Kojeňáky neskončí, ale místo miminek budou pomáhat dětem s postižením

Kojenecké ústavy
RodinaVýchova
Markéta Hronová
| 25. 10. 2021 | 8 307
Kojeňáky neskončí, ale místo miminek budou pomáhat dětem s postižením
Zdroj: Shutterstock

Česko dlouhodobě sklízí kritiku za vysoký počet dětí v ústavech. Díky rozhodnutí politiků se v nich od roku 2025 už nesmějí objevit děti mladší tří let – bývalé kojenecké ústavy tak hledají nové uplatnění. Chystají se na to, že začnou poskytovat péči zdravotně postiženým dětem a jejich rodinám, na které dosud stát příliš nemyslel.

Budova kladenského dětského centra je schovaná v areálu základní a mateřské školy v okrajové části města Rozdělov. Zajímalo mě, jak dnes vypadá ústavní péče o novorozence a děti mladší tří let vzhledem k tomu, že Česko zůstalo jednou z posledních zemí v Evropě, která ještě takto malé děti do ústavů umisťuje. Projdu přes vrátnici, minu dveře od bytu, v němž se tety starají o děti, a nejdříve mířím do prvního patra k ředitelce ústavu Haně Gabrielové.

Po více než deseti letech úsilí především neziskových organizací politici letos schválili faktický konec někdejších kojeneckých ústavů – dnes dětských domovů pro děti do tří let, které obvykle fungující pod názvem dětské centrum. Namísto ústavní péče by dětem v ohrožení měl stát nejpozději do roku 2025 zajistit místo u pěstounů na přechodnou dobu. Ti jim mají poskytnout péči co nejpodobnější skutečné rodině.

Pro bývalé kojenecké ústavy to bude změna, i když možná ne tak velká, jak by se lidem neznalým situace mohlo zdát. Dětí se do nich umisťuje čím dál méně už posledních několik let. Loni na jaře pečovaly o 228 dětí do tří let. „Takto malé děti většinou končí rovnou u pěstounů na přechodnou dobu, k nám se nyní dostávají obvykle jen ty se zdravotním postižením,“ popisuje situaci ředitelka kladenského dětského centra Hana Gabrielová. Většina těchto domovů v Česku už větší či menší transformací prochází, Dětské centrum Kladno je zatím na půli cesty.

Obývák nebo kuchyň děti neznaly. Na stole jim přistál řízek, ale nevěděly, jak vzniká, že se maso musí obalit. Stávalo se nám, že v osmnácti letech nevěděly, jak se dělá čaj.

V době mojí návštěvy bylo v oddělení pro zdravé děti do tří let věku šest dětí, z toho kojenci jen dva. Staraly se o ně dvě tety v oddělení simulující klasický byt. Jídelní část s kuchyňkou a obývákem připomíná skutečné rodinné prostředí. Koupelna už svými rozměry a vybavením ukazuje na specializované pracoviště, stejně jako ložnice na spaní, kde stojí jen vedle sebe seřazené dětské postýlky s vysokými žlutými šprušlemi. 

Jedna teta na tři miminka

Zatímco psychologové a zástupci lidskoprávních organizací se radují, že se Česko konečně přiblíží standardům západních zemí – mimochodem včetně Slovenska, kde už zákaz umisťování dětí mladších tří let do ústavů platí od roku 2006 – bývalé kojenecké ústavy se cítí trochu dotčené a hledají své místo ve společnosti.

Kromě bytu se zdravými dětmi se v kladenském centru jedna teta v současné chvíli stará o tři miminka, která mají vážnější zdravotní problémy. „Vzhledem k chystaným změnám v zákonech plánujeme rekonstrukci tohoto oddělení, abychom se mohli více zaměřit na péči právě o hendikepované děti, jak od nás současná společenská poptávka vyžaduje,“ popisuje Gabrielová. Zákon ponechal možnost používat kojenecké ústavy ještě pro větší sourozenecké skupiny, které se k pěstounům špatně umisťují, a také zdravotně postižené děti. I pro ně je obvykle těžké pěstouny najít.

Když současná ředitelka do Kladna před sedmnácti lety přišla, bylo zařízení v zoufalém stavu. „Nacházela jsem věci ještě z roku 1968, kdy se domov poprvé otevíral. Jedna kyslíková bomba se nám doslova rozpadla před očima. Legislativně jsme měli být pro děti až od tří let, ale měli jsme mléčnou kuchyň, takže se sem přijímali i novorozenci,“ vypráví ředitelka. Tehdy zařízení ještě více připomínalo ústav. Gabrielová sem přicházela z dětského domova v Ledcích, kde z její iniciativy předělali domov tak, aby více odpovídal žití v klasické rodině.

Kojenecký ústav
DC Kladno

Děti nad novými hračkami v dětském centru Kladno.

Na konci devadesátých let ještě bylo běžné, že dětské domovy fungovaly v takzvaném internátním režimu. „Když jsem tehdy přišla do Ledců, v jedné budově byla škola, v dalších dvou pokoje dětí po patrech. Domácí úkoly si chodily dělat do školy,“ vzpomíná Gabrielová. Obývák nebo kuchyň děti neznaly. „Na stole jim přistál řízek, ale nevěděly, jak vzniká, že se maso musí obalit. Stávalo se nám, že v osmnácti letech nevěděly, jak se dělá čaj, protože ho měly neustále k dispozici,“ pokračuje. To se jí podařilo změnit a předělat klasické ústavní prostředí na to bytové, které od přelomu tisíciletí v domovech převládá. 

Odbornost personálu je klíčová

Dobrou zkušenost s bytovým prostředím chtěla Gabrielová přenést i do Kladna a začala s rekonstrukcí. Už tehdy věděla, že zařízení se pouze jako dětský domov neuživí, starali se zhruba o dvacet dětí ročně. V roce 2009 pak otevřeli nový areál na detašovaném pracovišti na Stochově s dvěma byty pro děti a zahradou, které slouží jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, takzvaný ZDVOP. Ve stejném roce zrekonstruovali také areál na Kladně. S dvěma byty pro děti, dvěma samostatnými startovacími byty pro matky s dětmi a zázemím pro odborné pracovníky – ambulancí pro fyzioterapeutku a speciálního pedagoga, který poskytuje zároveň i muzikoterapii.

„Zaměřili jsme se na dlouhodobě chronicky nemocné děti a také na paliativní péči. Je to nový obor a musím říct, že velmi emotivní,“ uvádí Gabrielová. I přesto, že je trendem i hospicovou péči poskytovat doma, podle ní by lidé měli mít volbu.

Při prohlídce dětského centra ředitelka ukazuje i speciální masážní vany, i když připouští, že se moc nevyužívají, hrdá je na multisenzorickou místnost, ta se naopak využívá hodně. Právě odbornost personálu a speciální vybavení jsou devizou, na kterou se ředitelé těchto institucí odvolávají, když zdůrazňují, proč jsou kojenecké ústavy stále potřeba. Právě o odbornost zaměstnanců těchto zařízení se vedly mezi příznivci a odpůrci domovů pro děti do tří let největší spory. „Máme tady atestovaného lékaře, psychologa, fyzioterapeuta, střední zdravotní personál,“ vyjmenovává Gabrielová. Když jim policie přiveze v sedm hodin večer miminko od rodičů pod vlivem drog, mělo by podle ní být v péči zdravotníků, protože i podání špatného mléka mu může ublížit.

Zároveň vyvrací některé obecně sdílené představy o tom, jak to v kojeňácích chodí. „Rozhodně u nás děti celé dny nekoukají jen na kolotoč nad postýlkou a sestry jim jen nepodávají flašku s mlékem. Na každém oddělení může být maximálně deset dětí a dvě pracovnice, aby bylo možné krmení v klidu, včetně komunikace a držení za paleček, jako to prožívá dítě v rodině. Důležitým momentem pro nás je koupání, na to jsme měli dokonce standard. Tedy ne že šoupnete dítě pod sprchu a umyjete mu zadeček. Je to intimní chvilka, kdy probíhá šplíchání, něžné doteky a tak dále,” brání své zaměstnance.

DC Kladno

Léto v dětském centru Kladno.

Pomoc rodinám, nejen dětem

Vybavení a odbornost zdravotnického personálu by se v ideálním případě měla využít pro transformaci zařízení na centra, kde se dostává podpory nejen dětem se zdravotním postižením, ale i jejich rodinám. Zázemí dětských center by do budoucna mělo plnit například odlehčovací služby pro rodiny s hendikepovanými dětmi, které v Česku zoufale chybí. Jako příklad, jak by to v budoucnu mělo vypadat, slouží Dětské centrum Chocerady, které na opačné straně Středočeského kraje vede už od roku 1992 ředitel Pavel Biskup. Přijetím zákona se u nich nic nezmění – už nyní poskytují péči jen dětem se zdravotním postižením a jejich rodinám. A to včetně denního stacionáře, odlehčovacích pobytů či vzdělávání dětí.

Právě domovem v Choceradech se inspirovalo i Dětské centrum Kolín a snaží se o podobný přerod. „Přišla jsem před dvěma lety, a to už bylo jasné, že ústavní zařízení pro malé děti budou končit, takže jsme pátrali, jakou cestou bychom se měli dát,“ popisuje ředitelka zařízení Hana Hálová. Chtěli být o krok napřed. Dětské centrum u nich ale pořád funguje. „Máme tu asi tři sourozenecké skupiny, o které pěstouni nemají moc zájem, jednotlivce pak jen se zdravotními problémy. Zdravé děti do tří let se k nám vůbec nedostávají, ti odcházejí rovnou k pěstounům,” říká Hálová.

Tohle dítě si neberte

Osud dítěte v ústavní péči dnes závisí na tom, v jakém kraji Česka se narodí. Někde pěstouny aktivně shánějí, motivují, pomáhají jim. Jinde je odrazují a příliš nepodporují. V tomto směru se málo snaží i český stát, který stanovil podmínky pěstounství tak mizerně, že se do toho dnes pouštějí jen velcí altruisté. A mezitím tu stále mnoho dětí vyrůstá v institucích, v nichž se jim nedostává to, co potřebují ze všeho nejvíc: lásku jednoho člověka.

„Tohle dítě si neberte.“ Když se pěstouni snaží víc než stát

Zrovna hledají náhradní rodiče pro holčičku, která se narodila s vážnou poruchou zažívání, půl roku se o ni starali, než se jim podařilo její stav stabilizovat. „Ale není to jednoduché, pěstounů je pořád nedostatek,” upozorňuje Hálová. A to nejen ve Středočeském kraji. S malým počtem přechodných pěstounů se potýkají téměř v celé republice. Během přechodného období musí kraje jejich řady rozšířit.

V Kolíně už poskytují dlouhodobou péči pro děti s těžkým hendikepem, o které se rodiče nedokáží postarat a jsou u nich na jejich žádost. Chtějí zajišťovat také odlehčovací pobyty, zatím jsou ale ve stadiu stavebních úprav. Podobně jako v Choceradech plánují poskytovat ambulantní, ale i terénní péči u pacientů doma.

Zvládnout umírání

Dětská centra obecně už dávno nejsou jen instituce pečující o opuštěné děti. „Transformace těchto zařízení probíhá už od přelomu tisíciletí, naplno pak od roku 2012, kdy zákon více vtáhl do hry přechodné pěstouny,” říká Gabrielová. Tehdy se kladenský dětský domov přejmenoval na centrum a začal pěstounům poskytovat podporu, kterou měli podle zákona dostávat. Nazývá se doprovázení a patří pod něj vzdělávání, které probíhá formou seminářů či školení, vyhledávání a kontaktování pěstounů, či nárok na konzultace. V současnosti tak na Kladně doprovází kolem padesátky rodin, věnují se odbornému poradenství pro děti, provozují ZDVOP a nabízejí zdravotnické služby jako dětský domov pro dětí do tří let.

„Vzhledem k tomu, že nám přestali chodit zdravé děti a hodně končí u přechodných pěstounů, tak jsme se zaměřili na ty dlouhodobě chronicky nemocné a také paliativní péči. Je to nový obor a musím říct, že velmi emotivní,“ uvádí Gabrielová. I přesto, že je trendem i hospicovou péči poskytovat doma, podle ní by lidé měli mít volbu. Ne vždy totiž rodiče své umírající dítě psychicky zvládnou. „Člověk jim to nemůže mít za zlé,“ míní ředitelka.

Musí být připraveni také na péči o děti, které u nich zemřou. „Tohle je Míša,“ ukazuje na fotografii malého chlapce v její kanceláři. „Měli jsme ho tady pět let a nebojte, je živej,“ dodává rychle. Jeho příběh je pozitivní. Narodil se s vrozenou srdeční vadou, která je natolik komplikovaná, že v současné době nejde operovat. Má špatně napojené plíce a když je trochu víc aktivní, zadýchává se a může to pro něj být i nebezpečné. Loni si ho vzala jedna z pracovnic domova do pěstounské péče. „Velmi o tom uvažovala, ale jeho diagnózu zná a rozhodla se do toho jít. Pokud nedojde k nějakému pokroku v medicíně, lékaři předpovídají, že může žít do 12 let,” popisuje Gabrielová.

Všichni by si přáli, aby se pěstouni přechodní i dlouhodobí našli pro všechny děti s postižením, spíše se však budou muset připravit na to, že práce s vážně postiženými dětmi jim bude přibývat.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze