Hédonismus naruby. Jak patologický negativismus nabourává vztahy

Co vlastně je to neznámé slovo anhedonismus? V prvé řadě je to ryze psychologický a psychiatrický termín, který říká, že anhedonie je porucha emocí, konkrétně nálad. Řadí se mezi takzvané depresivní nálady vedle apatie, bezradnosti, deprese a morózní nálady (mrzutosti). V rámci psychiatrie patří mezi neurobehaviorální symptomy.

Základním předpokladem této poruchy je neschopnost prožívat a navodit si příjemné pocity. Jak nedávno zjistili vědci z Vanderbiltské a Birminghamské univerzity, snoubí se s tím i snížené rozhodovací schopnosti, co se týče „zisků a ztrát“. Anhedonici mají tendenci přeceňovat ztráty, mají tzv. zbytněle předvídací negativní myšlenky („to nemá cenu, stejně to špatně skončí“).

Takže zaměříme pozornost na eliminaci veškerých možných rizik. Stáváme se posedlými detaily. Otravujeme tím okolí. Naše partnery, kolegy, kamarády, rodinu... sebe sama. A ve výsledku to může mít monstrózní dopad na naše chování. Když totiž náš mozek zjistí, že není možné zabezpečit vše, co by nám mohlo ublížit, raději to sám „vytvoří“ a přivede do života, abychom alespoň potom mohli se zadostiučiněním říct: „Vidíte! Já vám to říkal…“

S anhedonismem jde ruku v ruce jiný psychologický aspekt: tzv. sebenaplňující proroctví. Jakmile jsme přesvědčeni, že něco nějak dozajista bude, nebo se jistojistě stane, náš mozek ve své funkci predikce, tj. předvídání možných budoucností, takříkajíc „zajistí“, aby to tak také dopadlo.

Náš mozek nerad setrvává v dilematech. Rád je řeší. V podstatě je musí řešit. Takže když jsme zahlceni negativními myšlenkami a obavami, milerád nám je i splní, protože pak bude mít konečně klid. Jenže nebude; naopak tím naše negativní myšlení a chování cyklíme a vytváříme z nich tzv. vzorce, podle kterých se naučíme chodit. A někdy v nich chodíme i celý život.

Smyčka se utahuje

Anhedonismus má nejsmutnější dopad na naše vztahy. Otravuje všechny fáze a aspekty od samého začátku. Co se stane, když půjdete na rande s anhedonistou? Ze začátku vám takový člověk může velmi imponovat. Je sice náročný, ale ukazuje, jak to má v hlavě srovnané, na všechno má odpověď. (Anhedonisti neuvěřitelným způsobem konzumují informace, protože o všem musí vědět; když toho hodně ví, mohou se jistěji připravit na možné těžkosti.)

Sice vás občas poučuje, ale ze začátku to není tak znát – na uzdě ho drží emoce. Také se začíná ještě víc bát, protože už má o co přijít. Takže se buď vyleká a začínající vztah rychle ukončí – důvodů bude mít jistojistě mnoho (podle hesla kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde). Nebo bude ve vztahu s vámi pokračovat, ale bude utahovat smyčku pravidel a požadavků. Někomu to může i vyhovovat, protože jasná pravidla navozují silný pocit jistoty, že s tímhle člověkem se nemáte čeho bát.

Jenže vztah pokračuje a vy jste spolu rok, dva, tři. Veškeré jeho či její požadavky na to, jak se to všechno musí, vám začínají lézt krkem. Tím se zvyšuje počet konfliktů a začínáte být smutní a vystrašení nebo nedej bože úzkostní.

Dalším projevem tohoto principu ve vztahu je také neustále podezírání, že ho či ji určitě podvedete. Protože anhedonista očekává ve vztahu jen to nejhorší. A tím nejhorším je pro něj nebo pro ni nevěra. Neustále o tom mluví. Nebo dělají narážky. Nebo se aspoň projevují pasivní agresí. Když si vezmete vyzývavou sukni či tričko, tak jen pozvednou obočí a vzdychnou si. Zkuste si v tomhle vydržet pár let...

Obvykle proti tomu neznáte jinou obranu než ještě větší uškrcení svých pozitivních pocitů, protože se bojíte si je dovolit. Jistojistě totiž víte, že za nimi přijde nějaký negativní. A kruh se uzavře.

Od myšlenky k emoci

Máte pocit, že anhedonismus se vás týká? Je z toho cesta ven? Začněte nejdříve pracovat se svými „bludnými kruhy“. To, co spouští vaše emoce, je vaše myšlení. To, co se okolo vás děje, je tzv. spouštěčem. A mentální procesy pak spouští chemii těla.

Pokuste si uvědomit své chování (třeba začnete splašeně pobíhat po pokoji, srovnávat si všechny věci, dokola přepočítávat již jednou spočítané ponožky v kufru). Už jen to, že si dokážete připustit, že emoce jsou spouštěny vaším myšlením, vás může osvobodit a dát vám možnost se sebou pracovat.

Platí samozřejmě – bohužel či bohudík –, že ne všechny svoje myšlenky si uvědomujete. Většina mentálního procesu se děje podvědomě nebo nevědomě. Ale i s tím se dá pracovat. Freudiáni i jungiáni by mohli povídat.

Dalším krokem je naučit se tzv. seberegulaci, tzn. vědomou práci s emocemi. Připustit si, že tak, jako emoce přišly, zase odejdou. Připustit si, že váš mozek je tzv. negativně ohlušovaný. Má větší citlivost na negativní věci okolo vás než na ty pozitivní. A že se dá naučit vyhledávat ty pozitivnější. A dokonce si je užívat. (Cestou k tomu může být tzv. „všímavost“ neboli „mindfulness“).

A v neposlední řadě si zkuste opakovat, že i když se vám stanou nějaké negativní věci, jako dospělý člověk máte nástroje k jejich změně ve svých rukou. Bez strachu se nedá žít. Bát se je přirozené a život zachraňující. Ta správná otázka zní, co s tím strachem budete dělat? Odpovědí není: „Budu se mu vyhýbat.“ Ale můžete mu čelit a něco s ním udělat. A když to nedokážete sám, můžete si říct o pomoc. Od toho všichni ti terapeuti a terapeutky jsou.