Jitka (1971) vychovala sama tři děti, nejstarší Klára (2001) přitom někdy suplovala druhého dospělého. Dnes spolu otevřeně mluví o tom, jak společná zkušenost ovlivnila jejich představy o lásce, partnerství, rodině i vlastní hodnotě. Co si ženy předávají z generace na generaci, aniž by si to uvědomovaly? A co naopak vědomě odmítají zopakovat?

„Nemám ráda slovo vychovávat. Nemám na to patent,“ říká Jitka. V rozhovoru se svou nejstarší dcerou Klárou mluví o tom, proč pro ni bylo důležitější být svým třem dětem oporou než vynucovat pravidla – a jak ji její mateřství přimělo přehodnotit vztah s vlastní matkou. Přitom otevřeně přiznává, že bez pomoci zvenčí by jakožto samoživitelka situaci finančně nezvládla. Rodina využívala podporu od nadací, příspěvky na bydlení i sociální stipendia.
Malá Klára vzala v náročném období část zodpovědnosti za rodinu na sebe. „Klára mě tehdy podržela i při těch nejzásadnějších rozhodnutích a pomáhala mi postarat se o mladší sourozence,“ říká vděčně Jitka. Zároveň ale vnímá, že na ni někdy kladla až příliš velké nároky.
Matka s dcerou porovnávají svůj pohled na seznamování, manželství i rodičovství: Klára chce rodinu, ale nespěchá, nechce jí obětovat své životní plány. „S přítelem jsme se bavili o tom, že kdybych měla dobře rozjetou kariéru, šel by na mateřskou on. Docela dobře to přijal, což mě překvapilo,“ naznačuje další možnosti. Její máma po svých zkušenostech už nevěří, že člověk musí s jedním partnerem zůstat celý život. „To, že spolu dva lidé rostou celý život stejným směrem, považuji za velké štěstí,“ říká.
A co si od sebe navzájem berou? Klára například obdivuje na své matce, že dovede být sama, že nepotřebuje za každou cenu partnera. Jitka zase oceňuje dceřinu otevřenost a schopnost řešit i nepříjemné věci přímo. O generačně odlišných pohledech na svět, o „přemrštěné pokoře“ žen starších generací i o největších trápeních generace nejmladší čtěte v rozhovoru na Heroine.cz.