Zajímají mě ženy předtím, než se stanou matkami, říká Tono Stano. Společnost se podle něj vrací k prudérnosti

FotografieInstagramRozhovor
Tono Stano
Umění
Gabriela Knížková
| 9. 9. 2022 | 19 komentářů | 43 757
Zajímají mě ženy předtím, než se stanou matkami, říká Tono Stano. Společnost se podle něj vrací k prudérnosti
Nic lepšího než žena neexistuje, říká fotograf. Jeho výstava potrvá do 2. listopadu. Foto: Tomáš Rasl

Fotograf Tono Stano se proslavil především svými černobílými snímky a zaměřením na krásu ženského těla. Jeho nová výstava, kterou od čtvrtka hostí holešovická Trafo Gallery, ale nečekaně kombinuje fotografii s abstraktním uměním. Série s názvem Brusel vznikla neobvyklým způsobem: modelka totiž při malbě fungovala jako lidský štětec. „Došel jsem k tomu, že nic lepšího než žena neexistuje,“ říká Stano v rozhovoru pro Heroine.cz.

Návštěvníky výstavy možná může překvapit, jak velkou část cyklu tvoří obrazy na plátně. Proč jste se rozhodl svou fotografickou tvorbu rozšířit o malbu?

Než jsem začal studovat na střední škole, výhradně jsem maloval a kreslil. Až během studií jsem se náhodou začal zabývat fotografií. Výtvarné umění ale dělám pořád, jenom svoje díla nevystavuju. Malba je pro lidstvo základem, který nikdy nezmizí. Je to svoboda a také určitý druh komunikace, jako třeba mluvení a psaní. V současnosti žijeme téměř ve světě science fiction, ale musíme si zachovat také vnitřní divokost. Sama fotografie je ostatně malba světlem. Cyklus Brusel vznikl velmi volně: sám se plátna vlastně vůbec nedotýkám. Modelce jsem dal instrukce, ale neovládal jsem ji. Byl jsem v tomto případě spíš choreograf, zatímco ona tanečnicí.

Maloval jste prostřednictvím své modelky. Jak série vznikala?

Inspirace přišla, když jsem byl na kaligrafickém sympoziu v jižní Číně. Sedl jsem si ke zdi a díval se na tvorbu kaligrafů, která mě fascinovala. Říkal jsem si, že by k ní pasovala práce z výšky: snést se seshora, dotknout se barvou podkladu a zase zmizet. Udělal jsem si k nápadu několik kreseb. Asi měsíc po návratu z Číny jsem potkal filmového producenta Tomáše Krejčího, který mi nabídnul možnost tvořit v ateliéru v Letňanech. Zároveň jsem si vzpomněl na modelku a gymnastku, s níž spolupracuji a která mi pro projekt přišla ideální.

Z čeho vychází název výstavy – Brusel?

Pro tento typ práce jsou zásadní brusle, proto ten název. Váha, která na nich visí, se krásně rozloží do bot. Můžete do nich provléct karabinu, což pro zavěšení modelky krásně funguje. Při návrhu kostýmů jsem chtěl, aby na první pohled působily jako excentrická móda. Následně se v ateliéru otočí vzhůru nohama a kostým najednou funguje jako štětec.

Modelka je díky tomu nejen objektem, ale i uměleckým médiem. Znamená to, že výsledný obraz aktivně spoluvytváří?

Do jisté míry určitě.

Galerie: Projděte se výstavou a podívejte se, jak díla Tona Stana vznikala

Další fotky v galerii (17)

Je to pro vás v něčem nové?

Všechno, co dělám, je pro mě novinka. Sérii jsem nedělal pro konkrétní galerii ani se záměrem vystavovat – chtěl jsem spíš zrealizovat nápad. Byl to svým způsobem velký risk. Jako tvůrce něco vymyslíte, a pokud je to dobře připravené, všechny elementy zapadnou do sebe. Nemusí to tak ale být vždycky, může se stát cokoliv. Jde o moment překvapení. Je to jako v životě: spousta věcí se děje „na levačku“. Když zabřednete do rutiny, začnete umírat zaživa. Musím ale říct, že ze čtrnácti kaligrafií, které jsme v ateliéru vytvořili, je jich osm přesně té kvality, kterou jsem z práce chtěl vytěžit.

V nahotě je pravda

Pilířem vaší tvorby je zaměření na ženu, což platí i pro Brusel. Proč? Co vás na ženském těle fascinuje?

Tuhle otázku jsem si pokládal, když jsem v devatenácti letech s fotografií začínal. Žena ve všech kontextech mě velmi zajímala. Došel jsem k tomu, že nic lepšího než žena neexistuje. Schválně, znáte něco, co se vyváží pojmu žena?

Logicky se nabízí muž.

Takhle to srovnat nejde. Žena dokáže přinést nový život, což je obrovská síla, kterou nedoceňujeme. Každá žena je součástí velké hry. Muž se musí velmi snažit, aby se dostal na její úroveň.

Co máte tou úrovní na mysli?

Muži musí složitě hledat smysl života. Ženy už ho přirozeně mají v sobě, i když si to ve společnosti často neuvědomujeme. Co je víc než nový život? S ženami jsem při práci a mimo ni strávil hodně času, něco o tom vím.

Mluvíte o roli matky, o plodnosti. S konceptem mateřství ale ve fotografii nepracujete.

Vyhýbám se tomu. Zajímají mě ženy ještě předtím, než se stanou matkami – jde mi o vnitřní potenciál. Jakmile se ženy stanou matkami, mají svůj jasný cíl a tahle energie zmizí.

Matky energii nemají?

Mají, ale není v ateliéru. Energie jde najednou tam, kde je mnohem potřebnější. Proto se zabývám ženami ještě předtím, než se matkami stanou.

Fotíte především akty. Proč?

Rodíme se a umíráme nazí. V aktech je o nás hodně pravdy: je to nejčistší způsob, jak něco sdělit. Když se podívám na akt, který je třeba přes třicet let starý, nic na něm dobu necharakterizuje přímo. Můžete klidně věřit tomu, že jsem ho vyfotil včera. Kdybych ve stejném období udělal módní fotku, hned by bylo jasné, ze kdy pochází. Buď by se opět trefila do trendů, nebo by už nebyla aktuální. Pod vrstvami oblečení nahotu všichni skrýváme. Dnes je ale velmi komplikovaná doba, protože začíná převažovat prudérnost. Vezměte si Instagram, to je průšvih.

Tono Stano

Tono Stano (*1960) je původem slovenský fotograf. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě, v roce 1986 ukončil studium na pražské FAMU. Věnuje se zejména inscenované fotografii, proslavil se především svými černobílými akty. Zabývá se ale i dalšími formami umění, jako je malba nebo práce s porcelánem. Žije v Praze.

Trafo Gallery

V čem přesně? Instagram přece původně vznikl jako sociální síť právě pro fotografy.

To je ten paradox. Mám pocit, že dnes je všechno poznamenané „dvojí morálkou“, která vznikla v Americe. Prudérnosti si všímám vždycky, když jsem ve Spojených státech. Je to ale prudérnost předstíraná. Největší síla je v přirozenosti. Potkávat se s přírodou a s nahotou vám nejvíc dá. Být o samotě, v lese, nahý. Pak vás ani nenapadne jít třeba do moře v plavkách.

Znám kolegy, kteří měli v Americe kvůli focení aktů problémy s policií. Tenhle vývoj se ale dotýká také mě. Fotografie, které byly v tuzemsku dokonce i za socialismu běžně k vidění, tam najednou vystavovat nemůžu. Moje známá, která se v Americe živí jako seriálová herečka, si několik mých aktů vystavila na svém instagramovém profilu. Kvůli následné vlně stížností, která se na fotky snesla, mi promazali účet. S nahotou přitom běžně pracovalo i křesťanství: stačí se podívat na malby v Sixtinské kapli.

Filozofka Tereza Matějčková napsala k výstavě tři doprovodné texty. Máte vztah k filozofii?

Ježišmarja, jasně. V životě potřebujeme určité orientační body, podle nichž se můžeme řídit. Když budete jenom bloudit životem, začnete se točit v kruhu. Život sám se totiž špatně chápe a lidé mají často pocit, že je to marnost. Naštěstí ale nemáme zodpovědnost za běh vesmíru. Všechno se děje i bez naší kontroly.

Jedním z velkých témat současnosti je fenomén tzv. male gaze, čili převažující charakterizace žen z pohledu mužů, ať už jde výtvarné umění, film, nebo třeba právě fotografii. Chybí prostor pro to, aby ženy mohly tvořit vlastní pohled?

Byl bych opatrný s přílišným oddělováním žen a mužů, protože je to tenký led. Muž a žena patří k sobě, doplňují se. Jde jedině spolupracovat, ne vzájemně soutěžit. Ženy, se kterými pracuji, po sobě chtějí zanechat stopu, záznam. Když vás teď někdo dobře vyfotí, zachová se síla, kterou máte teď. Za deset let už zase budete jiná. Kdokoliv, kdo chce tvořit, ať už je to muž nebo žena, by k tomu měl mít prostor. Tvořte, pokud máte inspiraci. Neberte se příliš vážně, jděte do rizika.

Podívejte se na trailer k výstavě:

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 19 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

B | 9. 9. 2022 8:19

Nemyslím, že bych byla prudérní, ale tyhle jeho "energetické" názory jsou jak od Guru Járy.
Já myslím, že je ten pán idiot, ale myslím si to obklopena naprosto pozitivní energií, takže je to vlastně myšleno hezky, ne?

+15
Reagovat