Učitelka z TikToku: O zastaralém vzdělávání, trestání za chyby a špatných učitelích

Ve vzdělávání momentálně dochází k revoluci. Možná o ní víte, možná se vás osobně dotýká, možná vás úplně míjí. Jisté povědomí o tom, že ve školství se „něco“ děje, však máme pravděpodobně všichni. Než se však pustíme do odborných rozborů, pojďme věnovat prostor těm, o které jde ve vzdělávání především – dětem. Největší koncentraci dětí, jakou si dovedete představit, najdete dnes online, a to v aplikaci jménem TikTok, se kterou má nějakou zkušenost již 21 % české populace. Třetinu uživatelů tvoří mladí lidé mezi 15 až 29 lety, velkou uživatelskou skupinou jsou děti od 9 do 15 let.

Proč o TikToku píšu? Stáhla jsem si ho v březnu roku 2021 na doporučení svých žáků. Otevřete aplikaci, zhlédnete video, scrollnete a už se přehrává další video. Nic víc, nic míň. Okamžitě jsem si všimla, že je aplikace plná mladých lidí, jejich energie a vtipných hlášek, a přepadla mě vlna nostalgie po době, kdy jsem učila na státní škole. Zatoužila jsem těm mladým lidem  říct něco, co jsem v každodenním shonu nestihla, ačkoliv to školou rezonovalo dennodenně. Vzala jsem do ruky telefon a přednesla minutový monolog, jehož poselství bylo prosté: Řve na tebe učitelka? Není to normální.

Uploadovala jsem video a šla spát. Druhý den jsem se probudila a zjistila, že mám několik tisíc sledujících. Video mělo po pár dnech přes čtvrt milionu zhlédnutí a něco přes tři tisíce komentářů, které z drtivé většiny popisovaly otřesné případy špatné pedagogické praxe. Na základě komentářů jsem navázala dalším videem Ponižuje tě učitel? Do 24 hodin více než 300 000 zhlédnutí. Můj Instagram zavalily zoufalé žádosti o pomoc. Strach ze školy. Myšlenky na sebevraždu. Otřesná svědectví o šikaně ze strany učitelů. Bezmoc.

Přístup k informacím

Škola ztratila monopol na poskytování informací. Je to už klišé, ale na internetu skutečně najdete leccos a určitý druh učitele tím pádem není zapotřebí. Žáci jsou si moc dobře vědomi, že do pěti vteřin lze vyhledat jakoukoliv encyklopedickou informaci. S chytrým telefonem v ruce dnes vyhraje AZ-kvíz každý. Pokud se tedy učitel připravuje na hodiny jako dramaturg AZ-kvízu, předkládá žákům informace dohledatelné do pár vteřin jako moudro světa a následně z nich vytváří hru na správnou a špatnou odpověď, tak mu to žáci, lidově řečeno, nežerou. Nedůvěřují mu, instinktivně cítí, že jde o zbytečnost, neposlouchají, nudí se, rebelují.

Napětí ve školství je tedy primárně způsobeno střetem dvou světů, dvou protikladných mentalit. V minulosti vše fungovalo zdánlivě nekonfliktně, protože v systému, byť hloupém a neefektivním, existovala shoda na straně poptávky a nabídky. Generace vychovaná socialistickým školstvím může mít dojem, že „za nich“ bylo vše ještě v pořádku. Ve skutečnosti to nebylo ani tak v pořádku, jako v relativní shodě. Škola připravovala na život. Na život v totalitě.

Nástup špatných učitelů

Dát si „pedák jako záchranu“ je tradiční strategie mnoha uchazečů o studium na vysoké škole. Učitelství tím pádem studují buď lidé, kteří o něj nemají zájem a nikdy ho praktikovat nebudou, nebo ještě hůře ti, kteří ho vystudují a pak i praktikují, protože se na jinou školu nedostali a nikde jinde neuchytili. Pokud navíc hovoříme o určité odborné zastydlosti české vzdělávací soustavy, tak pedagogické fakulty jsou jednoznačně jejím nejzastydlejším článkem. 

Dlouhodobě tedy nevznikají kvalitní učitelé a nám ve školství plíživě narostl počet podivných existencí, které se pro své odborné, charakterové a jiné nedostatky nejsou schopny uplatnit jinde. Tyto jedince viním z téměř všech problémů současného školství. Říkejme jim špatní učitelé.

Shodnou vlastností většiny špatných učitelů je neznalost základů pedagogiky, o moderních metodách nemluvě. U špatných učitelů se vyskytuje také mdlý rozum, ještě mdlejší cit a něco, co nazývám zápornou empatií, kdy jedinec svým jednáním vyvolává přesně opačné reakce, než zamýšlel. Při akutním nedostatku odbornosti a základního lidského citu je sebereflexe, tudíž i náprava, nemožná. Tito lidé dokážou sebevědomě přenášet své postoje na mladé tápající kolegy formou vyžádaných i nevyžádaných rad. Kdokoliv kvalitně pedagogicky vzdělaný, sebevědomý a s jasnou vizí je jimi znechucen a ze státního školství odchází. Špatní učitelé svými postoji dokonce indoktrinují i samotné žáky a jejich rodiče. Celá společnost je tak prosycena neodbornými, škodlivými názory špatných učitelů. 

Pojďme si ty největší mýty o vzdělávání rozebrat postupně.

Mýtus č. 1: Na chybu je třeba upozornit

To je úchylka východoevropského školství. Nikde jinde ve vyspělém světě nepracují s chybou tak jako u nás. Dobrá pedagogika radí hledat na výkonu žáka vždy to dobré. Neukazovat, kudy nelze, naopak vést tam, kudy lze. Nasměrovat k dobrým výsledkům. Proč v písance prvostupňového dítěte škrtat červeně písmenka, která jsou špatně, když můžeme podtrhat ta, která jsou dobře? Proč strhávat body za chyby, když naopak můžeme body získávat za správné odpovědi, práci navíc, dobrovolné úkoly a tak dále? V učení jazyků je upozorňování na chybu likvidační, vede k zablokování, ostychu, strachu promluvit. Dobrá pedagogika se snaží přirozené lidské „mindráky“ odstraňovat a zmírňovat, ne je způsobovat.

Mýtus č. 2: Je třeba hodnotit

Špatní učitelé jsou posedlí hodnocením, zapomínají však, že učení je pouhý proces, ne hotový výsledek. Cílem výuky je osvojení vědomostí a získání zkušeností. Nejefektivněji těchto cílů dosáhneme, když vytváříme situace, ve kterých si mohou žáci učivo dostatečně vyzkoušet, osahat, zažít chybu (!), selhání a bezradnost, zároveň ale vědomí, že jsou v bezpečném prostředí školy, tudíž se mohou uvolnit a kreativně, společně se spolužáky a učitelem hledat řešení. Jakmile do tohoto přirozeného, kreativního procesu spolupráce a hledání cesty hodím systém nálepek dobře/špatně/hůře/lépe, jenom se zbytečně naruší přirozené flow.

Na prvním stupni je posedlost hodnocením obzvlášť škodlivá, protože pro malé děti je učení přirozeným projevem bytí. Nechápou, co je výkon, jeho hodnocení vztahují na svou osobu. Známky si zvnitřňují. Buď jsi jedničkář, nebo nejsi jedničkář. Jsi snad trojkař? Význam těchto nálepek pro reálný svět je nulový, pro psychiku dítěte prokazatelně škodlivý. Neexistuje sebemenší důvod pro známkování na prvním stupni, většina vyspělých zemí od něj dávno upustila.

Mýtus č. 3: Hodnocení, soutěžení a srovnávání motivuje

Rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací se vyučuje v prvním ročníku jak pedagogiky, tak managementu a mnoha dalších oborů. Je obecně známo, že když je člověk vnitřně přesvědčen o smyslu dané činnosti, chápe její význam a důležitost, bude ji vykonávat lépe, než když je k ní nucen vnějšími okolnostmi, typicky odměnou nebo trestem. Dostatečně silným vnějším stimulem můžeme člověka donutit udělat cokoliv, včetně masové vraždy.