Někdy s dětmi ve třídách zacházíme tak, že by to dospělí nevydrželi, říká oceněná učitelka

Učíte podle vzdělávacího programu Začít spolu. V čem tento styl výuky spočívá?

Program Začít spolu byl vytvořen pro první stupeň základní školy na začátku 90. let s tím, jak se země východního bloku vydávaly demokratickou cestou. Je to program, v němž škola, děti a rodiče tvoří partnerský trojúhelník, kde se všichni učí smysluplně spolupracovat, kde rodina nezůstává za dveřmi školy, a věci, které se děti ve škole učí, nejsou odtržené od jejich života. Významným pilířem je integrovaná tematická výuka, kdy to, co se učíme třeba v češtině, propojujeme s tím, co děláme v dalších předmětech. Část dne se učíme v  blocích, takzvaných centrech aktivit. A v neposlední řadě vedeme dítě k tomu, aby chápalo, že učení je především jeho nebo její zodpovědnost.

Výuka podle programu Začít spolu

Jak v takové třídě v programu Začít spolu vypadá den?

Den v Začít spolu má danou strukturu. Začínáme ranním kruhem, pak máme takzvané trivium, kdy se věnujeme učivu, které máme v tematickém plánu a nehodí se nám pro integrovanou výuku – jako jsou například tvrdé a měkké souhlásky, početní operace a podobně. Po velké přestávce se věnujeme integrovanému tématu v centrech aktivit. Lavice máme stabilně uspořádány v tzv. hnízdech vždy pro skupinu dětí a v policích blízko každého hnízda jsou pomůcky pro dané centrum. Děti tedy vědí, že v centru Věda a objevy najdou lupy a učebnice prvouky, v centru Matematika násobilkové karty nebo počítadla, v centru Čtení třídní knihovničku a podobně.

Máme centrum Ateliér, které je věnované tomu, jak vybrané téma uchopit výtvarným způsobem, centrum Matematika, centrum Věda a objevy a centra Čtení a Psaní. Děti si na začátku týdne vybírají centrum, ve kterém chtějí začínat s prozkoumáváním tématu, a postupně během týdne navštíví všech pět center. Ze začátku děti v centrech trávily třeba jen deset minut, dnes i celou hodinu, protože už samostatnou práci lépe zvládají. Potom uklidíme třídu a na konci je reflexe, kdy se bavíme o tom, za co bychom sebe a ostatní chtěli ocenit, co jsme se naučili a co bychom chtěli doporučit ostatním pro další dny.

Tvorbu center aktivit vnímám jako náročnou disciplínu, která se mi ještě ne úplně daří. Někdy neodhadnu časovou náročnost úkolů nebo zadání není jednoznačné. Ti, kteří jdou do centra v pondělí, ho vyzkoušejí, a já ho na základě jejich zkušenosti vylepšuji. Někdy taky tápu v tom, jak moc úkol v daném centru „svázat“ a nalinkovat, protože nechci sklouznout k tomu, že děti budou jen plnit sled úkolů; vnímám jako svou zodpovědnost vytvořit jim prostor i pro jejich vlastní kreativitu a nápady. Takže během týdne se centra mohou měnit a je to v pořádku – vždyť i děti chceme naučit, že chybování je základ učení. Není výjimečné, že ve středu děti v reflektivním kruhu pojmenovávají posun v učení a oceňují práci svých spolužáků slovy: máte to fakt o hodně lepší, než jsme to měli my. A oni jim na oplátku připomínají, že je to také díky nim, protože ten, kdo začíná a zkouší něco poprvé, to má vždy těžší. To mi přijde skvělé, protože tak se učíme i v životě. V tomhle smyslu jsou centra aktivit unikátní příležitostí pro vytvoření bezpečného prostředí pro učení.

Ve své přihlášce do ceny Global Teacher Prize jste psala, že váš profesní život byl plný výzev. Jak si to mám představit?

Vystudovala jsem druhostupňovou pedagogiku, angličtinu a výtvarnou výchovu. Brzy mi došlo, že to byla chyba, že bych raději žila každodenní život s dětmi na prvním stupni, a nepřicházela do jedné třídy jen na 45 minut. Hledala jsem cesty, jak se dostat k malým dětem. Spolupracovala jsem s řadou neziskových organizací, cestovala, sbírala data a vyhodnocovala je. Společně se dvěma kamarádkami jsem založila neziskovou organizaci zaměřenou na genderově citlivé vzdělávání. To bylo v době, kdy pojmy jako gender nebo feminismus bylo potřeba před seminářem vysvětlovat. Teprve pak byli vyučující ochotni naslouchat a poté často i připustit, že se jich genderové stereotypy ve výchově a vzdělávání týkají víc, než se do té doby domnívali. Mezi velké profesní výzvy počítám i několik příležitostí k sepsání materiálů určených vyučujícím základních škol.

Šanci jít učit do malé soukromé školy nedaleko od Prahy jsem dostala úplnou náhodou, když jim uprostřed školního roku odešla učitelka. A musím říct, že mi to ani trochu nešlo. Bylo to opět období, kdy jsem šla do neznáma a zkoušela něco nového v podstatě od nuly. V dubnu jsem onemocněla a ležela doma v horečkách. Můj muž nade mnou stál a říkal mi: „Tak si už prostě připusť, že některé věci dělat nebudeš. Najdeš si jinou práci a budeš zase spokojená.“ Ale já jsem se rozhodla vydržet a jsem za to ráda. Mám to asi trochu složitější v tom, že nemám od přírody dar, že si stoupnu do třídy a začnou mě napadat skvělé a zajímavé aktivity. Hrozně moc tu práci chci dělat a dává mi to smysl, i když dodnes často přicházejí dny, kdy mi to nejde, trávím nad přípravami velké množství času a stojí mě to pořád hodně úsilí.

Jaké máte ve své třídě děti, a jací jsou jejich rodiče?

Je to běžná třída na běžné pražské základní škole. Máme děti s různým rodinným zázemím, z rodin s odlišnou mírou znalostí českého jazyka, včetně dětí ohrožených školním neúspěchem. Každé z nich má za sebou velmi různé životní zkušenosti. Od začátku je mým cílem propojovat jejich rodiny. Nabízím jim pravidelně příležitosti, aby si mohli v asistentské roli vyzkoušet práci v centrech aktivit, zvu je do školy jako experty, aby nám představili svoji práci (měli jsme hodinu chemie nebo základů akrobacie či baletu), dvakrát ročně přicházejí rodiče na tripartity (schůzky v sestavě dítě – rodič/e – učitelka). Uspořádali jsme dokonce jednou místo první vyučovací hodiny snídani pro rodiče. Servírovala se káva, čaj, byla bábovka a další dobroty. Snažím se, aby se vzájemně seznámili a byli schopní spolu sdílet, jak oni prožívají školu svých dětí.

Učí se podle programu Začít spolu v celé škole? A pokud ne, nebyli „vaši“ rodiče napřed nedůvěřiví?

U nás v ZŠ Křesomyslova se učí podle Začít spolu jen ve dvou třídách. A samozřejmě zezačátku tam bylo mnoho nového – kromě center aktivit také matematika podle Hejného, nevázané písmo Comenia Script… Hodně jsem ale dbala na to, aby se rodiče mohli kdykoliv přijít na cokoliv zeptat, aby u mě měli dveře vždy otevřené. Co pozoruji, tak naši rodiče s dětmi hodně mluví o tom, že jejich škola byla úplně jiná. A jsou rádi, že jejich děti chodí do školy s radostí. Občas mi rodiče píší, když jsou jejich děti nemocné, že už se jim doma stýská a chtějí zpátky do školy. Je mi ale jasné, že nebudou všichni pořád nadšení, nebo že všem rodičům i dětem nebudu sedět já jako člověk. Proto si i myslím, že vyučující by na prvním stupni neměli být s dětmi celých pět let, že by děti měly mít možnost zažít i jiné pedagogické přístupy. I když děti v mé třídě už si to vlastně na chvíli vyzkoušely…

Jak to?

Letos se začala ozývat malá skupinka dětí ve třídě, že si všimly, že jinde ve škole mají lavice v řadách za sebou a učí se tam prostě nějak jinak, a že by si to chtěly vyzkoušet. Já to mám v sobě vyřešené, ale řekla jsem si, že oni mají právo chtít něco jiného, udělat si názor samy. Dohodli jsme se ve třídě, že tomu experimentu dáme týden. Postavili jsme lavice do řad a začali jsme s klasickou výukou. A hned v prvních chvílích „staré školy“ se stala taková zajímavá věc. Měli jsme ranní kruh, který se tedy také odehrával v lavicích, protože na koberec nezbylo místo, a děti si podávaly „mluvítko“ – naši třídní kočičku, kdy mluví ten, kdo ji drží. A na konci, když kočička oběhla celou třídu, jsem si ji vzala k sobě a řekla: „Děti, poprvé za dobu, co jsme spolu, jste mě z kruhu vynechaly. Vy sedíte v lavicích a já stojím za katedrou. Tak se stalo, že se od sebe oddělil svět vás dětí a svět můj jako vaší učitelky.“ Bylo to pro nás dost silné uvědomění.

Jaký byl ten týden pro vás?

V něčem byl jednodušší. Ve třídě bylo mnohem větší ticho. Líp jsem viděla do jejich sešitů, všichni se dívali na tabuli a bavit se mohli jen se sousedem, ne s dalšími třemi dětmi v hnízdě. Všechno v takové třídě řídí vyučující a je to svým způsobem uspokojivé, protože na tom dospělém před tabulí děti doslova visí očima, a když někdo zlobí, napíše se mu zkrátka poznámka – což tedy já jsem dělat odmítla, ale děti si vyrobily papírové žákovské knížky a poznámky si zkusmo psaly samy. I samy děti říkaly, že když se jim něco nechtělo dělat, tak se prostě dívaly z okna a měly vypnuto, protože výuku jsem řídila neustále jen já. Po týdnu jsme se podle domluvy vrátili do hnízd a děti vyhodnotily pro a proti programu Začít spolu a tradiční staré školy. Z původních čtyř dětí, co chtěly lavice po dvou, dvě děti přehodnotily a na návrat do hnízd se těšily. Byl to zajímavý experiment, který se nám částečně podařilo natočit na video a zachytit tak způsob, jak o své škole přemýšlejí ti, kteří do ní chodí každodenně pracovat – děti.

Jak se učí v pestré třídě

Už jste říkala, že složení vaší třídy je poměrně pestré. Jak se vám daří nabídnout adekvátní prostor všem – dětem s odlišným mateřským jazykem, s různými podpůrnými opatřeními, nebo naopak dětem nadaným?

Samozřejmě, že těžce. Každý, kdo učí, tak ví, že toto je opravdu jedna z největších výzev, protože ve třídě máme 25 či dokonce 30 osobností, a každá je na tom jinak v mnoha oblastech. A principiálně já nemůžu jako jeden člověk zajistit, že budu neustále přítomná pro každého z nich, že každý z nich dostane vždy to, co potřebuje – i kdybych měla vždy připravené gradované úlohy a zadávala práci v několika různých úrovních. Svou energii jsem napřela jiným směrem. Od začátku se snažím pomáhat dětem vybudovat učící komunitu, která nese jméno Nuselská třída. Mou strategií je posilovat vztahy mezi dětmi tak, aby ony samy dokázaly vidět, že když se ve skupině sejdou děti různé úrovně, tak jedno může říct – pojď, pomůžu ti s tím. Snažíme se zautomatizovat si postupy, takže ve chvíli, kdy jeden nestíhá tempo ostatních, za někým může přijít a zeptat se – můžu tě prosím vyrušit? A ten oslovený může odpovědět ano i ne. Aby to nebylo automatické, že pomůžu, protože každý někdy potřebuje něco dodělat nebo promyslet a je potřeba naučit se hájit si svůj prostor pro učení. Samozřejmě se to nedaří stoprocentně, ale s radostí říkám, že děti už mají různé naše postupy tak zvnitřněné, že když se v nějaký okamžik rozhlédnu po třídě, tak většinou téměř všichni pracují.

Ve společnosti se teď často mluví o tom, jestli se mají učit kompetence nebo znalosti, a často je ta debata dost vyhrocená. Co si o tom myslíte vy?

Já jsem určitě uprostřed. Nemůžeme se bavit jenom o znalostech, protože to je model tradiční staré školy, kde děti nejsou brány jako partneři a většinu dne řeší uzavřená zadání jen s jednou správnou odpovědí. Zaměření jen na kompetence, aniž bychom se zamýšleli nad obsahem, nad cíli, nad kritérii pro hodnocení, a nechávali rozhodování, co se budou učit, jen na dětech je podle mě druhý extrém. Moje velké téma je, do jaké míry dát prostor žákovskému hlasu a učit tak, aby byl prostor jak pro rozvoj důležitých kompetencí pro život, tak pro znalosti, bez nichž to nejde. A to je opravdu těžké zařídit. Navíc, když pro děti otevřeme prostor, tak najednou ony přicházejí s tím, co je skutečně napadá, projevuje se jejich osobnost, jsou slyšet jejich autentické názory, a na to mnozí dospělí nejsou připravení. Je pro ně bezpečnější držet se v kolejích toho, jestli je něco správně nebo špatně. Bojí se říct: „Děti, tak tohle nevím“.

Ve své přihlášce jste psala: „sním o tom, že budu učit na bezpečné státní škole“. Jak by vypadala a co pro to děláte?

Myslím, že když začneme přemýšlet o dětech jako o partnerech, přináší to s sebou šanci uvědomovat si potřebnost partnerství i uvnitř školy mezi dospělými. Když uznáme, že i my dospělí se díky spolupráci s dětmi ocitáme v procesu učení, začneme jinak nahlížet na svoje vlastní nejistoty a chyby. Nebude problém říct, že něco nevím nebo že potřebuju pomoc. Věřím, že nikdo z dospělých by nechtěl žít to, co děláme dětem při běžné transmisivní výuce v tradiční staré škole – neustále je držíme v pozoru, rozkazujeme, kontrolujeme, přesouváme z lavic a zase do lavic. Přitom ve třídách sedí lidé, kteří se budou jednou o nás starat a budou řídit tuto zemi a můžou ji měnit k lepšímu, budoucí vědci a vědkyně nebo třeba budoucí prezidentka či prezident. Kdyby se nám školu povedlo trochu uvolnit od strachu z chyb, měli bychom víc času a energie na vytváření bezpečného prostředí – vyučující pro děti a vedení pro vyučující. Mohli bychom se méně soustředit na to, co se nepovedlo, a víc na to, co se daří – a pak bychom postupně otevřeli dveře do svých tříd a mluvili o důkazech o učení a silných a slabých stránkách školy. Ale to se nemůže stát tam, kde jsou každý učitel nebo učitelka sami se svými třídami za zavřenými dveřmi a navzájem se sebe bojí a nedůvěřují si.

Řídit školu neznamená jen zodpovědnost za to, aby byly v pořádku papíry a přidělené úkoly jednotlivým lidem. Je to především dovednost komunikace, schopnost projevit zájem o druhé, ochota připustit, že děti nejsou jediní, kdo se ve škole učí a kdo přitom cítí různé emoce. I dospělí zažívají nejistotu, mají obavy, cítí nepohodu, když chybují a mají radost, když se něco povede. Významně rychleji posuneme školu dopředu, když to vše budeme prožívat a zejména reflektovat skrze spolupráci s ostatními vyučujícími. Bez fungujících učicích komunit tvořených všemi lidmi v rámci jedné školy, malými i velkými, se velkých změn v našem základním školství zkrátka nedočkáme.