Odvaha vyjít ven s neoholeným podpaždím. Jak se oprostit od tlaku na krásu a užívat si svou jedinečnost

„Zamýšlím-li se nad ženskou krásou, pokaždé mě překvapí, jak moc se moje vnímání liší od toho, jak se vidí ženy samotné. Neznám jedinou, kterou by netrápily pochyby o podobě vlastního těla – byť se jeví být krásné,“ píše Tereza Škoulová ve svém textu o ženských tělech na webu Heroine.cz. „Ridina Ahmedová v podcastu Sádlo, kterým v Česku do velké míry otevřela debatu o tlaku společnosti na (ženskou) krásu, přišla se zajímavou myšlenkou: v první řadě jsou to naše matky, kdo nás starostlivě upozorňují na špek, narůstající pozadí nebo příliš silná stehna. „Budeš nešťastná,“ říkají. A myslí tím „nevdáš se“, „takovou tě nebude nikdo chtít“, „zůstaneš sama“. Nevyčítejme svým matkám, že měly potřebu nás varovat (a tvarovat). Myslely na naše blaho.

Ženská krása a její sledování a hodnocení vycházejí z patriarchálního zřízení, v němž žijeme. Muži očekávají, že po svém boku budou mít krasavici. Pěstěný vzhled, který se co možná nejvíc přibližuje ideálu, je považován za povinnost, kterou ženy přinášejí jako měnu na sňatkový trh. „Platí to do takové míry, že mají potřebu odchylky od normativního vzhledu komentovat – ať jsou jakéhokoli stáří, tvaru těla či stavu opilosti,“ konstatuje Škoulová.

K tomu, aby žena dosáhla co možná nejlepší verze sebe samé, jí rád podá pomocnou ruku kosmetický průmysl. „V roce 1915 přišla firma Gilette s kampaní zaměřenou na ženy. V době, kdy se halily do dlouhých šatů a košil s kanýry, necítily potřebu se holit. Proto vznikla reklamní agitace založená na tvrzení, že ženské ochlupení je „ošklivé“, „nežádoucí“ a „nehygienické“. A která z vás se nepodrobí, přijde o muže živitele,“ říká Škoulová.

Můžeme se vůbec všudypřítomnému diktátu krásy postavit? A pokud ano, jak na to, a kde vzít odvahu? Přečtěte si, jak najít cestu ke svému tělu na webu Heroine.cz.