Dopřejte si půlden pro sebe. Vstupenky na Feel Good by Heroine v prodeji zde!

Vzdělání, nebo randění. Univerzity by si měly ujasnit priority a nastavit hranice, říká výzkumnice

Anna Bull je britská socioložka původem z Nového Zélandu, která se v rámci svého doktorátu věnovala genderové nerovnosti v klasické hudbě. Stále častější případy genderově podmíněného násilí na vysokých školách ji ale přiměly k tomu, aby se do tématu zapojila i jako aktivistka. Kvůli nedostatku dat totiž britské univerzity odmítaly připustit, že by obtěžování jako důsledek zneužití mocenské převahy na nich mohlo vůbec probíhat. Problém pojala jako svůj badatelský záměr a výsledky jejího zkoumání nejdou ignorovat. V rozhovoru mluví o tom, co znamená grooming v akademickém prostředí, proč by se o něj měly zajímat i tuzemské školy a jak se vyvíjí situace ve Velké Británii v kontrastu k situaci u nás.

Britské univerzity k násilí ze strany vyučujících říkaly: „To není zas takový problém, u nás se nic takového neděje.“ Socioložka Anna Bull prokázala ve svém zkoumání opak.Foto: se svolením Anny Bull

Jste členkou The 1752 Group, aktivistické a badatelské skupiny se sídlem ve Velké Británii, která se zaměřuje na téma nevhodného chování ve vysokém školství, a to zejména ze strany vyučujících vůči studujícím. Jakou roli v kolektivu momentálně zastáváte?

Začnu zeširoka. Dělala jsem doktorát na Goldsmiths (součást Londýnské univerzity, pozn. red.). Přátelila jsem se s kolegyněmi z jiného ústavu, s univerzitou tři roky vedly spor kvůli několika zaměstnancům, kteří sexuálně obtěžovali vícero studentek. Po extrémně náročném a zdlouhavém období se jim nakonec podařilo přimět univerzitu, aby se problémem zabývala. Následně moje kamarádky chtěly zaručit, aby získané zkušenosti nepřišly nazmar. Já jsem se k nim přidala s velkou dávkou čerstvé feministické energie, protože jsem viděla, čím si během podávání podnětu prošly, co to obnášelo a jak byl ten proces vyčerpávající a neefektivní. Jako feministické aktivistky si mezi sebou občas musíme předat štafetu.

V roce 2015 jsme na Goldsmiths uspořádaly konferenci a univerzita nám na ni přispěla pouhých zcela nedostačujících 1752 liber (asi 48 tisíc korun, pozn. red.) – tak vznikl název naší skupiny. Při organizaci nám došlo, že nejde jen o nás. K umlčování dochází i na dalších institucích a v dalších zemích. Nemohly jsme najít experty, kteří by dokázali navrhnout řešení, a proto jsme se expertkami staly samy a naučily se, jak se s těmi problémy potýkat svépomocí.

V Česku mnoho lidí vnímá západní univerzity jako místa, kde se „genderová policie“ utrhla ze řetězu a kde člověka vyhodí i za nevhodný pohled. Jak je to doopravdy?

Aby bylo jasno, představa, že někdo někoho vyhodí kvůli špatnému pohledu, zdviženému obočí nebo nevhodnému výroku, neodpovídá realitě. Tahle představa, které se chytla pravicová média, je v současném systému absolutně nemožná. Některé univerzity jsou ochotné jednat a propustit zaměstnance, kteří se opakovaně dopouštějí obtěžování nebo násilí, setkala jsem se však i s případy, v nichž došlo k napadení studentky ze strany vyučujícího, a ten své místo neztratil. Problém je spíš opačný. Současný systém je pozitivně nakloněný vůči obviněným, zajišťuje jim práva i ochranu. Naopak nahlašující osoba často musí opustit univerzitu, odejít ze zaměstnání nebo změnit specializaci, řešit finanční dopady. Těmto lidem hrozí zdravotní následky po psychické i fyzické stránce, existuje zde i riziko sebevražedných pokusů.

Koordinátorka intimity Ita O’Brien tvrdí, že někdy má nahota ve filmu své opodstatnění. Sama jednou koordinovala obří davovou scénu, při které byly desítky nahých lidí při orgiích. (Snímek z roku 2021.)
Foto: Profimedia.cz

Změnila pravidla hry ve filmu. „V žádné práci nás nikdo nemá právo zneužívat,“ tvrdí O’Brien

Násilí a právo

Vaše skupina funguje již osm let. Změnila se od té doby situace alespoň trochu?

Rozhodně jsem si nemyslela, že tuhle práci budu dělat ještě po osmi letech. V poslední době vznikla národní opatření a směrnice pro univerzity, jak mají s problémem genderově podmíněného násilí a obtěžování pracovat. Zasadilo se o to množství aktivistek a aktivistů včetně nás, média, samozřejmě pomohlo i hnutí #MeToo. Některé univerzity najímají vícero zaměstnanců, kteří se problémem zabývají, řeší podněty, podporují studující a podnikají školení, aby na univerzitách všichni věděli, v čem genderově podmíněné násilí spočívá. Problém se navíc nedá zamést pod stůl tak snadno jako dřív, univerzity už se neohánějí tím, že bez nahlášení na policii nemohou nic dělat.

Jde o pocit bezpečí

Univerzity jsou nervózní, pokud mají zasáhnout vůči svému zaměstnanci, protože se bojí, že proti nim v případě propuštění budou podniknuty právní kroky. Riziko žaloby pro univerzity existuje i ze strany poškozených, ale protože se to v Česku zatím (pokud víme) nikdy nestalo, univerzity se jich příliš neobávají. Jak jste na tom v tomto ohledu v Británii?

Žaloby ze strany poškozených existují a obvykle končí mimosoudním vyrovnáním. Univerzita většinou zaplatí mezi 60 a 70 tisíci liber (zhruba 1,6 až 1,9 milionu korun, pozn. red.). Součástí dohody je, že tento případ nepůjde k civilnímu soudu. Víme asi o dvou nebo třech případech, které se dostaly k pracovněprávnímu tribunálu, a jsou tedy veřejné (pracovněprávní tribunál nemá v českém soudnictví ekvivalent, jde o instanci britského soudního systému, který je zaměřen na zaměstnanecké vztahy, pozn. red.). To je velmi cenné, protože je možné si přečíst rozsudek a jsou k dispozici fakta týkající se konkrétního případu.

Ve výzkumu jste se zaměřovala na motivace nahlašujících z řad studentstva. Jak tyto motivace odpovídají tomu, co následuje po podání podnětu?

Nejvíce lidí hlásí genderově podmíněné násilí a obtěžování univerzitě proto, aby si zajistili bezpečí a aby ho zajistili také dalším lidem. Zejména pokud jde o zaměstnance, mají nahlašující pocit, že by univerzita měla vědět, co se stalo. Často přitom nestojí o potrestání, penalizaci, nebo dokonce výpověď pro pachatele. Chtějí jen dál studovat, pracovat v laboratoři a provádět výzkum, aniž by se v prostorách univerzity cítili v ohrožení. Často je možnost postihu pro pachatele naopak odrazuje od hlášení, protože mu nechtějí uškodit.

Existují i další možnosti nápravy?

Někdy pachatel představuje pro své okolí jasné nebezpečí. Pokud není schopen vykonávat svoji práci podle pravidel, neměl by v ní zůstávat. Chybějí nám ale další, méně závažné varianty řešení. Například na úrovni násilí mezi studentstvem některé univerzity zavádějí předběžná opatření – třeba dohodu o tom, že nahlášený student nebude kontaktovat nahlašující osobu nebo že se nebudou fyzicky setkávat. Každý z nich může mít například přístup do knihovny jen v určité dny. Nahlašující osoby s tím bývají velmi spokojené, protože jim to zajistí klid a možnost dál studovat.

Mezi aktivismem a vědou

Na vaší práci v oblasti genderově podmíněného násilí je unikátní, že kombinujete aktivistický a badatelský přístup. Jak se tyto oblasti propojují?

Jsem původním vzděláním socioložka. Na doktorátu jsem zkoumala třídní a genderové nerovnosti v klasické hudbě. Už jsem tedy měla nějakou odbornost ohledně sexuálního násilí i genderových nerovností. Když jsem se do tématu zapojila jako aktivistka, došlo mi, jak málo dat máme. Další aktivistky nám poradily, že je třeba problém zviditelnit, aby ho instituce začaly řešit. Univerzity nám totiž k násilí ze strany vyučujících říkaly: „To není zas takový problém, u nás se nic takového neděje.“ Spolu s Národní studentskou unií studujících a ženskou lobby jsme podnikly šetření mezi 1800 respondenty napříč Spojeným královstvím a výsledky jsme v roce 2018 zveřejnili ve zprávě Moc v akademii. Byl to pro nás zásadní moment, protože jsme konečně na něco mohly ukázat a říct: „Ano, přesně tohle se děje.“

Vše o sexuálním obtěžování

Články, reportáže, analýzy i popis vlastní zkušenosti.

Dozvědět se víc

Já jsem pak ve stejném roce publikovala zprávu Umlčování studujících založenou na kvalitativních rozhovorech se studentstvem, které prošlo procesem nahlášení zaměstnanců za obtěžování a napadení. Mám velkou radost, že mě přeživší občas kontaktují s tím, že se díky téhle zprávě cítí méně osamocení – moje publikace dodala jejich zkušenostem důvěryhodnost.

Stalo se vám někdy, že jste narazila na data, která byla v rozporu s vaší původní perspektivou aktivistky?

Celkově vzato se to shodovalo. Některá témata, která z výzkumů vzešla, jsme používaly jako data při aktivistické činnosti – třeba skupinové nebo vícenásobné podněty. My víme, že lidé, kteří páchají genderově podmíněné násilí, většinou cílí na vícero osob. Univerzity ale většinou vybízejí lidi, aby případy nahlašovali jako jednotlivci, a nejsou připravené na to, že se lidé spojí a podají podnět společně. Napsaly jsme tedy otevřený dopis se žádostí o změnu přístupu. To se zatím nestalo, ale tím, že jsme podnět vznesly, jsme na to alespoň upozornily.

Ke groomingu a konsensuálním vztahům

V rámci výzkumu jste se věnovala groomingu, který se v kontextu univerzit začal používat teprve nedávno. Proč je přesazení tohoto termínu do akademického kontextu užitečné?

Podle britského práva je grooming trestný čin. Spočívá v tom, že dospělý jedinec si vytváří vztah k dítěti, přičemž postupně posouvá hranice v tomto vztahu a buduje u dítěte důvěru za účelem navázání sexuálního kontaktu. Pokud se grooming týká pouze dospělých lidí, nejde o trestný čin.

Foto: UNIGEM

Anna Bull

Badatelka se zaměřením na vzdělávání a sociální spravedlnost. Působí na University of York. Založila a řídí Skupinu 1752, publikovala množství akademických článků i výzkumných zpráv pro veřejnost, na téma nevhodného chování ve vysokém školství se často vyjadřuje v médiích. Mezi důležité výstupy její práce patří například příručka „Obecné pokyny pro řešení nevhodného chování sexuální povahy v Britském vysokém školství“, kterou Skupina 1752 publikovala ve spolupráci s firmou McAllister Olivarius.

Ve svém výzkumu jsem narazila na významné důkazy, že zdánlivě neškodné jednání, které vede k odstranění hranic a vybudování důvěry ve vztahu s jistou hierarchií, může vést k sexualizovanému zneužití moci. Tím spíš, pokud to trvá dlouhodobě. V kontextu akademické sféry může jít například o setkávání mimo kampus, v hospodě nebo u vyučujícího doma, pozdě večer nebo o víkendu, rozdávání dárků, soukromé zprávy na neuniverzitních platformách, například na Twitteru nebo WhatsAppu, které se postupně začnou stáčet k osobním věcem. Pokud se takové jednání objevuje v určitém vzorci a kontinuálně, mohou u studujících vést k pocitu výjimečnosti, k dojmu, že mají s vyučujícím speciální vztah, jsou jeho nejlepšími žáky, načež jsou třeba svolnější k sexuální aktivitě.

V akademické sféře se tento problém obtížně otevírá, protože tu neexistují jasné profesionální hranice. Doktor s pacientem nebo psycholog s klientem mají jasně stanoveno, co smějí a nesmějí dělat. V akademické sféře to ale stanovené není. Rozpoznat a pojmenovat grooming je tak velmi obtížné, navíc lidé vidí daný vzorec často až zpětně.

Mohou instituce groomingu nějak předcházet?

Měly by jasně stanovit, jak vypadá profesionální jednání jejich zaměstnanců, a komunikovat to studujícím a vyučujícím. V rámci našeho výzkumu jsme například zjistily, že čtyřem pětinám studujících je nepříjemné, když vyučující se studujícími navazují romantické nebo sexuální vztahy. Univerzita může stanovit třeba takovouto jasnou hranici. Lze si například promluvit o tom, jestli považujeme za vhodné, aby konzultace studentských prací probíhaly v hospodách. Tyhle konverzace má ale smysl vést odspodu na úrovni ústavů. Usnesení, na kterém je shoda, bude mít mnohem větší dopad. Vůči shora nastaveným pravidlům se zaměstnanci mohou spíš vymezovat a odmítnou se jimi řídit. Samozřejmě je ale přínosná i konzistence napříč univerzitou.

V českých debatách často zaznívá, že romantické vztahy mezi studujícími a vyučujícími bývají konsensuální, a tedy neproblematické. Jejich případné omezení by pak bylo zásahem do osobní svobody. Jak na tohle téma nahlížíte vy?

Ráda používám příměr s bezpečnostními pásy. Před padesáti lety je lidé v autě nepoužívali. Teď to ale vyžaduje zákon i společenská norma. Přestože je většina jízd autem bezpečná a vy osobně pravděpodobně autonehodu nezažijete, existuje vysoké riziko, že by se to stát mohlo. Následky mohou být velmi závažné. Máme důkazy, že ve vztazích s mocenskou nerovnováhou, která se týká věku, vzdělání, třídy, statusu v instituci a podobně, existuje velké riziko, že se stanou násilnými. Tohle opatření tento risk snižuje. Samozřejmě budou existovat vztahy mezi studentstvem a vyučujícími, které skončí svatbou, kupou dětí, dotyční budou žít šťastně až do smrti a tak dále. Zároveň tu ale vždy budou existovat i studující, na které bude mít vztah s vyučujícím extrémně špatný dopad. Měli bychom se zamyslet nad tím, proč lidé vlastně na univerzitu chodí. Pokud za vzděláním, neměly by mu univerzity dávat větší prioritu než randění?

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s