho ho tam nechají). U mladších dětí stále platí limit 92 hodin v měsíci.

Vývoj rodičovského příspěvku tedy zdánlivě dospěl postupně k tomu, že rodiče v Česku skutečně volbu mají: mohou zůstat doma a do čtyř let dítěte pobírat příspěvek, který je v evropském srovnání velmi štědrý. Nebo mohou jít do práce a příspěvek použít na zaplacení soukromého hlídání. Případně obě varianty libovolně kombinovat – například být doma kratší dobu za více peněz a pak jít vydělávat, nebo si peníze z příspěvku „ušetřit“ tak, aby z něj později mohli platit hlídání. Tak kde je problém?

Hranice svobody

Pes je zakopaný v tom, že „svobodná volba“ nikdy není skutečně svobodná. Pominu teď to, že nastavení příspěvku v sobě stále obsahuje silně normativní prvky „sociálního inženýrství“, které rodiče omezují a v podstatě jim nařizují chovat se určitým způsobem: přetrvávající limit počtu hodin v institucionální péči pro děti mladší dvou let (protože děti pod dva roky přece patří k mamince!), nemožnost příspěvek rozdělit zároveň mezi oba rodiče, a hlavně odlišné zacházení s rodiči podle jejich pracovních příjmů, kdy ti více vydělávající mají mnohem větší možnosti svobodného nastavení příspěvku než ti méně vydělávající a ti s vydělávajícím partnerem než ti bez partnera. 

Hlavní potíž se svobodnou volbou spočívá ale v tom, že volby jsou vždy činěny v nějakém kontextu. Vliv na ně mají materiální podmínky, institucionální nastavení a převládající společenské normy. Tím se dostávám k celkem banální pointě, že mi jako matce (či otci) není flexibilní rodičovský příspěvek k ničemu, když neexistují dostupná a kvalitní zařízení péče o děti. Samozřejmě, když dostanu od státu peníze, můžu si teoreticky péči vždycky zaplatit, ale bude to o hodně obtížnější už jen proto, že nefunguje státem garantovaná právní ochrana, pojištění či hlídání minimálních standardů, které by mi umožnily se spolehnout na to, že své děti svěřuji opravdu bezpečné a kvalitní službě. 

Dále, pokud ženy vydělávají v průměru skoro o pětinu méně než muži, budou to i čistě jen z ekonomických důvodů častěji ony, kdo zůstane s dětmi doma na rodičovské, přitom navenek půjde o svobodnou volbu rodiny. A pokud mě skuteční i domnělí experti na rané dětství neustále upozorňují, jak může být jiná péče než matčina pro dítě určitého věku škodlivá, budou se mi některé volby dělat těžko.

Navíc, abych mohla učinit nějakou volbu, musím si ji umět představit – vědět či aspoň tušit, že takováto možnost tu pro mě je. Indický ekonom a filosof Amartya Sen v Commodities and Capabilities (1999) hovoří o „adaptivních preferencích“ – ukazuje, že ženy svoje preference přizpůsobují svému nižšímu statusu a tvarují je podle stávajících podmínek. Maďarské badatelky Barbara Hobson a Susanne Fahlén (2009) v návaznosti na to říkají, že při zkoumání problematiky work-life balance se musíme zaměřit nejen na to, jaké má daná osoba možnosti, ale i na to, nakolik cítí, že má skutečně nárok tyto možnosti volit.

Neviditelný tlak okolí

Tím se vracíme k normativnímu nastavení společnosti: když si budu myslet, že jediný správný způsob péče o malé dítě je být s ním do tří let doma a že je to moje přirozená mateřská povinnost, ani mě nenapadne přemýšlet, jestli není v okolí nějaká dobrá dětská skupina pro mladší děti či vyjednávat se zaměstnavatelem o dřívějším návratu či flexibilním uspořádání práce nebo chtít po partnerovi, ať mě doma po roce vystřídá – a to i když budu s tímto nastavením vnitřně nespokojená. Namísto vznášení nových požadavků odpovídajících mým preferencím si spíš budu myslet, že se mnou není něco v pořádku. Čímž jsou mé možnosti volby předem zásadně omezené.

Aby to bylo ještě složitější, sociologický výzkum (například Bergqvist and Saxonberg 2017) ukazuje, že to není tak, že by instituce a jejich podoba pouze lidem nějak omezovaly pole jejich voleb. Tedy že by si lidé něco přáli a instituce (jako například dostupnost jeslí nebo podoba rodičovského příspěvku) by jim umožňovaly nebo bránily tato přání naplnit. Instituce jsou totiž schopné samy vytvářet normy, určovat, co je správné, a tak přání lidí přímo ovlivňovat. 

Rodiče pokládají za správné a normální takové nastavení péče, které v jejich zemi a čase je zrovna běžné, a pokud dojde ke změně, jejich preference a vnímání správnosti a normality se tomu poměrně rychle přizpůsobí. To vlastně znamená, že ono sociální inženýrství velice dobře funguje – když nastavíme část rodičovské dovolené povinně pro otce, může se docela dobře stát, že za deset let se budeme s podivem ptát, jak je možné, že nám to tehdy přišlo divné. 

Právě na příkladu rodičovského příspěvku je dobře vidět, jak stát diktoval jeho podmínky tak, jak zrovna potřeboval, a rodiče je velmi rychle akceptovali jako normu. Původně byl tzv. „další příspěvek v mateřství“ zaveden v roce 1970 (nejprve jen na jeden rok a až u druhého a dalšího dítěte, už o rok později ho ale prodloužili na dva roky) a jeho hlavním cílem bylo zastavení demografického poklesu ze šedesátých let. V té době navíc již byly nasyceny potřeby průmyslu ohledně pracovních sil, a snížila se tedy potřeba žen ve výrobě.

Demografové spolu s ekonomy a psychology ve Vládní populační komisi se shodli, že by bylo lepší, kdyby ženy zůstaly s dětmi déle doma a měly jich víc. Zavedení příspěvku se skutečně poměrně rychle promítlo například ve zkrácení meziporodních intervalů, ženy začaly mít děti rychle po sobě. Od roku 1985 byl nárok na příspěvek již i na první dítě a následně byl v roce 1990 prodloužen na tři roky. V obavách ze zvýšení nezaměstnanosti v důsledku ekonomické transformace v devadesátých letech se v hlavách ekonomů ve vedení země zrodil nápad prodloužit jej dokonce na čtyři roky a tím „odstavit“ ženy s malými dětmi na relativně dlouho z pracovního trhu, jak poukázal v konferenčním příspěvku Rodičovský příspěvek, minulost a budoucnost v roce 2006 sociolog Petr Víšek. Tak vznikla norma, podle které má matka zůstat s každým dítětem tři až čtyři roky doma. Ta měla a nadále má velmi negativní dopady na pracovní a ekonomické postavení žen. 

Vyhovuje vám současné nastavení podmínek mateřské a rodičovské dovolené?

Dětem, zdá se, přitom také příliš neprospěla, jak ukázala studie Aleny Bičákové, Kláry Kalíškové a Lucie Zapletalové (2021). Podle té totiž děti, které nastoupily po reformě rodičovského příspěvku z roku 1995 do mateřské školy až po čtvrtých narozeninách, byly ve studiu a v práci méně úspěšné než ty, které zůstaly ve výlučně domácí péči jen do tří let.

Vyplývají z toho tři ponaučení: Za prvé, i když je „svoboda volby“ politicky velmi lákavým argumentem, z filozofického hlediska je neudržitelná, jelikož nikdo se nikdy nerozhoduje tak úplně svobodně. Je tedy dobré vždy se pořádně podívat, co se za argumentací svobodnou volbou skrývá a čí zájmy ona domnělá „svobodná volba“ naplňuje. Za druhé, pokud chceme, aby se lidé mohli rozhodovat svobodně v co nejvyšší míře, je třeba zajistit, aby jejich volby nebyly omezené podmínkami, ve kterých probíhají – například nedostatkem dostupných a kvalitních míst ve školkách nebo genderovými platovými rozdíly. A za třetí, pokud se lidé mají rozhodovat co nejsvobodněji, musejí mít přehled o všech možných volbách a mít pocit, že mají nárok je činit.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 55 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Agnes | 20. 9. 2022 22:59

Dovolte pár slov ke studii o údajné újmě, již má být způsobena dětem, které nejsou ve třech (dvou) letech strčeny do kolektivního zařízení:
O tomto novém zlatém teleti, vypracovaném na zakázku (ať už přímou, nebo podprahovou) části rodičů, kteří mají potřebu delegovat co nejdříve výchovu a péči o své děti na nějaký vnější subjekt, skutečně nebylo možné neslyšet. Touto studií se ohání kdekdo. Lze to pochopit, koneckonců jde hlavně o veřejné peníze, kterých není nekonečně mnoho a mohou být investovány do podpory pouze části rodin, a určitě nepřekvapí, že nejhlasitější rodičovská skupina dostane největší díl: v tomto případě získá z veřejných prostředků pro sebe potřebná kolektivní zařízení, jejichž provoz a zaměstnance bude hradit stát či municipality. A to se vyplatí! A aby to nebylo tak okaté, musí se to nějak odborně a nezávisle "okecat" - a tak se vyrobí studie, že bez docházení do školky je dítě v životě prostě ztracené. Nebo přinejmenším znevýhodněné. Pak se tou studií mlátí hlava nehlava na všechny strany - a mnohé rodiče, kteří o jesle či školky vlastně až takový zájem nemají, to znejistí. A od znejistění je jen krok k akceptaci: dobře, pošlu tedy dítě do školky, nechci mu přece ublížit. Posílají je tam jiní, měl bych i já...
Tento princip společenského nátlaku Heroin většinou kritizuje, ale jenom v těch případech, které mu ideově a ideologicky konvenují. V ostatních případech je přijatelný.
A hurá! na světě je další rodina, která začne tlačit na politiky, že nutně potřebuje jesle či školku. Jak prosté.
Co vlastně znamená tvrzení: Školka dítěti prospívá? Co to je školka? Co se tím myslí? Dům s cedulí "Mateřská škola" - bez ohledu na to, co je uvnitř? Copak jsou všechny školky stejné, aby se dal pobyt v nich srovnávat? Jsou všechny kvalitní, podnětné, přínosné? A pro každé dítě stejně?
A co když žijete někde na periferii, kde máte k dispozici jen jednu školku, nekvalitní a nepodnětnou? I taková školka je pro dítě přínosnější než žádná?

Školka je mnohdy nutnost, hlavně z důvodů ekonomické potřeby rodiny. Když taková docházka do školky přinese dítěti nějaké benefity, je to dobře, záruku ale nečekejte. Bezesporu existují i děti, které budou z jakékoli školky nadšené, a jiné děti, které si z rodiny nesou mnoho hendikepů a školka, i ta nejhorší, by jim pomohla část těchto hendikepů odstranit. To vše je pravda, ale nic z toho nelze generalizovat. Je to složitá záležitost. Tím spíš je ten slavný průzkum o "nesporném přínosu školky pro polidštění dítěte" pochybný.

Dumám o všech svých dětech (a že jich není málo), jimž jsem dobrodiní jeslí a školek upřela, a ptám se: Co to jsem proboha za matku?!
A pak si uvědomím, jak mé děti žijí a čeho všeho už dosáhly (ty větší namátkou třeba vystudovat v UK nebo získat vysněnou práci ve Vídni, ty mladší věnovat se vrcholovému sportu, cestovat obytňákem po Evropě, obstát v cizojazyčném prostředí nebo vystupovat v hudebním divadle) a sama si bez cavyků odpovím: Jsem sebevědomá, nadšená a spokojená (byť jistě nikoli dokonalá) matka a mé děti jsou šťastné, odvážné a nezávislé. Přestože nechodily do školky. Anebo možná právě proto.

+7
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Pavla Sinková | 20. 9. 2022 8:24

Další výplach mozků feministických pipin pokračuje. Článek opět plný lží.

-7
Reagovat