Potřebujeme víc žen, které ukážou, že politička může být úspěšná. Znovu bych se do politiky nehnala, říká exministryně Peake
Do politiky vstupovala v době, kdy byl v Česku feminismus vnímaný jako sprosté slovo a řada témat, která se týkají ztížené pozice političek, ještě společností vůbec nerezonovala. Bývalá ministryně obrany a šéfka strany LIDEM Karolína Peake už sněmovními chodbami řadu let neprochází. Svou poslaneckou a vládní kariéru, během níž si od politických matadorů vysloužila posměšnou přezdívku „holčička“, s odstupem hodnotí v rozhovoru pro web Heroine.cz. „Vždycky jsem cítila, že muži mají mezi sebou určitou kolegialitu, a že já mezi ně nepatřím,“ říká.
Sněmovní volby se vás už řadu let týkají jako voličky, ne jako kandidátky: funkci poslankyně jste opustila v roce 2013. Přemýšlíte někdy nad tím, jak by váš život vypadal, pokud byste v politice zůstala? Mrzelo vás někdy, že už nejste aktivně její součástí?
Mrzelo mě to první rok po skončení mého angažmá. Zaprvé proto, že můj konec v politice nastal o rok dříve, než byl původní plán. A zadruhé proto, že přes všechny složitosti té doby a zážitky s funkcí jako takovou mě to v politice bavilo. Byla to ohromně zajímavá životní zkušenost: bavila mě spolupráce s celou řadou lidí, s nimiž bych se jinak třeba vůbec nesetkala. Teď mluvím zejména o lidech, kteří nebyli zvenku vidět, z mého týmu, z ministerstva.
Politika mi přinášela řadu fascinujících zkušeností, které člověk nikde jinde nezíská a které jsou nesdělitelné. Možná proto je politika svým způsobem návyková a někteří lidé se jí drží zuby nehty. První rok se mi stýskalo, to přiznávám. Zvažovala jsem, jestli se do politiky nemám vrátit. Pak ale přišla jakási úleva. Rozhodla jsem se jít úplně jinou cestou, vrátila jsem se do advokacie a začala oceňovat soukromí, které člověku přináší, když se najednou pohybuje mimo veřejný sektor.
Přejete si, aby podobné texty vznikaly? My také! Podpořte nás, prosím, předplatným časopisu nebo webu Heroine. Moc to pro nás znamená.
Bylo v době, kdy jste ve vysoké politice působila – v roce 2010 jste se stala poslankyní Věcí veřejných, sněmovnu jste opustila o tři roky později – české politické prostředí víc nakloněné mužům než ženám? V současnosti je žen ve sněmovně stále méně než mužů, přestože se jejich počty díky kroužkování zvyšují. Čím to podle vás je?
Foto: David Sedlecký Wikimedia Commons / Profimedia
Nejde na to odpovědět úplně jednoduše, protože nechci ženy a muže a to, jak prožívají politickou práci, paušalizovat. Jsou různí muži a různé ženy. Myslím, že to, jestli někdo bude v politice úspěšný a spokojený, nebo ne, záleží spíš na typu člověka a jeho vnitřním nastavení.
Existuje ale určitě společný jmenovatel, který spojuje řadu žen, což je rodina. Pořád ještě se mnohem častěji počítá s tím, že se o děti stará žena. Já sama měla štěstí, protože jsem byla z Prahy 1, takže jsem Poslaneckou sněmovnu i ministerstvo měla takřka za rohem. Pro kolegyně s rodinou, které dojížděly například ze severní Moravy, nebo z jiných částí Česka, ale podle mě byly nejen poslanecké křeslo, ale zejména ministerské posty velmi obtížně akceptovatelné. Obzvlášť, pokud neměly perfektní rodinné zázemí, nebo pokud jejich děti byly ještě malé. Jinak si ale nemyslím, že je politické prostředí nutně více nakloněné buď mužům, nebo ženám.
Zaznamenala jste v minulém volebním období iniciativu Moderní sněmovna, která se snažila změnit podmínky ve sněmovně například skrze omezení času u pultíku a novely jednacího řádu? Dosud nebyla příliš úspěšná...
Kdykoliv se sáhne do jednacího řádu sněmovny, nejvíc problémů s tím mívá opozice, protože vystupování ve sněmovně je pro ni jeden ze způsobů, jak ukázat, co by dělala jinak. To je prostě součást demokracie. Myslím si, že dlouhé projevy ke sněmovně patří, ačkoliv pro mě osobně šlo o jednu z věcí, která mi vadila. Mluvím o tom nekonečném vysedávání, které v minulém volebním období bylo extrémní. Přespávání ve sněmovně je něco, co musejí rodiče ve sněmovně nést těžce, obzvlášť, když vidí, že to nic nepřináší.
Něco jiného je, když pracujete na vědeckém projektu, nebo máte noční v nemocnici, než když někde sedíte jen proto, že se jedna ze stran rozhodla obstruovat. K politickému životu to ale bohužel patří.
V rozhovoru s Karolínou Peake se dále dočtete:
- Jak s odstupem hodnotí kampaň Věcí veřejných, v níž se objevila na billboardu v plavkách a ve svůdném kalendáři
- Proč podle ní muži v politice neberou své ženské kolegyně moc vážně
- Jak se cítila na vysokých politických postech, včetně osmidenního působení na ministerstvu obrany
- Proč politice dle svých slov obětovala své první manželství
Podotkla jste, že jste v průběhu vaší kariéry ve vrcholné politice měla štěstí na adresu: státní instituce jste jako obyvatelka pražského centra měla na dosah ruky. Přesto mě zajímá, jak jste prakticky zvládala politické funkce s běžným rodinným provozem. Zmínila jste, že péče o děti a domácnost i v dnešní době častěji zůstává na ženách.
Než jsem přešla do vrcholné politiky, působila jsem v té komunální, která je s rodinou kombinovatelná velmi dobře. V době, kdy jsem vstupovala do Poslanecké sněmovny, bylo mým dětem sedm a devět let. Měla jsem pomoc ze strany manžela, který mě v práci podporoval, a také ze strany mých rodičů, kteří bydlí hned vedle nás a byli vždycky po ruce. Já i moje děti jsme tedy měli ideální zázemí.
