Každá holka by měla mít šanci dělat to, co miluje, říká fotbalistka Klára Cahynová

RovnoprávnostRozhovorSpolupráceSport
Ženy v nevýhodě
Ilona Kleníková
| 4. 11. 2021 | 3 komentáře | 11 921
Každá holka by měla mít šanci dělat to, co miluje, říká fotbalistka Klára Cahynová
Foto: adidas

První Češka ve španělské Primera División je sedmadvacetiletá záložnice Klára Cahynová. Že bude fotbalistkou, se rozhodla už jako malá, když ještě hrála dorosteneckou ligu ve smíšeném zlínském týmu. Věří totiž, že nic není nemožné. Na jaké předsudky stále naráží? Jak jsou na tom české fotbalistky ve srovnání se světem? A co se musí stát, aby se jí splnil její největší fotbalový sen?

Myslíte si, že se někdy bude „ženskému fotbalu“ říkat prostě jenom fotbal?

To by mě taky zajímalo, ale myslím si, že se to vždycky bude rozdělovat. Je to trochu škoda, protože když se řekne „ženský fotbal“, tak to některé lidi odradí, a přitom ten fotbal ani neviděli. Předsudky jsou ale hlavně v České republice. V zahraničí už fotbal patří mezi nejpopulárnější ženské sporty. Ono nám vždycky všechno trošku déle trvá.

Na jaké předsudky narážíte?

Většinou že ženské patří spíš do kuchyně. A celkově že ten ženský sport není tak dobrý jako ten mužský. Samozřejmě je jasné, že bude pomalejší, stejně jako třeba ženský tenis, ale někteří lidé tomu ani nedají šanci a říkají, že fotbal je jenom pro chlapy, že to tak vždycky bylo a ať se do toho ženské vůbec nemíchají.

Nejvíc mě tady rozčiluje, když se jdu podívat na zápas na Spartu nebo na Slavii, hraje tam mladá holka společně s kluky a tatínci na ni křičí: Jdi do ženského týmu! Sem nepatříš! Ať hraje můj kluk!

Tenis si taky musel vybojovat místo na výsluní. A dneska už se nad tím nikdo nepozastavuje.

Zvlášť v Česku, vždyť tenistky teď mají víc úspěchů než chlapi.

Jste ambasadorkou kampaně adidas Impossible Is Nothing. Čím vás kampaň oslovila?

Tím, že se právě nedělají rozdíly v tom, jestli je někdo holka nebo kluk. U dětí je to přece úplně jedno, nejdůležitější je vášeň pro sport. Nejvíc mě tady rozčiluje, když se jdu podívat na zápas na Spartu nebo na Slavii, hraje tam mladá holka společně s kluky a tatínci na ni křičí: „Jdi do ženského týmu! Sem nepatříš! Ať hraje můj kluk!“ Ta kampaň právě ukazuje, že tohle je nevhodné, že by se nemělo hledět na to, jestli hrají holky nebo kluci. Aby takové komentáře už nebyly.

Nemožné neexistuje

Impossible Is NothingFoto: adidas

Fotbal není jen pro kluky, ukazuje adidas v kampani Impossible Is Nothing. Hlavní myšlenkou značky je vidět příležitosti tam, kde ostatní vidí nemožné. Protože pomocí sportu lze měnit život. Hlavními tvářemi jsou úspěšné fotbalistky, které se prosadily nejen u nás, ale i v zahraničí, nejen Klára Cahynová, ale i například Barbora Votíková, Andrea Stašková, ale zapojil se i staronový partner značky Sparta Praha se svým A-týmem v čele s Lucií Martínkovou a dalšími mladými talenty.

#ImpossibleIsNothing #girlsplay⚽️

Na svém Instagramu jste napsala, že „Impossible Is Nothing“ pro vás není jenom heslo, ale že to je životní přístup.

Protože si myslím, že opravdu nic není nemožné. Když si holka něco vysní, tak by ji v tom mělo okolí podporovat a snažit se jí vytvořit ty nejlepší podmínky, aby dosáhla svého snu. Aby mohla dělat to, co miluje nejvíc, i když žije v nejmenší vesnici v Česku, kde žádný ženský tým není. Měli bychom to dopřát klukům i holkám – v kterémkoliv sportu, nejde jenom o fotbal.

Když jste byla malá, myslela jste si, že fotbal je pro kluky?

Mě to vůbec ani nenapadlo. Můj taťka i brácha hráli, já jsem s nimi pořád kopala na hřišti. Sice jsem byla obklopená jenom kluky, ale nikdy mi to nepřišlo zvláštní. Rodina mě v tom podporovala a už odmalička jsem věděla, že chci ve fotbale něčeho dosáhnout. Měla jsem štěstí na kolektiv, kluci mě brali jako jednu z nich. To spíš tatínci měli problém, když jsem hrála a jejich kluk seděl na lavičce.

V rozhovoru pro web FK Slovácko jste vzpomínala, že jste tam „přišla od kluků“. Jak se vám ve smíšeném týmu hrálo?

Byla jsem tam jediná holka. Holky můžou hrát dohromady s kluky do patnácti let, pak už jsou ty rozdíly v rychlosti a síle větší. Tak jsem přešla do ženského týmu Slovácka. Myslím, že je lepší, když holky a kluci hrají společně, protože jsou pak průbojnější, je to dobrá příprava na dorosteneckou ligu.

Bojovnice

Magdalena Šormová
Foto: Pavel Houdek

Špičková zápasnice MMA mluví o tom, proč je absurdní řešit, jestli by jako žena měla zápasit, jak její výkon ovlivňuje menstruační cyklus nebo proč nechce mít závazky ke sponzorům. Poslechnetě si nový díl podcastu Hlas Heroine s ženou, která se věnuje nejtvrdšímu bojovému sportu.

Hlas Heroine: „Jsem pro MMA uzpůsobená líp než většina průměrných chlapů,“ říká Magdaléna Šormová

Jaké to pak pro vás bylo v čistě ženském týmu?

Vůbec se mi to ze začátku nelíbilo. Najednou jsem hrála s ženami, některým bylo devětadvacet, třicet let. Já jsem byla zvyklá na čtrnáctileté kluky, ženský kolektiv byl něco úplně jiného. Ale pak jsem ve Slovácku zažila asi nejlepší partu za celou kariéru. To byla pecka. Začátky byly těžké, ty tréninky, ta kvalita, věkový rozdíl – to bylo něco úplně jiného.

Co to znamená, že byly jiné tréninky? Nebyly tak intenzivní?

Ze začátku nebyly tak propracované, nebyly ani v takovém tempu, na jaké jsem byla z ligového Zlína zvyklá. Ale to se všechno změnilo, když přišla trenérka Jitka Klimková. I díky ní jsem tam, kde jsem, protože nás opravdu donutila makat.

Kdy jste se rozhodla, že fotbal bude vaše práce?

Měla jsem to tak nastavené už od mládí, že se tím chci živit. Pak jsem se rozhodla, že to spojím se školou, což mi vyšlo. Díky fotbalu jsem se dostala do Ameriky na univerzitu. Naučila jsem se tam jazyk a pak už jsem jenom doufala, že dostanu nabídku z profesionální ligy.

Odrazoval vás někdo od fotbalové kariéry?

Právě že vůbec. Ani mamka, ani taťka. Všichni mě v tom podporovali, jezdili na moje zápasy. Vždyť my jsme víkendy trávili jenom na fotbale. Měla jsem v tom asi strašné štěstí.

Do Ameriky jste pak jela kvůli fotbalu, vzdělání, nebo zahraniční zkušenosti?

Se Slávií jsme v Česku vyhrály všechno, co šlo, tak jsem chtěla zkusit něco nového. Když přišla nabídka z Ameriky, přišlo mi to jako nejlepší řešení – spojit fotbal se školou.

Oslovil vás nějaký skaut?

Oslovila mě přímo univerzita. Trenér byl Angličan, takže se snažil dotáhnout do týmu i Evropanky. Viděli nějaký můj reprezentační zápas. Dostala jsem plné sportovní stipendium. Dostudovala jsem tam a pak jsem se vrátila do Slavie. Asi půl roku nato mi přišla nabídka z německé ligy. Takže jsem zas mazala do Německa.

Na to, jak máme malou základnu, tak jsme jako Češky dobré. Je škoda, že v Česku jsou jenom tři kvalitní týmy, ta soutěž je u nás hrozně nevyrovnaná. V tom je asi největší rozdíl oproti cizině.

Máte srovnání, jaké jsou podmínky ženského fotbalu v Čechách i na Moravě, v Německu, ve Španělsku, v Americe. Jak na tom je český ženský fotbal? Snese srovnání se světem?

Paradoxně fotbalistek je v Česku asi nejmíň. Ale na to, jak máme malou základnu, tak jsme jako Češky dobré. Je škoda, že v Česku jsou jenom tři kvalitní týmy, ta soutěž je u nás hrozně nevyrovnaná. V tom je asi největší rozdíl oproti cizině. Tam je v první lize šestnáct vyrovnaných týmů a o výsledek se bijete každý víkend. V Česku sehrajete jen pár kvalitních zápasů za sezónu. V Americe jsou úplně napřed, ta univerzitní liga je na hodně vysoké úrovni. Hrají tam tisíce holek a zároveň studují.

Které jsou ty tři kvalitní týmy v Česku?

Sparta, Slavie a Slovácko.

Tři „S“.

Tyhle tři S to jsou už dlouhou dobu a jen tak se to nezmění. Na Slovácku to dělají s ohromnou vášní. Jestli za to ty holky mají nějaké peníze, tak málo. Kdežto ve Slavii a ve Spartě už se tím živí. Přesto Slovácko není pozadu a těm pražským „S“ je vyrovnaným soupeřem.

Co by se muselo stát, aby těch kvalitních týmů bylo v české lize víc?

Mužská část klubu by musela víc investovat do té ženské. Je to jenom o penězích. Když holkám dáte peníze, budou chodit na tréninky, bude tam kvalitní trenér. Ale hlavně se musí začít už od mládeže. Aby holky už v patnácti v šestnácti hrály kvalitní zápasy a vyrostly z nich dobré fotbalistky. Aby pořád bylo kde brát.

Vy jste šla do Německa do Postupimi. Tam byl jenom ženský fotbalový klub a žádný mužský?

Ano. Byl to hrozně úspěšný tým, před deseti lety vyhrály Ligu mistryň. Ale teď už jim chybí peníze z té mužské části, už nemají tolik peněz, aby se vyrovnaly Bayernu Mnichov nebo dalším velkoklubům. Mužský fotbal přece jenom vydělává daleko větší peníze. Ženské potřebují nějakou dotaci, nebo za sebou mít záštitu mužského týmu.

Fandili byste ženské fotbalové reprezentaci, kdyby postoupila na světový šampionát?

I když ženy dávají do sportu tolik talentu, dřiny a odhodlání, stejně ještě potřebují, aby je muži podpořili.

Snad kdyby ženský fotbal víc vysílali v televizi, tak by ten mužský tým ani nebyl potřeba, protože by byly peníze z vysílacích práv. Nebo kdyby sponzoři dávali víc peněz do ženského fotbalu… Ale chápu, že se jim to musí někde vrátit. A když je malá propagace, tak lidé na zápasy nechodí. Je to takový začarovaný kruh.

Když jste se vrátila z Německa do Slavie, hodnotila jste svoji zkušenost a řekla jste, že by bylo dobré, kdyby se u nás umožnilo holkám víc trénovat. Jak jste to myslela? Trénuje se u nás málo?

Spíš jde zase o peníze. Když holky vstávají v šest ráno, jsou osm nebo devět hodin v práci a pak jdou po celém dni na šestou na trénink, tak už jsou unavené. Když někdo hraje jenom fotbal, tak všechnu energii a sílu věnuje tréninku.

Takže nejde o styl tréninku, ale o to, aby se změnily podmínky pro hráčky, aby fotbalistky nemusely ještě chodit do práce?

Ano. Nebo alespoň ne na plný úvazek. V ženském fotbale si člověk nevydělá na celý život, takže to chce mít nějakou praxi. Protože když skončíte ve třiceti pěti letech s fotbalem, půjdete se ucházet o práci, tak asi nikoho moc zajímat nebudete, když nebudete umět nic jiného než hrát fotbal.

Vy už jste v pozici, kdy se můžete zajistit fotbalem na celý život?

Ne. A myslím, že žádná z holek. Mám výhodu, že umím jazyky, takže doufám, že mi to do budoucna při hledání práce pomůže. Tady v zahraničí si už vydělám hezké peníze, ale po skončení kariéry si taky budu muset najít práci. Chtěla bych zůstat u fotbalu a dělat skautku nebo pracovat pro mezinárodní fotbal třeba v UEFA. Využít němčinu, angličtinu a teď i španělštinu.

Moje reprodukce – věc veřejná?

Foto: Shutterstock

Kdo rozhoduje o tom, jestli a kdy budeme mít dítě? Taky si myslíte, že jste to vy a váš partner, případně ještě faktor „přírody“? Anebo je to i širší rodina, přátelé a známí, sousedé, komunita či celá společnost? Máloco je podrobeno většímu tlaku a otevřeným komentářům okolí než naše reprodukční chování. Zdá se, že všichni okolo mají názor na to, jestli máme děti moc brzo, moc pozdě, máme jich málo, nebo příliš mnoho. Jak se takový tlak dá ustát?

Proč nám ostatní mluví do toho, kolik máme dětí a kdy

Ze Slávie jste letos v létě dostala nabídku do Sevilly, v rozhovorech jste říkala, že máte španělský styl fotbalu ráda a těšíte se na technické hráčky v týmu. Potěšilo mě, že se kolem vašeho přestupu v médiích opravdu řešil fotbal a váš fotbalový úspěch, ne to, jestli si třeba berete plavky a že jste žena ve fotbale.

To jsem byla taky překvapená. Kolikrát dostáváme otázky jako: „A bude za vámi jezdit rodina? Jste u moře?“ To není ten hlavní důvod, proč tu jsme, jsme tu kvůli práci.

Španělská liga je kombinační, je taková víc „fotbalová“. Lidé tu milují fotbal a tady v Seville nerozlišují, jestli jsi holka, nebo kluk. Prostě hraješ za Sevillu, tak tě uctívají. Jsem ráda, že jsem součástí takového klubu, kde ten sport milují bez ohledu na to, jakého pohlaví jsou hráči.

Je tam jiná fotbalová kultura?

Ano. Lidé tady nejsou tak negativní jako v Česku. Fanoušci za týmem stojí, i když se nedaří. Španělé sledují zápasy, scházejí se v hospodách, aby to všechno probrali. Snad u každého druhého stolu se řeší fotbal.

Často se vás ptají na vaše fotbalové sny a vy konzistentně odpovídáte, že vaše fotbalové sny se týkají reprezentace.Teď je rozehraná kvalifikace na mistrovství světa. Jak je reálné, že postoupíte – po nedávné prohře s Islandem?

To bylo strašné… Ale myslím, že tým na to máme. Byly jsme už blízko postupu na Euro, kde jsme vypadly až po penaltovém rozstřelu. Teď je to složité, musíme se dostat přes baráž. Druhé bychom ve skupině skončit mohly, určitě na to máme. A pak hrozně i záleží na tom, jakého soupeře dostaneme v baráži – chce to se vyhnout týmu, jako je Španělsko nebo Německo. Když budeme hrát tak, jako hrajeme teď, tak tam reálná šance je.

Kdybyste zaznamenaly opravdu velký úspěch, tak si toho všimnou média. A pak rodiče a děti. Začne se víc holek hlásit do klubů a vytvoří se tlak na to, aby byly lepší podmínky pro trénink.

Musíme někam postoupit, abychom něčeho dosáhly. Abychom všem dokázaly – ale hlavně samy sobě, že jsme se opravdu někam posunuly. Tak vyšlapeme cestičku mladým fotbalistkám, aby to měly snazší, aby byly víc podporované, aby bylo víc ženských týmů a aby se celková úroveň ženského fotbalu v Čechách zlepšila.

Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem – společností adidas.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze