Mladá Ukrajinka v Česku: Půlku našeho domu rozbombardovali. Občas vůči sobě cítím xenofobii

Anna v Ukrajině původně studovala architekturu. „Když konflikt začal, hledala jsem možnosti, jak odjet na Erasmus, protože jsem nechtěla přerušovat studium. Jednou ze škol, které mě přijaly, byla UMPRUM. Hned ten večer jsem odjela autobusem do Česka. Měla jsem s sebou jen batoh s notebookem, mobilem a jedním svetrem navíc. Myslela jsem si, že se vrátím,“ popisuje okamžik, který jí změnil život. Od té doby se do Česka přistěhovala také její maminka s mladší sestrou. „Pomáhala jsem jim zařídit byt, zprovoznit jejich život v Česku. Na dálku jsem stěhovala babičky z rodné vesnice. Týden poté, co odjely, rozbombardovali půlku našeho vesnického domu. Střechu, okna, dveře.“

Nejsložitější na začátcích v nové zemi jsou podle Anny běžné, každodenní věci, jako je třeba jazyková bariéra. „Být cizinec je oči otevírající. Občas vůči sobě cítím xenofobii. Myslím, že česká společnost je hodně rozdělená: jsou lidé, kteří se Ukrajincům brání, ale je tady taky celá řada těch, kteří jsou velmi citliví a empatičtí,“ uvažuje.

Redaktorku Gabrielu Knížkovou, která s Annou vedla rozhovor v rámci série Heroine o mladých lidech, zajímá, s jakými předsudky se studentka setkává. „Všechny se dají shrnout do jednoho pocitu: že mladá generace Ukrajinců a Ukrajinek, která tady bydlí, nedokáže zapadnout a nikdy nebude patřit do české společnosti. Myslím po stránce sociální, jazykové nebo z hlediska vzdělání. Že vždycky budeme cizinci. To cítím hodně.“

Jak Anna vnímá současnou mladou generaci v Česku a v Ukrajině? A jak se jí coby mladé ženě, kterou vykořenil válečný konflikt, přemýšlí o vlastní budoucnosti a umělecké tvorbě? Přečtěte si celý rozhovor ze série Heroine o generaci Z na webu Heroine.cz.