Úzkost jako smyčka kolem krku. Můj zápas s obsesemi

Oknem dovnitř nesměle probleskává jarní slunce. Nervózně si poposedám v pohodlném křesle. Vedle mě sedí můj partner, povzbudivě mě drží za ruku, čekáme na příchod terapeutky. Očekávám od ní mnoho. Že mi pomůže vrátit do života pohodu a zbavit se úzkostí, které mě denně paralyzují a znemožňují mi spokojeně žít. Proč je se mnou partner? Tohoto typu terapie – takzvané kognitivně-behaviorální terapie – se většinou blízcí pacienta částečně účastní. Dostanou jasné pokyny, kdy a jak mu mají zamezit provádět ulevující rituály, které nemoc cyklí.

Už od dětství jsem byla úzkostnější typ člověka. Ráda jsem měla věci srovnané a pod kontrolou. Špatně ustlaná peřina mi působila lehký stres. Když jsem upustila deštník, musela jsem to udělat ještě třikrát – aby to byl sudý počet. Ale nikdy mě to extrémně neomezovalo. Ano, styděla jsem se. Když jsem potřebovala upustit deštník, udělala jsem to tak, aby to nikdo neviděl.