Vyoutovat se jako gay by v NHL bylo kontroverzní. Heated Rivalry se drží stereotypů, říká expertka
Kanadská seriálová romance s názvem Spalující rivalita mezi dvěma hokejovými šampiony pobláznila svět. Ve skutečnosti se ale v zámořské lize, kde se děj úspěšného seriálu odehrává, ke queer identitě dosud nikdo nepřihlásil. „Každý z nás má jen jeden život a žádnému hráči v NHL nezazlívám, že nechce coming outem riskovat své psychické zdraví, svou kariéru a svou reputaci,“ říká o situaci v ledním hokeji expertka a bývalá sportovní novinářka Alice Němcová Tejkalová. V rozhovoru pro web Heroine.cz mluví o tom, proč o hokejistech podvědomě smýšlíme jako o středověkých rytířích, nebo o tom, proč jsou tenisové bitvy pohlaví zbytečným přežitkem.
Kanadský seriálový hit názvem Spalující rivalita, v anglickém originále Heated Rivalry, pobláznil svět zakázanou romancí mezi dvěma špičkovými hokejisty z NHL. Ve skutečnosti ale zatím nevíme o nikom, kdo by se v lize přihlásil k menšinové sexuální orientaci či identitě. Proč tomu tak podle vás je?
Hokejové prostředí, podobně jako to fotbalové, je tak maskulinní, že je těžké přijít s coming outem. Český fotbalista Jakub Jankto, který se vyoutoval jako gay, sice měl spoustu hezkých ohlasů z domova i ze zahraničí, ale šlo o specifickou situaci. O jeho sexuální orientaci už tou dobou věděla řada lidí a hrozilo, že se informace nějakým problematickým způsobem provalí. Je to podobné jako u rychlobruslařky Martiny Sáblíkové. I ona čelila riziku, že informace z jejího osobního života dostanou do médií, a Sáblíková šla s tématem ven právě pod tímto tlakem.
Foto: Heroine
Feel Good by Heroine 2026: Oslava MDŽ, na kterou nezapomenete
Třetí ročník zážitkového festivalu je tu. Přijďte se naučit odpočívat, načerpat energii a užít si péči v luxusních kulisách.
📅 Kdy a kde: Neděle 8. března 2026 v designovém hotelu Almanac X Alcron Prague.
🎤 Program: Workshopy s autorkami bestselleru PřetíŽENY Martinou Maškovou a Kate Trávníček o tom, jak regulovat svůj nervový systém. Čekají vás i debaty o spánku a výživě s Markétou Gajdošovou a Denisou Hrubešovou.
✨ Unikátní koncept, kdy se hotelové pokoje promění v soukromé budoáry krásy. Vyzkoušejte na vlastní kůži terapie a procedury, díky kterým se budete cítit líp.
Je smutné, že sportovci a sportovkyně musejí v šatnách udržovat heterosexuální pozici, aby pro ně nebyli problematičtí. Šatna jako taková je mnohdy tím klíčovým problémem. Ve sportu bývají oddělené ty pánské a dámské a jde o prostředí, které je vnímáno jako „bezpečné“, protože se tam spolu potkávají jen zástupci a zástupkyně určitého pohlaví. Pro řadu lidí je pak představa někoho, kdo do šatny přichází s menšinovou orientací, z principu nepříjemná. Jde o situaci, která se v týmech často velmi obtížně komunikuje, a tak se nemůže smysluplně posouvat dál. Zároveň je mimořádně složitá pro každého, kdo musí svoji sexuální orientaci tajit.
I v šatnách v současné době přece musí panovat vědomí toho, že pravděpodobně ne každý, kdo jí někdy prošel, měl heterosexuální orientaci. Je to tedy tak, že se o tom mnohdy raději nemluví vůbec?
Přesně. Vzhledem k tomu, že víme, kolik lidí se identifikuje s jiným než s cis heterosexuální identitou, je logické, že pokud nás v šatně sedí dvacet, s velkou pravděpodobností nebudeme všichni stejně orientovaní. Jde ale o prostředí, v němž je leckdy lepší o některých věcech prostě nemluvit. Tahle atmosféra ve sportu nepomáhá k normalizaci toho, že nejsme všichni stejní, ani samotné společnosti, protože sportovní odvětví je velmi vlivné.
Coming out bývá ve sportu složité navigovat i z hlediska sponzoringu tak, abyste kvůli němu jako sportovec či sportovkyně neztratili peníze. V případě fotbalu či basketbalu jsme už několikrát mohli zažít situaci, kdy se hráč či hráčka vyoutovali až po ukončení kariéry (jediným hráčem v NBA, který se vyoutoval ještě během své aktivní kariéry, byl Jason Collins, pozn. red.). Na druhou stranu už v dnešní době existují mnohem otevřenější sporty, jako je třeba free ride cyklistika nebo skateboarding. Některé značky jsou pak mnohem schopnější se se sportovci a sportovkyněmi propojit. Ty velké ale pořád mívají strach.
Olympijské hry v Tokiu jsou považovány za vůbec první „duhovou olympiádu“, protože na nich poprvé startovala řada sportovních osobností, které už prošly coming outem. Některé z nich byly trans*, například kanadská fotbalová hvězda Quinn. Společnost tyto sportovce a sportovkyně oslavovala, ale s varovně vztyčeným prstem, protože „přece nechceme, aby takových lidí bylo ve sportu moc“. Z mediálních analýz víme, že nejlépe jsou přijímané ženy, které se vyoutují jako lesby. Pro mužské novináře také bývá problematické pracovat s tím, že je sportovec gay, protože jde o ohrožení jejich maskulinity. I to se ale v dnešní době postupně mění.
Vraťme se k lednímu hokeji. Vyrostla jsem s představou, že právě lední hokej a jeho hráči jsou sportovními zosobněními mužnosti. O hokejistech jsem zvyklá slýchat, že jsou „drsní chlapi“, na rozdíl třeba od mnohdy vysmívaných fotbalistů. Když jsem se ptala svého okolí, jaké sporty považuje za extrémně mužné, objevovalo se mezi odpověďmi například rugby nebo MMA. Je jasné, že roli hraje samotná povaha jednotlivých sportů – hokej ve svých pravidlech připouští větší míru fyzického kontaktu než fotbal. Je ale za těmito představami něco víc?
