Pro stát jsme jen zdroj informací, říká oceněný dějepisář. Přitom jsme laičtí terapeuti a lídři třídních týmů
Je mu teprve třicet let, ale už si vysloužil nominaci na prestižní učitelské ocenění Global Teacher Prize Czech Republic - a nakonec skončil třetí. Učitel dějepisu a výchovy ke zdraví za základní školy v pražských Kunraticích přitom původně toužil po kariéře v armádě. Svoje hodiny se Ondřej Nejedlý snaží vést badatelskou metodou, která nechává aktivitu do značné míry na dětech. „Stává se, že přijedou na exkurzi z nějaké školy odjinud a vyučující mi po hodině řeknou – tak jste si hezky hráli, a kdy konečně budete učit?!,“ směje se.
Jak jste se stal učitelem?
Moje máma celý život učí a když jsem si podával přihlášky na vysokou školu, tak zrovna působila na základní škole v Říčanech. Podal jsem několik přihlášek, mezi nimi i na pedagogickou fakultu. A v té době, kdy jsem měl čerstvě po maturitě, onemocněla mámina kolegyně ze základní školy a já tam nastoupil na výpomoc k jedné celkem náročné třídě osmáků. Po měsíci jsem pochopil, že mě učení neuvěřitelně baví, a že víc než vojákem chci být učitelem. Když už jsem pak nastoupil na „peďák“, ta paní učitelka onemocněla znovu a já jsem tu třídu – a že to byli fakt divočáci – dovedl od pololetí do konce devítky. Bylo to super a hrozně rád na to vzpomínám.
Nastoupit v devatenácti k patnáctiletým a užít si to? Mně to připadá jako recept na katastrofu…
Myslím, že to bylo hodně tím, že jsem neměl ponětí o rámcovém vzdělávacím programu, tematických plánech a podobných věcech. Přišel jsem tam a zeptal se, co doteď dělali. Řekli, že psali diktáty – a protože jsem diktáty odjakživa nesnášel, tak jsem se s nimi raději bavil o literatuře. Už tehdy mi došlo, že s dětmi musím fungovat na partnerské bázi, že nemám energii ani chuť se přetlačovat s nějakými zabejčenými puberťáky. A pak přišla další náhoda. Když jsem psal bakalářskou práci, ocitl jsem se tady na základní škole v Kunraticích a prakticky vzápětí jsem už měl své místo v kabinetu dějepisu a humanitních předmětů.
