Učitelka z TikToku: O zastaralém vzdělávání, trestání za chyby a špatných učitelích

Její videa na TikToku sledují statisíce lidí. Hlavně dětí, které se ve škole trápí kvůli strachu ze selhání nebo šikaně a ponižování ze strany učitelů. Štěkánka The Učitelka vysvětluje, že není v pořádku, když učitelé křičí, proč je výklad nevhodná metoda a jak se dá pracovat s chybou. A v tomhle článku to vysvětlí i vám.

Ve vzdělávání momentálně dochází k revoluci. Možná o ní víte, možná se vás osobně dotýká, možná vás úplně míjí. Jisté povědomí o tom, že ve školství se „něco“ děje, však máme pravděpodobně všichni. Než se však pustíme do odborných rozborů, pojďme věnovat prostor těm, o které jde ve vzdělávání především – dětem. Největší koncentraci dětí, jakou si dovedete představit, najdete dnes online, a to v aplikaci jménem TikTok, se kterou má nějakou zkušenost již 21 % české populace. Třetinu uživatelů tvoří mladí lidé mezi 15 až 29 lety, velkou uživatelskou skupinou jsou děti od 9 do 15 let.

Vzala jsem do ruky telefon a přednesla minutový monolog, jehož poselství bylo prosté: Řve na tebe učitelka? Není to normální.

Proč o TikToku píšu? Stáhla jsem si ho v březnu roku 2021 na doporučení svých žáků. Otevřete aplikaci, zhlédnete video, scrollnete a už se přehrává další video. Nic víc, nic míň. Okamžitě jsem si všimla, že je aplikace plná mladých lidí, jejich energie a vtipných hlášek, a přepadla mě vlna nostalgie po době, kdy jsem učila na státní škole. Zatoužila jsem těm mladým lidem  říct něco, co jsem v každodenním shonu nestihla, ačkoliv to školou rezonovalo dennodenně. Vzala jsem do ruky telefon a přednesla minutový monolog, jehož poselství bylo prosté: Řve na tebe učitelka? Není to normální.

Uploadovala jsem video a šla spát. Druhý den jsem se probudila a zjistila, že mám několik tisíc sledujících. Video mělo po pár dnech přes čtvrt milionu zhlédnutí a něco přes tři tisíce komentářů, které z drtivé většiny popisovaly otřesné případy špatné pedagogické praxe. Na základě komentářů jsem navázala dalším videem Ponižuje tě učitel? Do 24 hodin více než 300 000 zhlédnutí. Můj Instagram zavalily zoufalé žádosti o pomoc. Strach ze školy. Myšlenky na sebevraždu. Otřesná svědectví o šikaně ze strany učitelů. Bezmoc.

Foto: Jana Plavec

Přečtěte si také:

Vít Samek, bývalý záchranář, autor knihy o první pomoci a absolvent pěti základních škol, v osobním apelu upozorňuje, že možná až příliš zapomínáme na to, že české základní školství je – jemně řečeno – v neideálním stavu. Kdyby vám, dnešním čtyřicátníkům, někdo v jedenácti nabídl být měsíce doma namísto školy, byla by to „pruda“, anebo vysvobození z režimu, který jste z donucení a nemožnosti alternativy snášeli? A je to o třicet let později opravdu o tolik jiné?

O tragédii povinné školní docházky

A tak jsme tady. 150 000 sledujících, desítky videí, jejichž zhlédnutí jsou do statisíců, několik videí přesahujících milion zhlédnutí. Desítky tisíc otřesných zpráv o stavu českého školství od těch nejpovolanějších – od žáků a studentů.

Pokrok nezastavíš

Jako v každém vědním oboru dochází i v pedagogice k inovacím, a to celosvětově. Máme vědce a lidi z praxe, kteří společně neustále vyhodnocují situaci a nacházejí buď úplně nové, nebo efektivnější metody práce. Celý obor se poměrně dynamicky rozvíjí a reaguje na potřeby společnosti. Stejně jako se dnes vyrobený automobil zásadně liší od auta padesát let starého, liší se moderní pedagogika od té, kterou většina dnešních dospělých zažila v dětství.

Dobrou zprávou je, že horní patra našeho školství v čele s Ministerstvem školství tyto změny reflektují a systém na ně v rámci možností připravují. V dolních patrech se sice také vyskytují ředitelé a učitelé, kteří přirozeně drží krok s vývojem světa, jsou však válcováni masou jedinců, kteří z nějakého důvodu zamrzli v metodikách starých desítky let.

Většina z nás vnímá vzrůstající napětí a neudržitelnost situace, zároveň se však motáme v kruzích. Přeme se o to, jestli je lepší „tradiční“, nebo „moderní“ styl výuky, informace o obojím máme však velmi zkreslené a neúplné. Abychom pochopili nutnost proměny školství, je třeba pochopit podstatu probíhajících změn, z nichž zásadní jsou dvě. Proměna společnosti a přístup k informacím.

Proměna společnosti

 „Tradiční“ česká škola nereflektuje zásadní obrat v našem přístupu k životu, který se odehrál za posledních několik desítek let. Vychovává pro stále stejnou kariérní (potažmo životní) strategii „mlč, uč se a dělej, co se ti řekne“. Uspořádání školy je přísně hierarchické, zpochybnění autority nežádoucí. Většina rodičů však už k této životní strategii své děti nevede – vede je k opaku, k sebevědomí, odpovědnosti za svá rozhodnutí a přebírání iniciativy, což je samozřejmě zdravé a žádoucí. Ve škole nám tak logicky vzniká obrovská třecí plocha.

Pokud se učitel připravuje na hodiny jako dramaturg AZ-kvízu, předkládá žákům informace dohledatelné do pár vteřin jako moudro světa a následně z nich vytváří hru na správnou a špatnou odpověď, tak mu to žáci, lidově řečeno, nežerou.

Přístup k informacím

Škola ztratila monopol na poskytování informací. Je to už klišé, ale na internetu skutečně najdete leccos a určitý druh učitele tím pádem není zapotřebí. Žáci jsou si moc dobře vědomi, že do pěti vteřin lze vyhledat jakoukoliv encyklopedickou informaci. S chytrým telefonem v ruce dnes vyhraje AZ-kvíz každý. Pokud se tedy učitel připravuje na hodiny jako dramaturg AZ-kvízu, předkládá žákům informace dohledatelné do pár vteřin jako moudro světa a následně z nich vytváří hru na správnou a špatnou odpověď, tak mu to žáci, lidově řečeno, nežerou. Nedůvěřují mu, instinktivně cítí, že jde o zbytečnost, neposlouchají, nudí se, rebelují.

Napětí ve školství je tedy primárně způsobeno střetem dvou světů, dvou protikladných mentalit. V minulosti vše fungovalo zdánlivě nekonfliktně, protože v systému, byť hloupém a neefektivním, existovala shoda na straně poptávky a nabídky. Generace vychovaná socialistickým školstvím může mít dojem, že „za nich“ bylo vše ještě v pořádku. Ve skutečnosti to nebylo ani tak v pořádku, jako v relativní shodě. Škola připravovala na život. Na život v totalitě.

Nástup špatných učitelů

Dát si „pedák jako záchranu“ je tradiční strategie mnoha uchazečů o studium na vysoké škole. Učitelství tím pádem studují buď lidé, kteří o něj nemají zájem a nikdy ho praktikovat nebudou, nebo ještě hůře ti, kteří ho vystudují a pak i praktikují, protože se na jinou školu nedostali a nikde jinde neuchytili. Pokud navíc hovoříme o určité odborné zastydlosti české vzdělávací soustavy, tak pedagogické fakulty jsou jednoznačně jejím nejzastydlejším článkem. 

Jste spokojeni se současným stavem českého školství?

Dlouhodobě tedy nevznikají kvalitní učitelé a nám ve školství plíživě narostl počet podivných existencí, které se pro své odborné, charakterové a jiné nedostatky nejsou schopny uplatnit jinde. Tyto jedince viním z téměř všech problémů současného školství. Říkejme jim špatní učitelé.

Shodnou vlastností většiny špatných učitelů je neznalost základů pedagogiky, o moderních metodách nemluvě. U špatných učitelů se vyskytuje také mdlý rozum, ještě mdlejší cit a něco, co nazývám zápornou empatií, kdy jedinec svým jednáním vyvolává přesně opačné reakce, než zamýšlel. Při akutním nedostatku odbornosti a základního lidského citu je sebereflexe, tudíž i náprava, nemožná. Tito lidé dokážou sebevědomě přenášet své postoje na mladé tápající kolegy formou vyžádaných i nevyžádaných rad. Kdokoliv kvalitně pedagogicky vzdělaný, sebevědomý a s jasnou vizí je jimi znechucen a ze státního školství odchází. Špatní učitelé svými postoji dokonce indoktrinují i samotné žáky a jejich rodiče. Celá společnost je tak prosycena neodbornými, škodlivými názory špatných učitelů. 

Pojďme si ty největší mýty o vzdělávání rozebrat postupně.

Mýtus č. 1: Na chybu je třeba upozornit

To je úchylka východoevropského školství. Nikde jinde ve vyspělém světě nepracují s chybou tak jako u nás. Dobrá pedagogika radí hledat na výkonu žáka vždy to dobré. Neukazovat, kudy nelze, naopak vést tam, kudy lze. Nasměrovat k dobrým výsledkům. Proč v písance prvostupňového dítěte škrtat červeně písmenka, která jsou špatně, když můžeme podtrhat ta, která jsou dobře? Proč strhávat body za chyby, když naopak můžeme body získávat za správné odpovědi, práci navíc, dobrovolné úkoly a tak dále? V učení jazyků je upozorňování na chybu likvidační, vede k zablokování, ostychu, strachu promluvit. Dobrá pedagogika se snaží přirozené lidské „mindráky“ odstraňovat a zmírňovat, ne je způsobovat.

Mýtus č. 2: Je třeba hodnotit

Špatní učitelé jsou posedlí hodnocením, zapomínají však, že učení je pouhý proces, ne hotový výsledek. Cílem výuky je osvojení vědomostí a získání zkušeností. Nejefektivněji těchto cílů dosáhneme, když vytváříme situace, ve kterých si mohou žáci učivo dostatečně vyzkoušet, osahat, zažít chybu (!), selhání a bezradnost, zároveň ale vědomí, že jsou v bezpečném prostředí školy, tudíž se mohou uvolnit a kreativně, společně se spolužáky a učitelem hledat řešení. Jakmile do tohoto přirozeného, kreativního procesu spolupráce a hledání cesty hodím systém nálepek dobře/špatně/hůře/lépe, jenom se zbytečně naruší přirozené flow.

Na prvním stupni je posedlost hodnocením obzvlášť škodlivá, protože pro malé děti je učení přirozeným projevem bytí. Nechápou, co je výkon, jeho hodnocení vztahují na svou osobu. Známky si zvnitřňují. Buď jsi jedničkář, nebo nejsi jedničkář. Jsi snad trojkař? Význam těchto nálepek pro reálný svět je nulový, pro psychiku dítěte prokazatelně škodlivý. Neexistuje sebemenší důvod pro známkování na prvním stupni, většina vyspělých zemí od něj dávno upustila.

Mýtus č. 3: Hodnocení, soutěžení a srovnávání motivuje

Rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací se vyučuje v prvním ročníku jak pedagogiky, tak managementu a mnoha dalších oborů. Je obecně známo, že když je člověk vnitřně přesvědčen o smyslu dané činnosti, chápe její význam a důležitost, bude ji vykonávat lépe, než když je k ní nucen vnějšími okolnostmi, typicky odměnou nebo trestem. Dostatečně silným vnějším stimulem můžeme člověka donutit udělat cokoliv, včetně masové vraždy. 

Foto: Shutterstock

Přečtěte si také: Výmyk, hod koulí a pocity selhání

Vzpomínky na školní tělesnou výchovu jsou často plné ponížení, pocitů selhání a vlastní neschopnosti. Proč nás hodiny tělocviku často děsily a stresovaly, místo aby v nás podpořily zdravý vztah ke sportu a vlastnímu tělu v pohybu?

Proč je tělocvik pro mnohé trauma

Ve vzdělávání však nejde o to, jak se žáci jeví navenek (jsou ukáznění, plní úkoly), ale o to, co se jim děje v hlavách. Probrat neznamená splnit úkoly učitele. Probrat znamená pochopit základy fungování, umět použít, vysvětlit ostatním a po dokončení školy mít zájem se sám v předmětu dál vzdělávat. Učitel musí být schopen (a ochoten!) s žáky komunikovat o důležitosti a smyslu učiva. Je to podstata jeho práce.

Mýtus č. 4: Učitel by měl budit trochu strachu

Když organismus pociťuje strach, vypíná všechny civilizační „pluginy“ a aktivuje nouzové systémy pro útěk nebo útok. Jelikož ze školy není možno utéct, občas se stane, že se někdo pokusí o útok. To je pak špatný učitel velmi překvapen, ačkoliv se jedná o logickou reakci organismu na nepřátelské prostředí. Většina žáků samozřejmě zůstane sedět a tiše se koupe v lázni stresových hormonů. Psychosomatické projevy na sebe nenechají dlouho čekat. Bohužel v momentě, kdy vaše dítě každé ráno bolí břicho, už byly škody napáchány, na těle i na mysli. 

Jak má vypadat dobrý učitel?

Na základě výše uvedeného nám ideální podoba učitele vyplyne logicky a jasně. Těžko může být autoritou, která přikazuje, musí být naopak dobrým partnerem, který navrhuje zajímavé věci. Dobrý učitel nevykládá o učivu, ale chytře vytváří situace a prostředí tak, aby žáci učivo úplně samozřejmě nasáli. Dobrý učitel nehodnotí všechno a všechny, ale pozoruje a na základě pozorování upravuje metody. Nefixuje se na nedostatky, ale pomáhá najít cestu. Dobrého učitele žáci respektují a mají rádi, protože s ním mají spojené pozitivní zážitky, ne protože si to vynucuje. 

Nezapomeňme, že jeden z nejzákladnějších principů učení je nápodoba. Děti učitele zrcadlí. Pokud se hezky chová, hezky myslí a hezky žije, budou ho následovat. Jak prosté. Čím dřív toto pochopíme, začneme ve školství vyžadovat a zároveň přestaneme tolerovat podivná individua a zjevné šílence, tím dřív se vlna chaosu přežene a my se vynoříme na druhé straně, kvalitně vzdělaní pro potřeby budoucnosti.

Štěpánka Cimlová je vystudovaná ekonomka a jako učitelka má zkušenosti se soukromým i státním školstvím. Na TikToku, Instagramu a YouTube komentuje stav a proměny českého vzdělávání pod jménem Štěkánka The Učitelka.

Aktuální číslo

  • Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
  • Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
  • Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
  • Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
  • K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
Popup se zavře za 8s