Nemůžeme nařídit Praze, aby stavěla školy, i když ta potřeba je veliká, říká Bětáková z ministerstva školství

Jakou roli má vlastně v českém systému Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT)?

Často se setkávám s představou, že ministerstvo všechno může a také že za všechno může, a že by také mělo mít kontrolu nad všemi školami. To není realistické očekávání. MŠMT stanovuje legislativní rámce, tedy zákonné normy pro celý školský systém, a zajišťuje finance. A dál už je třeba v systému mít lidi, kteří se chtějí vzdělávat, zlepšovat, posouvat věci dopředu – a to už v každé jedné škole ministerstvo zařídit nemůže. Posledních pár let pracujeme na projektu nazvaném Střední článek podpory, kde se snažíme podporovat alespoň ředitele a ředitelky, protože víme, že mají na kvalitu svých škol enormní vliv. I těch je ale kolem deseti tisíc. Dosáhnout na 150 tisíc vyučujících, to už vůbec z jednoho úřadu nejde.

Jednou z věcí, které ale má MŠMT na starosti, je i probíhající revize Rámcových vzdělávacích programů. Jejich nová verze představená letos v lednu zaznamenala velmi vlažné přijetí. Čím to podle vás je?

Do revize RVP jsem nebyla zcela zapojená, ale samozřejmě jsem si všimla toho, jak říkáte, vlažného přijetí. Je zajímavé, že když se před lety schvaloval jiný velký a důležitý dokument, takzvaná Strategie 2030, tak byl proces podobný – tedy expertní skupiny a veřejné konzultace – a žádné pnutí kolem něho nevzniklo. Já si to vysvětluji tím, že Strategie 2030 byla spíš o velkých vizích, které se těžko dají zpochybnit, a obsahovala úkoly zejména pro ministerstvo. Jenže vzdělávací programy se týkají každé konkrétní školy, a jejich vedení samozřejmě vidí, jak bude náročné ty změny zavádět. V mnoha školách je patrná velká rezistence vůči změnám, a i nálada ve společnosti je taková, že nechceme přijímat to, co jde „shora“. Zavádění nových systémových změn je vždy náročné, ale jsem přesvědčená, že výsledkem budou nakonec modernější a efektivnější metody výuky.