Školy pro všechny, nebo jen pro někoho? „Ty ne, ty ne, ty se modli“ aneb jak Motoristé sní o konci inkluze
Děti na vozíku, nedoslýchavé, s autismem nebo kombinovaným postižením. Ale v důsledku i děti s ADHD či odlišným mateřským jazykem. Ty všechny by, alespoň podle představ Motoristů sobě, neměly mít jisté místo na běžné spádové základní škole, protože ředitelé by je mohli odmítat. Zatím se sice zdá, že pro rodiny s těmito dětmi k takto katastrofickému scénáři nedojde – jenže další boje se dají očekávat i v příštích týdnech a měsících.
O uplynulých komunálních a senátních volbách se bez přehánění dá mluvit jako o propadáku pro dvě menší vládní strany: SPD a Motoristy sobě. Motoristům navíc i různé volební průzkumy v poslední době přisuzují výsledky, které by jim dnes už nezaručily vstup do Poslanecké sněmovny.
Nové číslo Heroine je venku! ✨
Nové číslo Heroine je o ženách, které nečekají na svolení. Na titulní straně je Chili Ta, milovnice jídla a tvůrkyně obsahu, která mluví o vzteku jako zdroji síly, americkém fotbale a o tom, jak odpustila přísným rodičům. Představujeme laureátky ocenění Moje Heroine 2026, ptáme se, proč lékaři přehlížejí lipedém, a přinášíme ukázku z nové knihy Niny Špitálníkové o mateřské lásce, která nepřichází automaticky. Mluvíme s režisérkou Pepou Lubojacki o lidech na ulici a zkoumáme, jak daleko došel vývoj sexuálních robotů.
Čtěte v novém čísle Heroine.
Možná i proto, aby se méně mluvilo o jejich volební porážce, se pustili Motoristé obratem do boje za jednu ze svých programových priorit – takzvanou „revizi inkluze“. Uvozovky jsou zcela na místě, protože podle představ okolí Petra Macinky by se inkluze měla posunout zhruba o čtvrt století zpět, což neznamená její revizi, ale faktické zrušení.
Jaké byly tedy konkrétní požadavky Motoristů? V podstatě by se děti rozdělily na „přijatelné“, „nepřijatelné“ a „přijatelné podle situace“.
Ty „nepřijatelné“, tedy děti se 4. a 5. stupněm podpory, by ztratily nárok na místo ve spádové škole – ředitel by je mohl jednoduše odmítnout. Pro představu – takových dětí jsou necelé tři tisíce a už dnes až na naprosté výjimky navštěvují speciální školy. Ty se samozřejmě nezrušily, jak se někteří populisté snaží veřejnosti namluvit, ale zejména v Praze a okolí jich je naprostý a zoufalý nedostatek, na který například rodiče dětí s těžší formou autismu poukazují dlouhodobě.
Děti s menší potřebou podpory by potom byly vydány na milost a nemilost vedení spádové školy. Pokud by byly odmítnuty, například z důvodu, že už v příslušné třídě je několik dětí s podpůrnými opatřeními, hledal by takovému dítěti místo kraj. Ve školách by také vznikaly speciální třídy pro děti, které nestíhají učivo a „brzdí normální děti“.
Zní to perfektně logicky, že? Jenže…
Představme si třeba dítě na vozíku, těžší formou dysfázie nebo s poruchou zraku. Bydlí přes ulici od základní školy, ta ho ale odmítne. Rodič se obrátí na kraj, ten najde místo ve škole, do které by cestovalo hodinu tam a hodinu zpět, s přestupem. Co teď má dělat budoucí prvňák a jeho rodiče? Jak se to podepíše na kvalitě jejich života?
Nebo si představme třeba celkem běžnou první třídu základní školy, kam byly přijaty dvě děti s odlišným mateřským jazykem a jedno s ADHD. Už během podzimu je několik dalších dětí odesláno do pedagogicko-psychologické poradny a přinesou si odtud diagnózu dysgrafie nebo dyslexie. Tím je překročena hranice „problémových“ dětí ve třídě. Kdo bude muset odejít? A kam půjde?
A představme si do třetice, že do školy už nyní dochází třeba dítě s lehkým mentálním postižením a vedle něj další, s těžší formou ADHD – oba se třetím stupněm podpory. Škola tedy zřídí speciální třídu, kam nějakým zázrakem najde speciálního pedagoga. Skutečně se to ale pro dvě děti vyplatí? Třetí a čtvrtý stupeň podpory má v Česku podle údajů např. neziskovky Society for All – SOFA necelých 44 tisíc dětí.
Foto: Shutterstock
Zní to jako velmi vysoké číslo, ale je třeba si uvědomit, že máme cca 4 300 základních škol s 52 tisíci tříd, které navštěvuje zhruba milion dětí. Jde tedy přibližně o čtyři děti ze sta.
Nejde náhodou zřizování speciálních tříd, které bude problém naplnit (už třeba jen proto, že počty školáků a školaček dramaticky klesají a brzy budou školou povinné nejslabší ročníky v historii), náhodou proti tak často zmiňovanému šetření?
Zlobíš? Ve škole tě nechceme
Vyučující si už delší dobu stěžují na to, že děti jsou čím dál hůř zvladatelné. Jsou podle nich vulgární, ubližují si navzájem, nezvládají se soustředit na výuku, „neumí se chovat“.
V představách asi nejen Motoristů je i toto nejspíš způsobené přívalem inkludovaných dětí do běžných základních škol. A tak se může zdát, že ideální řešení je tyto „problémové děti“ z lavic alespoň na omezenou dobu odstranit. Odtud tedy nejspíš pramení návrh, že dítě, které ve škole „zlobí“, je sprosté, vyrušuje a podobně, bude až na třicet dnů vykázáno z výuky a rodiče s ním budou muset být doma.
Tento návrh zcela ignoruje podstatu a opět přináší víc zádrhelů, než se může na první pohled zdát.
Děti, které vykazují takzvané náročné chování, jsou často ty, které bychom mohli nazvat dětmi ohroženými. Jejich rodinná situace je nestabilní, v rodině může být přítomno násilí, zneužívání, návykové látky všeho druhu.
Nebo jsou rodiče prostě zasekaní v exekucích a nevědí, kde jim hlava stojí, protože se jenom snaží nějak přežít. Bývají to děti z rozpadlých rodin, které si nesou do života trauma.
Jak přesně dítěti pomůže, když bude namísto docházky do školy odkázáno na prostředí, které se na něm podepsalo a dál podepisuje? Jak konkrétně se jeho chování během toho měsíce zlepší? Kdo se s ním po ten měsíc bude učit?
Představa, že rodič, který je po uši ve vlastích problémech, si vezme měsíc volna a bude s potomstvem procházet úkoly a pracovní listy, je úplně odtržená od reality. Nemluvě o tom, že žádný zaměstnavatel nebude ochotný takový měsíc volna zaplatit.
Může si skutečně někdo myslet, že když rodina upadne do finančních problémů, povede to k tomu, že se z malého potížisty nebo potížistky stane vzorný žák? Kromě sociální absurdity naráží nápad i na ústavní právo na vzdělání a povinnou školní docházku.
Co je skutečně potřeba
Inkluze tak, jak ji provádíme v Česku, si skutečně zlepšení zaslouží. To by ale mělo vypadat úplně jinak.
Bylo by vhodné se podívat třeba na to, že v mnohých školách jsou normou třídy o třiceti dětech s jedním vyučujícím, který nemá oporu v nikom a musí to prostě nějak zvládnout – často za cenu vyhoření.
Potřebovali bychom mnohem víc podpůrných služeb, školních psychologů, sociálních pedagogů, speciálních pedagogů.
Bylo by nanejvýš přínosné, kdyby ve školách probíhaly supervize a vzdělávání, které by pomáhaly vyučujícím zvládat náročné situace ve třídě. Potom by možná nevnímali inkluzi jako něco, co na ně zlý stát uvalil, a děti s podpůrnými opatřeními jako ty, kteří brzdí ty ostatní.
A především – měli bychom se zase zamyslet nad tím, co je cílem škol a vzdělávání. Jasně, že potřebujeme umět vyjmenovaná slova, násobilku a ný, natý, ičitý. Úplně stejně ale potřebujeme, aby nás škola naučila, že každý je dobrý v něčem a když někomu nejde algebra nebo chemické rovnice, může se přesto stát třeba skvělou pečovatelkou v domově pro seniory, řidičem vysokozdvižného vozíku nebo pošťákem.
Už Komenský přece říkal, že škola je dílnou lidskosti. A v tomto ohledu nejenom Motoristé sobě naprosto selhávají. Jestli to nebude tím, že sami neprošli inkluzivním vzděláváním.
Stupně podpory
1. stupeň podpory: Nastavuje ho přímo kmenový učitel nebo škola, není třeba návštěva poradny.
Mírné výukové výkyvy a mezery: Dlouhodobější absence kvůli běžné nemoci, pomalejší tempo práce.
Počínající nebo hraniční specifické poruchy učení (SPU): Mírná dysortografie, neobratnost ve čtení
Mírné oslabení pozornosti a soustředění: Neklid, snadná unavitelnost, mírné projevy ADHD zvládnutelné běžnou změnou zasedacího pořádku a strukturováním úkolů.
Odlišný mateřský jazyk
2. stupeň podpory: Formální podpora na základě vyšetření v PPP. Zahrnuje úpravy metod výuky, časové dotace, základní kompenzační pomůcky a případně předmět speciálně pedagogické péče.
Typické diagnózy a stavy:
Klasické formy SPU: Diagnostikovaná dyslexie, dysgrafie, dysortografie nebo dyskalkulie lehčího až středního rázu (žák potřebuje více času, tolerance specifických chyb, možnost psát na PC).
ADHD / ADD: Lehčí forma hyperaktivity a poruchy pozornosti, která vyžaduje častější přestávky, individuální zadávání úkolů a zklidňující pomůcky.
Lehké vady řeči a narušená komunikační schopnost: Dyslalie (patlavost), mírné zadrhávání kde postačí logopedická intervence a tolerance ústního projevu.
Lehké smyslové vady: Slabozrakost korigovatelná brýlemi s potřebou sezení v přední lavici a zvětšeného písma; lehká nedoslýchavost vyžadující zřetelnou artikulaci pedagoga.
3. stupeň podpory: Podpora je výraznější, zasahuje do obsahu či organizace výuky a často přináší sdíleného asistenta pedagoga, individuální vzdělávací plán (IVP) či speciální pomůcky.
Typické diagnózy a stavy:
Lehké mentální postižení (LMP): Úprava očekávaných výstupů vzdělávání
Vysokofunkční autismus / Aspergerův syndrom: Obtíže v sociální interakci, potřeba denního vizuálního režimu, náchylnost k senzorickému přetížení, ale dobrý intelektový potenciál.
Těžší formy SPU a vývojová dysfázie: Výrazné potíže v porozumění řeči a psanému textu, žák potřebuje speciální software (předčítání textu), upravené učebnice a asistenci.
Těžší forma ADHD s poruchami chování: Impulzivita vyžadující stálý dohled, strukturované vedení a krizové plány při afektivních záchvatech.
Středně těžké tělesné postižení: Dětská mozková obrna (DMO) s postižením končetin (dítě se pohybuje s oporou/vozíkem, potřebuje dopomoc se sebeobsluhou a manipulací se sešity).
4. stupeň podpory: Těžké znevýhodnění, vysoká míra individualizace
Žák vyžaduje zásadní úpravy výukových cílů, stálou přítomnost asistenta pedagoga (často vyhrazeného převážně pro něj) a náročné kompenzační technologie.
Typické diagnózy a stavy:
Středně těžké mentální postižení: Výuka probíhá podle RVP pro obor vzdělání základní škola speciální
Nízkofunkční dětský autismus (PAS) s přidruženým mentálním postižením nebo agresivním chováním: Potřeba alternativní komunikace, neustálé struktury a dohledu z důvodu možného sebepoškozování či afektu.
Těžké tělesné postižení / kvadruparéza: Dítě upoutané na elektrický vozík s minimální hybností rukou; ovládání PC speciálními spínači (hlavové spínače, oční navigace Tobii), kompletní asistence při hygieně a stravování.
Nevidomost: Výuka Braillova písma, prostorové orientace s bílou holí, hmatové pomůcky, speciální asistence.
Praktická hluchota: Žák vzdělávající se primárně v českém znakovém jazyce, nutnost tlumočníka nebo pedagoga ovládajícího znakový jazyk.
Závažná psychiatrická onemocnění: Dětská schizofrenie, těžké úzkostné poruchy s mutismem.
5. stupeň podpory: Hluboké znevýhodnění, maximální možná péče
Nejvyšší stupeň podpory, určený pro děti s nejtěžšími kombinovanými vadami, které se většinou vzdělávají na základních školách speciálních nebo formou individuálního vzdělávání doma/ve stacionáři.
Typické diagnózy a stavy:
Těžké a hluboké mentální postižení: Vzdělávání podle RVP pro ZŠ speciální (díl II), zaměřené na bazální stimulaci, vnímání vlastního těla a elementární komunikaci.
Kombinované postižení nejtěžšího stupně: Imobilní dítě s těžkým mentálním postižením, epilepsií rezistentní na léčbu a smyslovým postižením.
Hluchoslepota v kombinaci s dalším znevýhodněním: Extrémně náročná komunikace (taktilní znakový jazyk, Lormova abeceda), nutná stálá přítomnost speciálního pedagoga a asistenta.
Stavy vyžadující trvalý zdravotnický dohled ve výuce: Děti na umělé plicní ventilaci, se zavedenou tracheostomií či PEG sondou s přidruženým těžkým neurologickým poškozením.
