Principem nového nástroje je, že se na stejném pracovním místě budou střídat alespoň dva zaměstnanci s kratší pracovní dobou. Sami si dohodnou pokrytí místa tak, aby ve čtyřtýdenních cyklech naplnili svoje úvazky, a s rozvržením seznámí zaměstnavatele. Pokud jeden z nich nečekaně ze střídání vypadne, třeba z důvodu nemoci, ten druhý ho nebude muset nahradit, pokud nebude chtít. 

Je dobře, že se zpracovatelé poučili v zahraničí a nenavrhli úpravu v podobě, která by její výhody prakticky znemožnila – například povinnost jednoho sdílejícího pokrýt náhlý výpadek toho druhého.

Komu to pomůže?

Co bude nová úprava, kterou ještě musí schválit Senát a podepsat prezident, znamenat pro zaměstnance? Nejprve je dobré popsat současnou praxi. Typickým problémům čelí matky na rodičovské, které často nejdou do kratších úvazků v pracovním poměru, ale obvykle pracují na dohodu o provedení práce (DPP) nebo dohodu o pracovní činnosti (DPČ). Jenže jak se nedávno ukázalo v souvislosti s pandemií, u takových dohod jsou garance a jistoty v podstatě nulové. I v klidnějších časech se brigádník nebo brigádnice může ocitnout ze dne na den bez příjmu. A není tajemstvím, že pro velkou část dohodářů nejde o hezký přivýdělek, ale o příjem, na kterém jsou existenčně závislí.

U pracovního poměru s kratší pracovní dobou, který předpokládá sdílené místo, by tohle bylo jiné, a zejména u seniorů a matek malých dětí by to mohlo pomoci k větší stabilitě jejich situace. Takže i kdyby se do sdílených míst v podstatě jen překlopili stávající dohodáři, byl by to krok kupředu.

Jestli to pomůže k vyšší nabídce kratších úvazků, je otázkou, na kterou odpoví až čas. Já osobně mám své pochyby. Někdy zaznívají i hlasy, že o kratší úvazky vlastně ani není proč stát, že je to past. Skutečně existují země, ve kterých se velká část zaměstnanců cítí podzaměstnaných – chtěli by pracovat více, ale plný úvazek jim nikdo nedá. Tyto obavy nesdílím, protože ani po koronavirové krizi nejspíš nebude náš pracovní trh v takové podobě, aby velký počet lidí držel v částečných úvazcích proti jejich vůli. To riziko tu ovšem je, není dobré ho úplně ignorovat, a bylo by dobré se bavit i o tzv. garanci plného návratu. To ale není předmětem úpravy sdíleného pracovního místa.

Jednodušší pro šéfa

Výhodou sdíleného pracovního místa má být právě to jednodušší a méně formální sdílení. Zaměstnavatel tak nebude mít starosti s několika menšími pracovními místy a řešit jejich obsazení vždy sám. I když návrh upravuje určité formality ohledně rozvrhu práce, nechává velký prostor pro individuální dohodu na konkrétním pracovišti, takže to sdilení by skutečně mohlo být velmi pružné.

I když je to pro zaměstnavatele usnadnění situace, přece jen jde čekat nějaké náklady spojené se zaváděním těchto míst. Ministryně práce a sociálních věcí by ráda v novém programovém období tyto náklady kompenzovala dotacemi a tím dál motivovala zaměstnavatele k jejich vytváření.

Uvidíme, zda to zaměstnavatele k jejich většímu zřizování přiměje. Zvýšená administrativní náročnost a další náklady bývaly často uváděny jako důvod, proč se jim do zkrácených úvazků moc nechce. Jenže jako snad ještě podstatnější důvod býval uváděn nedostatek pracovních sil. Stručně řečeno, pokud mi ani celé současné osazenstvo nestačí k tomu, abych zvládl všechny zakázky, a nové lidi se nedaří sehnat, proč bych těm stávajícím ještě zkracoval úvazky? 

Jedno velké ale

Na žádnou formu kratšího úvazku spojeného s fyzickým pobytem na pracovišti nepůjdete, pokud nemáte kam dát dítě. Školek pro nejmenší děti je pořád málo, odmítány jsou leckde i tříleté, o mladších ani nemluvě. Dětskou skupinu nebo podobnou formu péče si ani s polovičním úvazkem nemůže každý dovolit. 

To je zkrátka fakt, nemá smysl před tím zavírat oči, stejně jako by bylo velmi laciné a hlavně nic neřešící omílat mantru, že dítě patří k matce a má s ní být doma i za cenu toho, že budou oba živořit, nebo že se matka vzdá práce, do které se jí už nepodaří zcela naskočit. Náklady mateřství jsou ve velké míře náklady ušlých příležitostí, některé věci vám zkrátka utečou. A nemusely by, kdybyste ty dvě dopoledne v týdnu mohla pracovat. 

Jenže na tohle je pochopitelně ministryně práce a sociálních věcí jako gestorka zákoníku práce krátká, dokonce ani novela zákona o dětských skupinách nevyřeší všechno. Podobně jako například u dostupného bydlení by musel napřít politické síly k dosažení řešení ještě někdo jiný, a to se bohužel neděje. 

Pan premiér asi stuhy u nových školek stříhat nebude, když jsou jejich zřizovateli obce. A o tom, jak vypadala debata ohledně garance míst pro dvouleté děti, se nám myslím ještě chvilku bude zdát. Sdílené pracovní místo je jako jeden prst tam, kde bychom potřebovali zabrat celou rukou. Nějakou práci udělá, ale ne tolik, co by udělal komplex souvisejících opatření. Zkusme ho ale otestovat a využít na maximum.