Jako mluvčí vlády vyhořela, teď si plní sen. „I po čtyřicítce jde změnit profesi,“ říká fotografka
Úspěšnou fotografkou toužila být už od mládí: je to pseudo povolání, říkali jí ale před 25 lety. Jana Jabůrková proto zakotvila v mediální sféře, ve 40 letech se ale po totálním vyčerpání vrátila zase na začátek – k focení. „Uvědomila jsem si, že se člověk musí věnovat také sobě. Práce není všechno a nikdo není nenahraditelný. A také, že zkusit si splnit své přání je k nezaplacení,“ říká pro web Heroine.cz.
Vyrůstala v rodině dvou nadšených fotografů. Byli to právě její otec s dědečkem, kdo ji naučili fotit na film a ukázali jí krásu tohoto řemesla. Okolí jí však sen stát se fotografkou nakonec rozmluvilo. „Fotila jsem už jako dítě, pak na gymnáziu v Bučovicích na různých školních akcích. Všichni mě ale odrazovali, že to je úplně blbá práce, jen koníček, ať dělám něco jiného,“ vzpomíná Jana. „Vždy jsem se znala s fotografy a ti mě do jednoho přesvědčovali ať nefotím, že je to strašná práce a ať zůstanu u toho, co dělám a jsem v tom dobrá.“
Kariérně se proto přeorientovala na oblast komunikace a médií. Živila se jako PR specialistka a tisková mluvčí. Patnáct let ve stresujícím odvětví ji dovedlo k naprostému vyčerpání. „Pracovala jsem jako ředitelka komunikace a mluvčí ministerstva pro místní rozvoj a dále jako mluvčí úřednické vlády Jiřího Rusnoka. Na konci jsem zažila totální vyhoření,“ popisuje Jana.
Staré zaměstnání opustila a tuto kapitolu zcela uzavřela. „Nevěřím tomu, že se mohou lidi, co vyhoří, vrátit do stejného oboru,“ říká. Že se vzdala svého dlouholetého know-how, nelituje, a to ani přesto, že začátky rozhodně nebyly jednoduché. „Jistoty jsem neměla samozřejmě žádné. Pouze jsem věděla, že rozhodně nechci pokračovat v tom, co dělám. Na své rozhodnutí ale vzpomíná s radostí a pocitem svobody: „Ano, i ve 40 letech jde změnit profesi.“
Nová etapa přivedla Janu zpět k focení a také k fotografovi Jiřímu Turkovi. „S Jiřím jsme se náhodou setkali v Lednici. On tam měl workshop, já jela navštívit přátele. Začal mě učit pracovat s digitálními technologiemi, protože jsem do té doby fotila pouze na film,“ přibližuje.
V zákulisí
Spolupráce se jim osvědčila a fungovala natolik dobře, že spolu založili ateliér J3T. „Ke každé práci přistupujeme s respektem. Za každou fotkou totiž stojí nějaký příběh.“ Během tvůrčího procesu vždy kladou důraz na kvalitní preprodukci. „Dokonalá příprava je pro nás hodně důležitá. U portrétních fotografií se snažíme nastudovat si focenou osobnost, zjistit si co nejvíce informací, background a podobně,“ vysvětluje Jana.
Podívejte se na fotografie Jany Jabůrkové a jejího kolegy Jiřího Turka:
Ke konkrétní produkci pak duo J3T přistupuje neotřele – na place fotí oba na střídačku. „Vždy přesně víme, co chceme. Focená osobnost si nesmí všimnout, že jde o práci,“ přibližuje. Výběr techniky mají dopředu dobře promyšlený, čímž se jim daří dosáhnout uměleckého záměru. V poslední fázi všechny fotografie „sesypou“ dohromady bez ohledu na to, kdo fotil, a společně vyberou ty nejlepší. Kdo z nich je autorem konkrétního snímku, ovšem nikdy neprozrazují.
Ve svém volnu se pak nekomerčně věnují projektu cityLOVE. „Fotíme města z celého světa. Snažíme se zastavit čas a ukázat místa, která ještě mají unikátní genius loci. Žijeme v době, kdy se všechno unifikuje. Někdy ani nejde poznat, v jaké části světa jste,“ objasňuje charakter projektu Jana.
„Focení je pro mě radost ze života. Je krásné moci zachytit různé tváře a okamžiky. Jediné, co neumím, jsou východy slunce. Ale to jen proto, že nejsem schopna vstát,“ uzavírá se smíchem.
Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem - J3T.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
