Jak jsem přestala kouřit. Povýšené poučky, devadesátkové rady a zrádné elektronické cigarety

Téma odvykání kouření a nikotinové závislosti v současné době rozhodně není aktuální téma veřejné diskuse. Když jsem se na cestu odvykání vydávala, nacházela jsem z veřejně dostupných zdrojů články průměrné až podprůměrné, citující povýšeně vyznívající poučky lékařů a dalších odborníků, kteří se na skupinu závislých kuřáků dívají svrchu jako na politováníhodnou skupinu padlých jedinců.

Povýšený tón provázený výhružností výčtu zdravotních rizik ve veřejné diskusi panuje již od devadesátých let a co do osvěty boje proti nikotinové závislosti se u nás změnilo pramálo (pokud odhlédneme od represivní regulace, jako je zákaz kouření v restauracích a pravidelné zvyšování cen tabákových výrobků). Vláda žádnou jinou moderní ucelenou strategii nenabízí, naopak s nástupem elektronických cigaret jako mírnější a přijatelnější formy uspokojení nikotinové závislosti ve společnosti se mylně zdá, že je téma tabakismu a nikotinové závislosti překonáno či zcela upozaděno.

Když aktivně hledáte pomoc, jste odkázáni na svou silnou vůli nebo do poradny pro odvykání kouření či vehnání do náruče pofidérních alternativních metod. Stigma kuřáctví u mě bylo příliš silné na to, abych se jako mladá žena se svým malým ošklivým kuřáckým problémkem za někým vypravila. Hledala jsem spíš příběhy kuřáků a jejich pohled na věc, otevřenou diskusi. Nejvíce ze všeho bych si ale samozřejmě přála, jako drtivá většina kuřáků, abych nikdy kouřit nezačala, aby pro vznik mé závislosti nikdy nebyl v dané době prostor.

Je to rebel, kouří na zastávce

První cigaretu jsem měla ve třinácti letech. Červenou startku bez filtru narychlo vytaženou před hodinou houslí, po které jsem blila na záchodech základní umělecké školy jako Alík. Pravidelnou kuřačkou jsem se stala v době přestupu na střední školu v patnácti letech. V době, kdy po skončení výuky následovala návštěva čajovny s oblíbenou „vodnicí“ a kdy kouření v literárních kavárnách bylo primárním znakem předstírané intelektuální vyspělosti, jsem na rozhodování „kouřit, či nekouřit“ prostor vůbec neměla.

Stejně tak vnímám, že jsem se nikdy necítila ani tak pod tlakem věkově podobně starého okolí, ale spíše sebe samé a své představy intelektuálky, která ale zároveň dělá něco pro lepší postavu, rozuměj zahání cigaretami hlad. Dnes mi přijde absurdní, že moji rodiče mé kouření v pubertě nikdy nezakazovali, netrestali, a jeden z rodičů jej dokonce podporoval a vnímal jako znak dospělosti, kdy momenty na společné cigaretě na balkoně byly příležitostí ke společným rozhovorům.

Až do jednoho pracovního galavečera jsem dehtovému oparu zůstala věrná. Vhození vizitky do tombolového kola štěstí na zmíněné akci se ale zasloužilo o můj přechod na druhou stranu kuřácké řeky v podobě nejnovějšího typu zařízení pro nahřívaný tabák. Elektronické cigarety obecně jsou v mnoha ohledech zákeřnější než cigarety klasické. Díky absenci zápachu můžete kouřit doma, silnější dávka nikotinu vytváří silnější závislost, a obecně vedou k tomu, že kouříte ještě víc než dřív. 

Výměna kuřaček

Zajímal by vás přímý náhled do světa těžkých kuřáků a kuřaček? Velmi často to lze udělat prostřednictvím kontroverzní, ale stále vysoce sledované reality show Výměna manželek. Každý týden můžeme sledovat páry, které i s příjmem těsně nad hranicí životního minima kouří, a to i v bytech s několika malými dětmi. Finanční situace rodin je v pořadu často diskutované téma a věta „Na cigára mají, ale dětem ovoce nekoupí“ z úst vyměněné manželky je už ustálená fráze pořadu.

Jde se na věc

Každý máme motivaci skoncovat se závislostí odlišnou. Každý si ke svému rozhodnutí musíme dojít sami. Klíčem na začátku cesty je nalezení tolerance k sobě samému a k ostatním ve všech fázích nikotinové závislosti. Můj první vážný pokus přestat kouřit mi vydržel necelý rok, a pak mnoho různých forem předtím i potom. Dnes mám období nejhorší fyzické a psychické abstinence za sebou, ale stále v sobě nosím a budu nosit obavy, že přijde náročná životní situace nebo vyšší úroveň stresu, která mě do náruče nikotinu zažene zpátky. Je to fáze uvědomění si, že abstinence od nikotinu je otázkou celoživotní.

Během prvních dnů a týdnů nikotinové abstinence jsem se stala mistryní v pozorování vlastního psychického a fyzického stavu, což byl naprostý protiklad mého kuřáckého životního stylu, kdy bylo mým dobrým zvykem sebemenší pocity nepohody zaplácnout další dávkou nikotinu. Konečně kouření samotné je ukázkovým vnějším vyjádřením nedostatku sebepéče a sebelásky. 

Co jsem se naučila během cesty ke zbavení se závislosti na nikotinu?

• Musíte se naučit znovu prožívat celý svůj život bez cigaret. V situacích, ve kterých jste byli s cigaretou, budete sami a budete mít pocit, že vašemu životu něco chybí. Musíte se naučit znovu chodit na pracovní pauzy. Musíte se znovu naučit pít kávu. Musíte se znovu naučit pít alkohol. Musíte se znovu naučit prožívat napjaté stresové situace. 
• Nenechávejte odvykání na silné vůli – protože ji nemáte. Příprava na nikotinovou abstinenci může znamenat týdny promýšlení, studia psychologických strategií, ale až dojde na lámání chleba, je to z velké části o vyhýbání se příležitostem si zapálit a o omezení alkoholu. Mezi alkoholem a ztrátou sebekontroly je přímá úměra a ano, stačí opravdu dvě skleničky vína, aby váš úsudek a odhodlání vyletěly oknem. 
• „Přestat kouřit je snadné. Já sám jsem to zvládl už nejmíň stokrát.“ Cigareta vám  nepřináší úlevu od napětí, ale naopak vám další napětí přináší. Cigareta jen krátkodobě uleví napětí pramenícímu z fyzické a psychické touhy po nikotinu, která by nenastala, pokud byste na něm nebyli závislí. Tento začarovaný kruh pozvolna zvyšuje dávkování a skutečná úleva se vlastně nikdy nedostaví.
• Jen úplná abstinence je cesta. Jsem přesvědčena, že nikotin je natolik silná droga, že trochu kouřit je podobný nesmysl jako trochu otěhotnět (stejný názor zastává i Allen Carr, autor legendární knihy „Snadná cesta, jak přestat kouřit“, podle které jsem přestávala kouřit při svém prvním pokusu, ale nepřestala).
• Chuť na cigaretu netrvá věčně. Tato informace, jakkoliv zní jasně a jednoduše, byla pro mě v prvních dnech odvykání zcela zásadní. V okamžiku bažení po cigaretě si však racionálně neuvědomujete, že se jedná jen o několik minut krize, naopak celým vaším tělem projíždí pocit, že může skončit jen a pouze dopravením další dávky nikotinu do těla. Ve skutečnosti se říká, že tyto krize trvají tři až pět minut. Mně pomáhalo sledovat ručičku na hodinkách, pustit si hlasitou hudbu nebo změnit místo, kde jsem se zrovna nacházela. 
• Přemýšlí za vás závislost. Jako jednu z prvních věcí si musíte přiznat, že jste pozbyli svobodné vůle a že jste omezeně svéprávnou loutkou vysoce návykové drogy, byť společensky akceptovatelné a dostupné. To není vůbec jednoduché, ale všechny důkazy hovoří proti vám. Vztah s cigaretou se stal natolik důvěrným, že kuřáci mají tisíc a jednu výmluvu, proč v něm setrvávají, nejčastější argument je, že nám kouření chutná. (Nejzajímavější výmluvou, kterou jsem si našla pro obhájení kouření, byl chasidský princip „osvobozování jiskřiček božství v tabáku“.)

Sny o tom, jak kouřím

Moje první dva týdny odvykání jsou zřejmě jiné, než byly či budou ty vaše. Během nich jsem si psala deník. Díky němu jsem si mohla líp zmapovat, kde jsou moje spouštěče, jaké pocity při bažení přicházejí, co mi naopak jde překvapivě snadno. Konkrétně? Pomohlo mi říkat, co cítím. „Mám chuť na cigaretu.“ „Zapálila bych si,“ mluvila jsem nahlas sama k sobě v prázdné kanceláři. Největší výzvu představovaly společenské akce (kde klíčem bylo nepít alkohol a odejít brzy). Přicházely sny o tom, jak kouřím. Pocity hluboké životní ztráty a stesku. A pak přišel i čtrnáctý den, kdy se bažení poprvé nedostavilo. 

Zbavení se závislosti má, objektivně, řadu velmi hmatatelných výhod. Ustaly moje záchvaty ranního kašle, ustal třes v rukou, zlepšil se mi spánek. Mám menší výkyvy nálad a nervozity, vrátila se mi chuť k jídlu. Jen tak mimochodem jsem ušetřila cca 3500 za měsíc. A pracuju efektivněji, protože nejsem rušená pauzami na cigaretu ani myšlenkami na ně.

Tento text píšu s vědomím toho, že cílí na mnohem širší publikum, než se na první pohled může zdát. Fyzickou závislost překonáme snadno. Psychickou závislost už hůře. A já vím, že s potřebou berličky v podobě nikotinu jako vysoce závislostní společensky akceptovatelné drogy se budu muset vyrovnávat další a další roky. Všem, kteří to mají podobně, přeji úspěch a sílu.