Problémy začínají už ve školce. Vztek a sklony k násilí u nás řešíme i prací na statku, říká ředitelka střediska výchovné péče
Výbuchy vzteku a agrese, časté absence, sebepoškozování, mocenské boje mezi žactvem a vyučujícími. To všechno řeší ve střediscích výchovné péče, kterých je po Česku několik desítek. Jejich úkolem je zakročit u dětí s náročným chováním včas, aby nemusely odcházet třeba do ústavní výchovy. O tom, proč děti selhávají už v první třídě nebo proč mohou být učitelé někdy hrdí na to, že proti nim děti rebelují, jsme si povídali s ředitelkou SVP Alfa ve Svitavách Vlastou Pechancovou.
Kdo jsou vaši klienti?
Jsou to děti s náročným chováním, ve kterém my nevidíme „zlobení“, ale komunikační prostředek. Věříme, že nám tak dítě dává najevo, když nejsou naplněné některé jeho potřeby. A protože to neumí vyjádřit jinak, tak třeba odmítá pracovat, běhá po třídě, vyrušuje v hodinách.
Nejčastěji řešíme děti ze základní školy, ale čím dál častěji se náročné chování objevuje i v mateřských školách. V tom případě je důležitá včasná diagnostika, aby se odlišilo případné neurovývojové postižení (PAS, ADHD apod.) od nevhodné výchovné strategie rodičů.
Naši pracovníci se jdou na dítě do školky podívat, doporučí další postup, účastní se společné schůzky s rodiči a pohlídají i přechod mezi školkou a školou. Jsou děti, které například rodiče neposílali do školky vůbec. Když potom v první třídě dostane učitelku, která od něj očekává, že bude schopné delší dobu soustředěně pracovat, může to být takový náraz, že začne třeba ze školy utíkat, a když mu je útěk znemožněn, přechází do verbální nebo fyzické agrese. Obratem dostane nálepku potížisty jak od ostatních dětí, tak od učitelky, která si s ním neví rady, a brzy se začnou bouřit i rodiče spolužactva, že ho ve třídě nechtějí. Propad systémem může být hodně rychlý.
Čím to je, že některé děti mají po příchodu do školy problémy?
Narážíme třeba na to, že v rodině neplatí žádná pravidla a pro dítě je nová zkušenost, když se má něčemu přizpůsobit. Někdy rodiče uplatňují až příliš liberální výchovu a dítě je zvyklé, že se s ním dospělí skutečně na všem domlouvají. Jenže pak přijde do systému, kde je nastavená kostra dne a pro fungování třídy je nezbytné, aby v jednu chvíli dělali všichni tu stejnou věc. Problémy můžou pramenit také z raných traumat, rozpadajících se rodin i nefunkčních výchovných strategií.
Naším úkolem je zjistit, co je zdrojem problémů v chování, protože vycházíme pořád se základního předpokladu, že dítě chce patřit do skupiny, chce zažívat sounáležitost, přívětivost. A až když mu toto je znemožněno, sahá po náročném chování jako po náhradním způsobu, jak získat pozornost a postavení ve skupině.
Středisko výchovné péče Svitavska ALFA
- Pracuje se zákonnými zástupci, školami, vyučujícími, dětmi i OSPOD
- Věnuje se především žactvu základní školy, v posledních letech přibývají i děti z MŠ
- Nabízí ambulantní programy, vrstevnické i rodičovské skupiny
- Do péče dítě doporučují školka nebo školka, kontaktují ho ale zákonní zástupci
Foto: Lukáš Procházka
Je zajímavé, když říkáte, že se na vás obracejí i školky. Myslela bych si, že nejvíc problémů je s teenagery…
Samozřejmě, že školy nám nejčastěji posílají osmáky nebo deváťáky, se kterými si nevědí rady. Když se s nimi potom bavíme, tak dojdeme k tomu, že problémy byly už ve školce a na prvním stupni, jenže se neřešily. Pubertou to často jenom vygraduje, protože toto vývojové období samo v sobě obsahuje testování hranic. Zatímco na prvním stupni dítě přeperete tím, že dostane pětku a poznámku, tak na druhém stupni už toto nefunguje a dítě vyučující klidně pošle někam. V tu chvíli už můžou být vztahy velmi narušené, protože takové dítě ohrožuje pozitivní sebeobraz vyučujících – a na druhé straně, pokud učitelka třeba dospívajícímu klukovi hodně rezonuje s mateřskou rolí, může se s ní vypořádávat podobně jako doma s matkou, která mu leze na nervy.
Jindy jsou zase vyučující pro dítě jediní bezpeční dospělí. Když se rodiče chovají destruktivně, může si žák nebo žákyně svůj vývojový úkol rebelovat odžívat ve škole, protože doma třeba hrozí násilí. Takže občas vyučujícím vysvětlujeme, že to je pro ně vlastně lichotka, když je puberťáci vyhodnotí jako natolik bezpečné osoby, že se s nimi dá argumentovat, dá se jim vzdorovat a lze s nimi jít do konfliktu.
Co na to vyučující?
Někteří jsou dostatečně pevní, aby ustáli, že dítě prověřuje jejich integritu. Ale když zejména učitelky hranice pevně nedrží, tak to v dětech, které vyrůstají v nepřátelském prostředí, vzbuzuje až predátorské instinkty. Najednou pocítí svoji sílu ve vztahu k dospělým. Rozjede se mocenský boj, kdy vyučující tlačí známkami a dvojkami z chování, ale dítě cítí jejich nejistotu a zkouší ovládnout třídu, jako by ovládalo smečku. Když se to ve škole takto zvrhne, není to dobré pro nikoho.
Jaké formy spolupráce SVP nabízí?
- Pravidelné konzultace a provázení dětí a rodin
- Dívčí a chlapecké vrstevnické skupiny a setkávání
- Rodičovské skupiny rozdělené podle věku dětí
- Denní stacionář s výukou až na 3 měsíce pro děti na 1. a 2. stupni ZŠ
- Internátní pobyty odděleně pro dívky a pro chlapce
- Konzultace, náslechy a doporučení pro školy
- Intervenční programy ve třídách ZŠ a SŠ, například v případě šikany
Jak vypadá v tu chvíli vaše intervence?
Snažíme se kruh přetnout tak, že si dítě na tři měsíce vezmeme k nám, dítě i rodiče na sobě pracují, učí se nové strategie. Než se dítě vrací zpátky, pracujeme i se třídou a vyučujícími, aby všichni ten restart využili a neměli už potřebu zažíhat mocenské hry.
Foto: SVP Alfa
Musíme zjistit, jestli má ještě vyučující vnitřní svobodu k tomu, aby dokázal nebo dokázala na dítěti vidět i to dobré a oceňovat ho před ostatními, nebo zda ho už nesnáší natolik, že se po něm jenom vozí. Když vidíme, že učitel nebo učitelka už nejsou vnitřní změny schopní, je lepší dítěti říct, zkus se ovládnout, doklepej nějak devítku, odejdi třeba na učňák, a už nikdy ty lidi nemusíš vidět. Někdy to ale nestačí a je potřeba přejít do jiné třídy nebo školy, protože hrozí, že my tři měsíce pracujeme na změně a hned první hodinu nám ten křehoučký posun zruší učitelka, která mezi dveřmi řekne: „no to jsem zvědavá, co tam s tebou udělali“, případně dítě vyzkouší a dá mu pětku. V takové situaci bych doporučila změnu profese, protože taková vyučující už došla za hranu své nosnosti.
To se neposlouchá lehce...
Nechci křivdit vyučujícím, mnozí jsou skvělí a opravdu se snaží, aby děti chodily do školy rády. Ti ovšem negenerují náročné chování, takže se s nimi nesetkám moc často.
Zkušenost dětí se školou se prostě odvíjí od toho, kdo reálně ve třídě je. A pokud si paní učitelka jako holčička hrála na školu tak, že posadila před sebe plyšáky a s ukazovátkem v ruce jim něco povídala, se samými jedničkami prošla základku, gympl i pedagogickou fakultu, a pak se postaví před bandu puberťáků, nemá jednoduchou pozici. Navíc v situaci, kdy z třiceti dětí ve třídě je půlka z rozvedených rodin, několik sociálně znevýhodněných, pár cizinců, děti s ADHD, s traumatem, z pěstounské péče, s podpůrnými opatřeními... To je skutečná výzva a na vysoké škole je na to nikdo nepřipraví. Připsaná autorita učitelské profese je dnes hrozně malá, mnohem menší než v dobách, kdy oni sami chodili do školy. Vztahy se vychýlily výrazně směrem k rovnosti. Za to jsem já osobně vděčná, ale školy teď mají úkol vymyslet jiné strategie než ty autoritativní, které jsou stále ze setrvačnosti velmi oblíbené.
Jak mám chápat, že je připsaná autorita vyučujících malá?
Na mnoho dětí dnes už nefunguje argument „protože jsem to řekla“, pokud jim například daná činnost nedává smysl. S nástupem AI se role učitelů opravdu dramaticky promění. Budou muset vymyslet, co dětem nabídnou navíc ve srovnání s milou, vstřícnou a trpělivou umělou inteligencí, které se nemusíme bát pokládat i úplně elementární otázky a ona nám nikdy neřekne, že už bychom to měli dávno umět. Trumfem škol je zatím setkávání se s vrstevníky, jejichž přítomnost je z vývojového hlediska nezbytná. Ale musejí nabídnout ještě něco k tomu, aby tam děti nechodily jenom si utahovat z nejistých vyhořelých vyučujících. A to bude těžké.
Vlasta Pechancová
Vystudovala obory sociální práce, sociologie a psychologie, absolvovala psychoterapeutický výcvik v logoterapii a existenciální analýze.
Už během studií začala vést pražskou organizaci LATA – programy pro mládež a rodinu, která pomáhá dospívajícím a rodinám v nelehkých životních situacích. Pedagogický přístup, kterému dodnes věří, si následně formovala během několika letého řízení projektů pro znevýhodněné děti v jedné malé inkluzivní školičce ve Svitavách. Odtud byl už jen krok k převzetí vedení Střediska výchovné péče Svitavska. Střediskem ročně projde kolem 400 dětí, se kterými si ve školách a školkách pedagogové často nevědí rady. Jejím nejnovějším počinem je otevření terapeutického pobytového oddělení pro psychicky ohrožené dospívající dívky.
Vlasta Pechancová vystoupí s přednáškou o pěstování odolnosti u dětí na akci Nakopněte svoji školu, která se koná 22. - 24. února 2026 v Litomyšli.
Hodně jsme mluvily o škole, zatím málo o rodinách. Jaké trendy u nich pozorujete?
Přibývá nám dětí, které během pár let třeba čtyřikrát změní základní životní aranžmá. Biologičtí rodiče se rozvedou, máma si najde nového muže, ten přivede svoje děti, které si střídá s bývalou partnerkou, narodí se jim i společné. A dítě se musí pořád adaptovat. To je hrozně náročné.
Míváme ve stacionáři takové novodobé Popelky vychovávané novým partnerem matky společně s dětmi, které jsou jeho vlastní, kdy otčím prostě nedokáže „cizí“ dítě přijmout a chovat se k němu stejně jako k těm svým. Takže tyto Popelky zažívají různé ústrky, a ještě se jim připomíná, že jsou „celý otec“. To je opravdu těžká pozice, zvlášť když má muž vychovávat syny jiného muže. Ti kluci nesou obrovskou zátěž, protože jim málokdy někdo pomůže zpracovat třeba to, že nesou geny člověka, který je teď ve vězení nebo žije jako bezdomovec a alkoholik někde na ulici.
Pak tu máme také v celé republice průměrně 6 % lidí v exekuci, to je samozřejmě taky zátěž v podobě existenčních problémů, častého stěhování a podobně. Vidíme, že po covidu se zhoršil i psychický stav dospělých, rozjely se různé závislosti a i generaci rodičů našich klientů devastuje elektronika, o čemž se málo mluví. Občas se snažíme nastavit hranice ve využívání mobilu u dětí, a pak zjistíme, že otec není ochotný se vzdát telefonu ani u jídla.
Dorůstají i děti, jejichž rodiče sami nezažili kvalitní péči, a tak ji neumí poskytovat. Vůči přísné výchově, kterou sami prošli, se staví negativně, ale vletí do druhého extrému volné výchovy, kdy dítěti nenastaví žádné bezpečné hranice a očekávají, že bude veselé, zvídavé a emočně stabilní, a ono je místo toho neurotické a nešťastné.
Na druhou stranu využívají naše služby čím dál častěji i velmi pečliví, starostliví rodiče, kteří si třeba neví rady s nastavením hranic u svého dospívajícího dítěte třeba právě v oblasti elektroniky nebo experimentování s různými psychoaktivními látkami. Taková spolupráce je pak většinou hodně efektivní a trvá jen pár ambulantních konzultací.
Jak moc se vám daří rodiny přivést ke spolupráci?
My věříme, že když už rodiče zvednou telefon a objednají se k nám do ambulance, tak cítí, že se jim nežije dobře. Někteří přijdou se zakázkou, abychom jim opravili dítě, ale většinou si přiznávají, že by to nějakou změnu chtělo i u nich. Ideální je, když se rodič trochu pohne, to odzrcadlí dítě, a celý systém se začne hýbat. Pokud ale rodič má představu, že změnu má udělat pouze dítě, tak je to složité.
Co jim tak nejčastěji radíte?
My jsme v podstatě nechutně staromódní. Věříme, že jednotná, pevná, laskavá výchova je recept, který je sice náročný na realizaci, ale funguje. My nemusíme objevovat kolo, protože dětská duše prostě má svoje dané potřeby. Někde přidáváme na laskavosti, někde na čitelnosti a předvídavosti, někde na pevnosti. Někdy mámy z výchovy úplně vystrkávají tátu, zvlášť, pokud jsou rozvedení, a je pak těžké nastavit jednotný přístup. Už dlouho nejsou schopní se domluvit, a teď mají najednou spolupracovat? To je velká bolest.
Když řešíme mámy s dospívajícími syny, musíme dodat zvenku mužskou autoritu, protože z vývojového hlediska v životě teenagera už maminka nemá mít hlavní pozici. Ti kluci už se mají pohybovat ve světě mužů – jenže doma mají mámu a babičku, ve škole učitelky, a pokud se je včas nepodaří zapojit do nějakého sportu, tak nemají opravdu žádný mužský vzor. I proto tu zaměstnáváme etopeda, aby klukovi řekl „jak to tady s tou mámou vidíš, když ona ti dává kompletní servis, a ty nespolupracuješ, nic neděláš? Takhle to, chlape, nepůjde.“ Často se vyplatí, když nastoupí mužská autorita, na kterou chlapec slyší.
Pro teenagery máte také pobytová zařízení.
Ano, máme pobytové oddělení pro kluky a pobytové oddělení pro holky. Věříme na posílení mužských a ženských rolí. Takže chlapecké oddělení máme na statku, kde jsou velká zvířata, je tam hodně sportu, fyzické aktivity. Kluci se tam hodně učí samostatně fungovat, překonávat zátěž, aby posílili svoji identitu v tom, že něco unesou, že zvládnout být za sebe i bez mámy – a k tomu mají k dispozici několik mužů z personálu, kteří je tím provázejí. Ženy pracující na tomto oddělení je zase učí respektu k opačnému pohlaví, spolupráci a rozšiřují jim repertoár o jiné než silové strategie. Obsah mužské role už dnes není jednoznačně daný, takže naším cílem je hlavně pomoci každému klukovi, aby našel sám sebe – může třeba objevit, že místo sportu a překonávání fyzických limitů ho baví vařit pro ostatní, hrát divadlo a povídat si s ostatními. I mezi kluky se objevují čím dál častěji psychické potíže, které si zaslouží pozornost a citlivý individuální přístup.
Foto: SVP Alfa
A co děvčata?
Pro ně jsme otevřeli pobytové zařízení nedávno v reakci na nárůst úzkostí, depresí, sebepoškozování. Toto oddělení se víc věnuje tomu, jak zacházet se stresem, se svým myšlením a tělem, aby dokázaly opustit škodlivé a nebezpečné strategie.
A taky hodně pracujeme s rodiči, aby se zpevnili. Ono totiž, abych to řekla co nejvíc spravedlivě: ne všechno sebepoškozování je tím klasickým mechanismem, kdy mám přetlak v emocích a potřebuji přebít psychickou tenzi fyzickou bolestí, což je velmi účinný způsob, jak si ulevit. Část dospívajících používá sebepoškozování jako nevědomou – a slovo nevědomou chci zdůraznit – strategii k manipulaci okolí, protože když je ve hře sebepoškozování, tak rodiče ustoupí kamkoliv. Děvče pak třeba i roky nechodí do školy. Během té doby ale křehne čím dál víc, protože frustrační tolerance se musí trénovat, aby rostla. A když po roce doma se máte zvednout a jít do školy, tak je to stres, bolí vás hlava a břicho, a rodiče jsou v ten moment v pasti – protože co když si to dítě nakonec něco udělá, když ho donutí tam jít? Je to hrozně tenký led, jak dítě posunout, a přitom ho nepřetížit.
Jak to děláte u vás?
Obnovujeme odolnost postupně. Holky u nás chodí do školy, kdy máme pronajatou učebnu v běžné vesnické škole a učí tam naše učitelky. Jezdí se hromadnou dopravou, což pro některé z nich je samo o sobě velmi náročné, ovšem s podporou skupiny to většinou zvládají. Můžou chodit zadním vchodem, aby se nemusely potkávat s ostatními žáky, na oběd napřed chodí v jiný čas, ale postupně jim zátěž navyšujeme a modelujeme tak, aby byla pořád rozvojová, aby je nepřetížila a ony zase nespadly zpátky a nevzdaly to. Je to těžká práce, ale velmi smysluplná a důležitá. Když se tyto děti nepodaří vrátit do běžného životního režimu, kdy mají povinnosti, pravidelně někam chodí, překonávají překážky, zažívají neúspěchy a trénují svou odolnost, tak hrozí, že z nich budou doživotní psychiatričtí pacienti. Takže my si uvědomujeme, že se v této životní fázi hraje o hodně.
Základní škola je totiž povinná, takže když tam někdo nechodí, roztočí se kolem něj celý kolotoč organizací a různého pracovnictva, i OSPOD se do toho vkládá, všichni se snaží. Jenže když dítě selže na jedné střední škole, druhé, třetí… tak už to nikoho nezajímá. Podle mě skončí za zataženými závěsy doma na elektronice, a ještě si často i otočí režim, takže v noci bdí a ve dne spí a rodiče už nemají žádnou páku na to, jak je vystrkat do běžného života. Teď je tedy živí, a co bude, až je za dvacet let už živit nebudou moct? To je otázka.
Jak pro vás vlastně vypadá úspěch? Kdy je ten moment, kdy si řeknete – už nás to dítě nepotřebuje?
My to bereme tak, že ať k nám dítě přijde v jakékoliv situaci, rodina je v jakémkoliv průšvihu, tak nám jde o to, abychom je aspoň o kousek posunuli k plnohodnotnému životu. Neznamená to, že jim zařídíme krásný život ve všech oblastech – osobní, rodinné, školní, společenské… Ale ve všech oblastech můžeme udělat pokrok. Pracujeme na tom, aby dítě se sebou líp zacházelo, aby umělo pojmenovat svoje emoce, lépe vnímalo své potřeby, abychom v rodině odbourali toxické nešvary a nastavili zdravější fungování, zkrotili elektroniku, zavedli společný čas. Díváme se na to, proč to dítěti nejde ve škole. Zjišťujeme, jak a s kým tráví volný čas. Zkrátka úspěch máme nastavený tak, že každého můžeme nějak posunout, a na mnoha faktorech pak záleží, jak velké budou ty pokroky. Nemůžeme ale čekat, že vyřešíme všem všechno. To bychom rychle vyhořeli.
Text vyšel s podporou Nadace České spořitelny.
